11 C 81/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 25 180,92 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 10 492,64 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 616 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 616 Kč od 29. 7. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 9263,30 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 638,62 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 542,30 Kč od 11. 6. 2021 do 28. 7. 2021, z částky 7 926,30 Kč od 29. 7. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 450 Kč, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 252 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalované zaplacení částky 19 542,30 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 542,30 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení a za dobu od 3. 1. 2021 do 10. 6. 2021 v kapitalizované výši 10 492,64 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 638,62 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 450 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 2. 9. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž součástí jsou smluvní podmínky, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peníze vrátit včetně sjednaného úroku ve výši 111,33 % Kč v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 1 995 Kč, přičemž první splátka byla stanovena na 2. 10. 2020. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, uhradila pouze částku 8 384 Kč, proto žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním přistoupila k zesplatnění úvěru k datu 10. 6. 2021. K tomuto dni žalovaná dlužila na jistině 19 542,30 Kč, na úvěrových poplatcích za odeslání upomínek 450 Kč, na sjednaných úrocích 10 492,64 Kč a na smluvní pokutě 5 638,62 Kč. Úvěruschopnost žalované zkoumala žalobkyně dotazem na příjmy a výdaje žalované, které prověřila předložením oznámení ČSSZ o výši vyplaceného starobního a vdovského důchodu. Dále provedla vyhledávání žalované v centrální evidenci exekucí a v bankovním a nebankovním registru klientských informací, které byly bez záznamu. Na základě toho žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopna splácet jednotlivé splátky úvěru. Žalovaná dlužnou částku neuhradila přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 23. 3. 2022 byla žalobkyně vyzvána, nechť doplní tvrzení a označí důkazy, zda a jakým způsobem žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované. Na to žalobkyně reagovala, že údaje uvedené žalovanou v žádosti o spotřebitelský úvěr (příjmy/výdaje) byly porovnány s údaji doloženými doklady dokazující bonitu klienta. Výsledkem prověřování bylo zjištěním, že žalovaná hradí závazky bez větších problémů a její měsíční doložený hrubý příjem a prokázané měsíční zatížení splátkami nebrání poskytnutí úvěru ve sjednané výši. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že úroky nebyly sjednány platně, navrhuje žalobkyně, aby postupoval v souladu s ust. § 577 o.z. a upravil uplatněné nároky žalobkyně v souladu se spravedlivým uspořádáním. Dále žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby ze dne 28. 3. 2022, kdy vzala žalobu částečně zpět, co do částky ve výši 10 492,64 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 111,33 % ročně za období od 3. 1. 2021 do 10. 6. 2021 s tím, že ve zbývající části na žalobě trvá. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení částky 10 492,64 Kč zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalované s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 4. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 12. 4. 2022 do vlastních rukou, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru pronto půjčka [číslo] ze dne 2. 9. 2020 vč. smluvních podmínek, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkovým kalendářem, dokladem o provedení platby ze dne 3. 9. 2020, oznámením ČSSZ o výši vyplaceného starobního a vdovského důchodu za období od 12. 7. 2020 do 11. 8. 2020, výpisem z účtu žalované ze dne 10. 7. 2020, lustrací v CEE, úvěrovou zprávou NRKI – BRKI, upomínkami ze dne 7. 12. 2020, 22. 1. 2021, 3. 2. 2021, oznámením o zesplatnění ze dne 9. 6. 2021 a předžalobními upomínkami ze dne 8. 7. 2021 vč. poštovního podacího archu. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 2. 9. 2020 listinu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru pronto půjčka, podle které žalobkyně poskytla následující den žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč na její bankovní účet a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o smluvní úrok s roční sazbou 111,33 %, tj. částku 59 850 Kč v 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč, počínaje 2. 10. 2020. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje, z nichž bylo zjištěno, že žalovaná od ledna 2020 pobírala starobní a vdovský důchod ve výši 15 760 Kč měsíčně. Výdaje žalované nebyly nijak zjišťovány ani ověřovány. Žalovaná ve stejné době měla další 3 úvěry, kdy celková výše měsíčních splátek na tyto úvěry činila 7 111 Kč. V dalších 15 případech odmítli žalované poskytnout jakékoli finanční prostředky. Žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dluhu upomínkami ze dne 7. 12. 2020, 22. 1. 2021 a ze dne 3. 2. 2021. Dopisem ze dne 9. 6. 2021 bylo žalované oznámeno zesplatnění úvěru ke dni 10. 6. 2021 a dále zaslána předžalobní upomínka vyhotovená dne 8. 7. 2021 s upozorněním na zaplacení dlužné částky do 14 dnů ode dne doručení, přičemž tato výzva byla odeslána na obě známé adresy žalované dne 9. 7. 2021. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkem 8 384 Kč.

6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalované, kdy měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze oznámení ČSSZ o výši jejího starobního a vdovského důchodu od ledna 2020 ve výši 15 760 Kč měsíčně a jeden výpis z účtu ze dne 10. 7. 2020, že tato částka byla skutečně připsána na účet žalované. Žalobkyně v době uzavírání nebo před uzavřením úvěrové smlouvy žádným způsobem neověřovala výdaje žalované, zjistila tolika z úvěrové zprávy NRKI – BRKI, že žalovaná měla v době uzavírání smlouvy 3 jiné úvěry a dalších 15 žádostí o poskytnutí úvěrů jí bylo odmítnuto. Již z tohoto je zřejmé, že poskytování jakýchkoli finančních částek žalované musí být doprovázeno velice pečlivým zkoumáním a ověřováním výdajů žalované a její celkové schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 2. 9. 2020 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

14. Nad rámec shora uvedeného soud ještě doplňuje, že předmětná smlouva by byla vyhodnocena jako absolutně neplatná i z dalšího důvodu – a to, že se zjevně příčí dobrým mravům. Zde je podstatné slovo„ zjevně“, když smlouvou sjednaná výše úroků (111,33 % ročně), je již skutečným extrémem, a je-li žalobkyně tím, kdo jako podnikatel má ze své podnikatelské činnosti (poskytování nebankovních úvěrů a půjček) zisk, lze uzavřít, že bez ujednání o úrocích by k uzavření smlouvy o úvěru z její strany nedošlo, neboť by to popřelo zcela smysl podnikatelské činnosti žalobkyně. Nelze tak pro tuto obecnou premisi dojít k závěru, že tento obsah smlouvy (o úrocích) je oddělitelný od jejího dalšího obsahu. Proto by byla smlouva neplatná jako celek i z tohoto důvodu, a opět by se vztah mezi žalobkyní a žalovanou posoudil dle zásad o bezdůvodném obohacení. K žádné„ moderaci“ výše úroků by nemohlo dojít pro tuto absolutní neplatnost celé smlouvy. Soud tento závěr činí ve velmi stručné podobě, neboť za rozhodující pro právní posouzení věci vzal soud důvod neplatnosti právního jednání již ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného.

15. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 2. 9. 2020 žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 8 384 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 11 616 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 8. 7. 2021, který jí byl doručován 9. 7. 2021 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 14. 7. 2021 a čtrnáctidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 28. 7. 2021. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 11 616 Kč dne 29. 7. 2021 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,25 % ročně od 29. 7. 2021 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok II.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok III.).

16. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 11 616 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 13 564,92 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok I. a II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

18. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 25 181,92 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 008 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % z žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 252 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).