111 C 4/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 57 198 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 57 198 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 63,09 % ročně z částky 38 986,72 Kč od 24. 10. 2025 do 16. 11. 2025, smluvním úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 38 986,72 Kč od 17. 11. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 51 670 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 57 198 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, byla dne 25. 2. 2022 uzavřena smlouva o úvěru (dále též jen „smlouva“). Na základě smlouvy byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 58 000 Kč. K vyplacení úvěru žalované ve výši 45 489 Kč došlo dne 25. 2. 2022, ve zbývajícím rozsahu došlo ke konsolidaci ostatních závazků žalované. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 63,09 % ročně splácet ve 60měsíčních splátkách ve výši 3 304 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem březnem 2022, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Součástí všech splátek byla i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalované splácet úvěr ve výši 107 Kč. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 132 160 Kč (40 plateb po 3 304 Kč). Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6. 1. smlouvy v celkové výši 998 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 42 a 43, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2 x 499 Kč. V důsledku prodlení žalované žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.

2. Smlouvy v celkové výši 5 400 Kč, kdy žalobkyni vzniklo toto právo u splátek č. 11, 15, 17-21, 24-43, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrada nákladů v celkové výši 27 x 200 Kč. V důsledku prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6. 3. smlouvy. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 42 splatné dne 18. 8. 2025. K datu 22. 10. 2025 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 44 951,51 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byla přitom žalovaná vyzvána k úhradě dané dlužné splátky a byla jí k tomuto poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6. 5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 24. 10. 2025 až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaná žalobkyni ke dni podání žaloby dlužila následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 44 951,51 Kč s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6. 2. smlouvy v celkové výši 5 400 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6. 5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení od 24. 10. 2025 do zaplacení, když žalobkyně smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 5 528,85 Kč; e) úrok v nominální roční úrokové sazbě 63,09 % ročně. Žalovaná tyto částky žalobkyni neuhradila ani na základě předžalobní výzvy, kterou jí žalobkyně v této věci zaslala.

2. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že zkoumala úvěruschopnost žalované výpisem z jednotlivých databází, tak i údaji poskytnutými žalovanou, kdy dospěla k závěru, že žalovaná disponuje příjmy ve výši 23 900 Kč měsíčně (čistého) a výdaji ve výši 9 975 Kč sestávající z částky životního mimina, dalších úvěrů a nákladů na bydlení ve výši 2 603 Kč.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, vyjádřila se velmi podrobně k nemravným okolnostem uzavření úvěrové smlouvy, kdy nebyly dodrženy ani zákonné požadavky na právní jednání a dále ke skutečnosti, že žalobkyně nikterak nezkoumala schopnost žalované jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně vycházela pouze z nepodložených údajů získaných od žalované, což je v rozporu se zákonným požadavkem na zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí. Z toho důvodu namítá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Žalovaná se snažila i o mimosoudní vyřešení věci, avšak marně, když žalobkyně nereagovala. Jelikož poskytnutá jistina ve výši 58 000 Kč je již přeplacena (uhrazeno 132 160 Kč), navrhovala zamítnutí žaloby.

4. Procesní strany u jednání konaného dne 1. 6. 2026 setrvaly na svých procesních stanoviskách, přičemž žalobkyně navrhovala zpětvzetí žaloby s tím, že žádný z účastníků nebude mít právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nesouhlasila, když požadovala, aby věc byla projednána soudem.

5. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako Smlouva o úvěru ze dne 25. 2. 2022 včetně přílohy č. 1 (pojištění) a dodatku č. 1, Dohoda o konsolidaci ze dne 25. 2. 2022, prohlášení klienta, přihláška do pojištění, předsmluvní formulář, doklad o vyplacení úvěru, výpis z NRKI, SOLUS, Klientská karta, Hodnocení klienta, výpis poplatků z účtu žalované, výpis z účtu žalované, výplatní lístek žalované 12/2021, 1/2022, oznámení o schválení úvěru ze dne 28. 2. 2022 včetně dodejky, upravený splátkový kalendář včetně žádosti, výzva k zaplacení ze dne 18. 9. 2025, 22. 10. 2025, oznámení ze dne 22. 10. 2025 včetně dodejky a předžalobní výzva ze dne 4. 2. 2026 včetně podacího archu. Z důkazů předložených převážně žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované dne 25. 2. 2022 částku 58 000 Kč, kterou částečně převedla na její bankovní účet a částečně využila ke konsolidaci jiných smluvních vztahů. Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou poté, co žalovaná vyplnila předsmluvní formulář, kde zadala své osobní údaje, a to včetně svého emailu a rodného čísla. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 23 900 Kč ze zaměstnání (nemocnice) a výdaje má ve výši 9 975 Kč, je vdaná, nežije s partnerem ve společné domácnosti, forma bydlení „státní / obecní“, kdy platí nájemné toliko 2 603 Kč a dále byla do výdajů zahrnuta částka životného minima 3 860 Kč spolu se s dalšími úvěry ve výši 3 51 Kč, přičemž tyto údaje poskytla sama žalovaná jako dlužník, výše jejího příjmu pak byla doložena pouze výplatními páskami, ze kterých vyplývá deklarovaný příjem. Žalovaná přitom podle žádosti projevila zájem o úvěr ve výši 58 000 Kč s tím, že byla seznámena s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 191 820 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 304 Kč včetně pojištění po dobu 60 měsíců s úrokovou sazbou 63,08 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6. 1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná octila v prodlení delší než 30 dní. V článku 6. 3. a 6. 4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6, 5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru v den zesplatnění úvěru; žalovaná byla následně seznámena s tím, že úvěr jí byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaná uhradila žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěru celkem za dobu do zesplatnění částku 132 160 Kč (40 plateb po 3 304 Kč), poté úvěr ke dni 22. 10. 2025 zesplatnila. Po zesplatnění žalovaní již neuhradila ničeho.

6. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2026 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaná se dne 25. 2. 2022 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 58 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaná přitom žalobkyni uhradila částku 132 160 Kč, následně se dostala do prodlení a splátky dále nehradila i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 22. 10. 2025 zesplatnila. Po zesplatnění žalovaná již nehradila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalované z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jejího příjmu a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalované, ke kterým řádně nepřihlédla, když z karty hodnocení klienta vyplývají údaje zcela mimo ekonomickou realitu.

9. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 zákona č. 254/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 58 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

13. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalované (s výjimkou dvou předložených výplatních pásek) a dále toliko z dostupných registrů, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalované a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum. Náklady na bydlení uvedla toliko 2 603 Kč (v rozporu s ekonomickou realitou) s tím, že nebylo zjišťováno, s kým přesně měla žít ve společné domácnosti. Z hodnocení klienta vyplývá pouze skutečnost, že nežila s manželem (partnerem), z čehož vyplývá, že žalobkyně žádným způsobem nezkoumala skutečné výdaje žalované. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 25. 2. 2022 včetně dodatku neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 25. 2. 2022 žalované peněžní prostředky ve výši 58 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 132 160 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na její úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalované není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.

15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měla úspěch žalovaná, které dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. náleží odměna za tři úkony – písemné podání ve věci, příprava na jednání a účast na jednání před soudem. U těchto úkonů soud vycházel z paušální hodnoty 300 Kč dle § 2 odst. 3 citované vyhlášky. Veden těmito závěry soud rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalobkyni povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.