114 C 12/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Szkanderovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 157 818 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 91 299 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 26 968 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 118 267 Kč ve výši 14,75 % ročně od 22.06.2024 do zaplacení, částky ve výši 39 551,13 Kč, úrokem ve výši 78,07 % z částky 97 674,76 Kč od 22.06.2024 do 15.07.2024 ve výši 4 862,64 Kč, úrokem ve výši 14,75 % z částky 97 674,76 Kč od 16.07.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 22.06.2024 dosáhne částky 385 977 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 27. 5. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 157 818 Kč s příslušenstvím, a to na základě úvěrové smlouvy.

2. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl, pokračoval v řízení.

3. Soud ve věci nařídil jednání dne 10. 11. 2025, žalovaný se k jednání nedostavil, soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného.

4. Právní zástupce žalobkyně u jednání doplnil skutková tvrzení a uvedl, že žalobkyně, tedy úvěrující společnost se řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností, zkoumala majetkové poměry žalovaného, spoléhala na prohlášení žalovaného, prováděla vlastní šetření, měla k dispozici výplatní lístky žalovaného, splnila tedy zákonné povinnosti a dospěla k závěru, že žalovaný je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy, úvěr ve výši 98 000 Kč byl žalovanému řádně vyplacen, jak vyplývá z dokladů o vyplacení úvěru, žalovaný uhradil pouze jednu splátku 6 701 Kč.

5. Soud ve věci prováděl dokazování sdělením podstatného obsahu listinných důkazů, a to výpisu z obchodního rejstříku, smlouvou o spotřebitelském úvěru, dodatkem ke smlouvě, technickým popisem uzavření smlouvy, oznámením o schválení úvěru, dokladem o vyplacení, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registrech, doklady vztahujících se k posouzení úvěruschopnosti, kartou klienta, předžalobní výzvou, doklady o odeslání, oznámení o zesplatnění před smluvním formulářem, potvrzením o platbě a výplatními lístky.

6. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla dne 14. 2. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě úvěrující společnost žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 98 000 Kč. Úroky byly ujednány ve výši 78,07 %. Žalovaný měl dluh zaplatit ve 48měsíčních splátkách po 6 701 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrující společnost zkoumala finanční a majetkové poměry žalovaného, zabývala se jeho úvěruschopností a dovodila, že je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy. Žalovaný uhradil pouze jednu splátku ve výši 6 701 Kč. Smluvní pokuta byla ujednána ve výši 0,1 % měsíčně z dlužné částky. Předžalobní výzva ze dne 17. 5. 2025 je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci. I přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.

7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Soud dále připomíná, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil, v průběhu řízení nezpochybňoval věrohodnost a pravdivost předložených listinných důkazů, zejména uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 2. 2024, vyplacení finančních prostředků ve výši 98 000 Kč a úhradu jediné splátky ve výši 6 701 Kč.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

15. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dovodil, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoliv však v celém rozsahu. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dne 14. 2. 2024 a na základě této smlouvy žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 98 000 Kč, pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný doposud uhradil pouze jednu splátku ve výši 6 701 Kč, žalovaný toto v průběhu řízení nezpochybňoval, nenamítal úhrady čehokoliv dalšího, má soud za to, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že na jistinu žalovaný doposud uhradil pouze částku 6 701 Kč a dluh na jistině proto činí 91 299 Kč.

17. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale podle ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2023, tj. ustanovení o vypořádání vzájemných nároků mezi úvěrující společnosti a úvěrovaným na základě neplatné smlouvy. Soud absolutní neplatnost smlouvy dovodil ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti, přičemž k tomuto nedostatku byl oprávněn přihlížet i bez návrhu, jak vyplývá ze zákona.

18. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně sice tvrdila a prokazovala, že se úvěruschopností zabývala, zkoumala finanční a majetkové poměry žalovaného, měla k dispozici výplatní lístky, s tím se však zdejší soud neztotožnil. Z výplatních lístků vyplývá, že příjem žalovaného představoval 27 442,38 Kč za leden 2004, případně 29 130,01 Kč za prosinec 2023. Z žádných tvrzení ani důkazů není však zřejmé, jaké byly měsíční výdaje žalovaného, zda jeho příjmy pokryly všechny výdaje v souvislosti s bydlením a předchozími úvěry, zejména však z úvěrové smlouvy je naprosto zřejmé, že její součástí je dohoda o konsolidaci. Je tedy zřejmé, že předmětným úvěrem žalovaný hradil předchozí závazky, zcela nepochybně měl tak jiné dluhy, o kterých žalobkyně ničeho soudu nesdělila. Za této situace soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy a žalobkyni přiznal pouze právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 91 299 Kč.

19. Pokud jde o příslušenstvím s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu má soud za to, že žalobkyně nemá právo ani na příslušenství představující zákonné úroky z prodlení po doručení předžalobní výzvy, jak je k tomu u vypořádání podle principu bezdůvodného obohacení dle občanského zákona č. 89/2012 Sb. a to vzhledem k tomu, že žalovaný se neocitl v prodlení se zaplacením neuhrazené jistiny, neboť až v řízení, které bylo vyvoláno žalobou ze dne 27. 5. 2025, soud zkoumal schopnosti a možnosti žalovaného uhradit závazek vyplývající ze speciálního ustanovení o vypořádání vzájemných nároků obou účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že soud nárok posoudil podle zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., nikoliv podle smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 občanského zákona, ani podle ustanovení bezdůvodného obohacení, výrokem II ve zbývajícím rozsahu žalované částce nevyhověl a žalobu zamítl.

20. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně byla částečně procesně úspěšná, částečně procesně neúspěšná, jak s ohledem na dlužné vyčíslené částky, tak zejména rozsah příslušenství, soud dovodil, že žalobkyně byla v převážném rozsahu procesně neúspěšná. Žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, bylo proto výrokem III rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.