11 C 66/2023

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 17 431,03 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 431,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 431,03 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 431,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 431,03 Kč od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný neplnil závazky vyplývající ze smlouvy řádně a včas, proto došlo k zesplatnění celého úvěru oznámením ze dne [datum], čímž vznikla nová jistina ve výši 68 769,18 Kč. Žalovaný se mimo jiné zavázal pro případ prodlení uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. Žalobkyně ve věci zahájila soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který plně vyhověl žalobě i v části týkající se smluvní pokuty. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvalo i po datu [datum] a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy. Žalobkyně požaduje po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny 68 769,18 od [datum] do [datum] Ani po odeslání předžalobní výzvy dne [datum] žalovaný ničeho neuhradil.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že řádně zjišťovala schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřením na základě dokladů o jeho příjmech (výpis z bankovního účtu, pracovní smlouva, výplatní pásky), výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení klienta. Žalobkyně zjistila, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 30 000 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činí 6 910 Kč a volné zdroje ke splácení činí 22 090 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože k tomu byl soudem vyzván, k jednání nařízenému na den [datum] se bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání k jednání mu bylo doručeno dne [datum].

4. Žalobkyně se po předchozí omluvě k jednání rovněž nedostavila, doručení předvolání k jednání bylo řádně vykázáno dne [datum].

5. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako předžalobní upomínka ze dne [datum] vč. podacího archu, oznámení o zesplatnění dluhu ze dne [datum], rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], smlouva o úvěru ze dne [datum], hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum], detail účtu a služeb majitele účtu [celé jméno žalovaného], pracovní smlouva ze dne [datum], prohlášení klientů, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne [datum], předsmluvní formulář k návrhu smlouvy [číslo] výpis ze seznamu registru SOLUS ze dne [datum] a výplatní listy za období září a říjen [rok].

6. Z důkazů předloženými žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru dne [datum] na částku 60 000 Kč. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně zesplatnila celý úvěr a podanou žalobou vedenou pod sp. zn. [spisová značka] se domáhala zaplacení jistiny ve výši 70 866 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 11 071,97 Kč za období prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru do [datum], jejímuž nároku bylo vyhověno. Při uzavírání smlouvy žalobkyně zjistila, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] 35 000 Kč. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 17 431,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, která je vypočtena jako 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 68 769,18 Kč od [datum] do [datum]. Žalovaný byl vyzván žalobkyní předžalobní upomínkou ze dne [datum], odeslanou téhož dne, k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy, avšak ničeho neuhradil.

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

14. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z dokladů o příjmech žalovaného (výpis z bankovního účtu, pracovní smlouvy a výplatních pásek), výpisů z databází NRKI a SOLUR, hodnocení klienta a prohlášení klienta. Soudu však předložila pouze pracovní smlouvu na dobu určitou, výpisy z účtu, ve kterých je uveden pouze příjem finančních prostředků od zaměstnavatele a 2 výplatní pásky, ze kterých bylo možno ověřit pouze příjmy žalovaného. U výdajů žalovaného žalobkyně uvedla částku 6 910 Kč, aniž by sdělila, jak z této částce dospěla, co vše u žalovaného zkoumala, jaké listiny měla k dispozici, když nic z toho netvrdila ani neprokázala. Dokazováním nebyly zjištěny žádné výdaje žalovaného a s ohledem na tuto skutečnost soud dospěl k závěru, že žalovaný není schopen plnit jakýkoli úvěr. Žalobkyně totiž zjišťovala pouze příjmy a výdaji žalovaného se již nezabývala. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne [datum] neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

15. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení se žalobkyně domáhala toliko zaplacení nároku z titulu smluvní pokuty. Jelikož mezi účastníky nebyla uzavřena platně úvěrová smlouva, nemůže si žalobkyně nárokovat nic jiného, než to, co by jí příslušelo z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měl úspěch žalovaný, který by tak měl právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.