116 C 21/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 131 177 Kč s příslušenstvím a 21 803,04 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 83 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 47 717 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 131 177 Kč od , datum, do zaplacení, částku 21 803,04 Kč, úrok ve výši 61,12 % ročně z částky 112 681,08 Kč od , datum, do , datum, ve výši 4 420,56 Kč a úrok ve výši 12 % ročně z částky 112 681,08 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně do částky 374 860 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalované zaplacení celkem částky 152 980 Kč s příslušenstvím s tím, že dne , datum, uzavřely smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalované částku 116 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni 48 měsíčních splátek po 6 508 Kč počínaje měsícem srpen , rok, .

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žalovaná nedostavila. Svou neúčast soudu neomluvila.

4. Soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího archu, ze kterých soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 131 177 Kč a smluvní pokuty, a to do 15 dnů od odeslání této výzvy. Výzva byla předána k přepravě dne , datum, . návrhem na uzavření smlouvy o úvěru, ze které soud zjistil, že žalované byl učiněn návrh na uzavření smlouvy, na základě které by obdržela od žalobkyně částku 116 000 Kč a žalovaná by žalobkyni vrátila částku 312 384 Kč (bez pojištění), při celkové době trvání úvěru 48 měsíců. V případě sjednaného pojištění by výše měsíční splátky činila 6 508 Kč. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta na 61,12 % ročně. oznámením o schválení úvěru ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy o úvěru. oznámením o zesplatnění úvěru ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala ji k neprodlené úhradě částky 131 177 Kč. výpisy z účtu , právnická osoba, ., ze kterých soud zjistil, že účet č. , č. účtu, je veden na jméno žalované. dokladem o vyplacení úvěru, ze kterého soud zjistil, že na účet č. , č. účtu, byla dne , datum, vyplacena částka 116 000 Kč.

5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.

7. Žalobkyně a žalovaná se dne , datum, dohodly (když žalovaná učinila návrh na uzavření smlouvy a žalobkyně návrh smlouvy akceptovala), že žalobkyně poskytne žalované částku 116 000 Kč, a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 6 508 Kč. Žalovaná peněžní prostředky obdržela dne , datum, bezhotovostním převodem na svůj účet. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem 32 540 Kč. Dopisem ze dne , datum, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 131 177 Kč a smluvní pokuty.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

16. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalované, k tomu žalobkyně uvedla, že vycházela z výpisů z účtu žalované, ze kterých vyplývá příjem žalované ze zaměstnání ve výši cca 26 000 Kč měsíčně, a z něj také vyplývají výdaje žalované; jejich výši žalobkyně přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nedotvrdila. Dále vycházela z prohlášení žalované a lustrovala žalovanou ve veřejných databázích. Na základě toho nelze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalované bylo dostačující a správné, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Neboť pokud žalobkyně prokazuje úvěruschopnost na základě toku příjmů a výdajů žalované, jde jen o toky příchozích a odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o jejích skutečných příjmech a skutečných výdajích žalované, tedy již z tvrzení vyplývá, že to je nedostatečné. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

17. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byla žalovaná povinna žalobkyni uhradit. V daném případě žalovaná měla vrátit částku celkem 312 384 Kč (48 x 6 508 Kč) při jistině 116 000 Kč a době splácení 48 měsíců. Úplata za poskytnutí úvěru tak činí 196 384 Kč. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úplata ve výši 169 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni proto právo na úhradu úplatu nevzniklo.

18. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

19. Je-li neplatné ujednání o výši úplaty obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši úplaty jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalované, tedy ani žalovaná neočekávala, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musela platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úplatě za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

20. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 116 000 Kč. Žalovaná dosud žalobkyni zaplatila 32 540 Kč. Žalovaná tak dluží žalobkyni částku 83 460 Kč, kterou soud žalovanou zavázal k úhradě žalobkyni a ve zbytku žalobu zamítl. Stejně tak soud zamítl žalobu do požadovaného smluvního úroku, smluvní pokuty, co do nákladů, pojištění, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce nebyly platně ujednány.

21. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dosud téměř ničeho neuhradila, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit.

22. Lhůta k plnění byla stanovena na tři dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého žalovaná byla úspěšná ve větší míře (i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku), avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.