116 C 29/2021

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Davida Mařádka a z přísedících jméno příjmení a Mgr. jméno příjmení ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 29 200 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 29 200 Kč za dobu od 21. 7. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek za řízení před soudem I. stupně ve výši 1 460 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, v kolcích nebo na účet [číslo] [variabilní symbol].

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky specifikované výrokem I. jako součtu mzdových nároků zaměstnance žalované (20 108 Kč), které za ni kvůli platební neschopnosti žalované uspokojila žalobkyně, a povinných odvodů v podobě pojistného na sociální (1 898 Kč) a zdravotní (1 314 Kč) pojištění a zálohy na daň z příjmů fyzických osob (5 880 Kč). Žalobu žalobkyně zdůvodnila tím, že Krajský soud v Ostravě zahájil insolvenční řízení s žalovanou, v němž odmítl insolvenční návrh.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, a č ji k tomu soud vyzval a poskytl jí k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl.

3. Soud rozhodl bez nařízení jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena.

4. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Pan [příjmení] [jméno] podal na žalovanou insolvenční návrh, takže bylo insolvenční řízení zahájeno dne 7. 12. 2020 (vyhláška Krajského soudu v Ostravě). Insolvenční soud tento návrh odmítl, protože návrh postrádal tvrzení o některých rozhodných skutečnostech, jež by mohly osvědčit úpadek žalované (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka]). Zaměstnanec žalované, [jméno] [jméno], uplatnil vůči žalobkyni požadavek na uspokojení svých mzdových nároků za srpen až říjen 2020 včetně, které neuspokojila žalovaná jako jeho zaměstnavatelka. Tím bylo zahájeno správní řízení. Žalobkyně správní řízení završila pravomocným správním rozhodnutím, v němž přiznala [jméno] [příjmení] mzdový nárok v celkové výši 20 108 Kč za září a říjen 2020 (rozhodnutí o uspokojení splatných mzdových nároků ze správního řízení s doručenkou). Po právní moci rozhodnutí žalobkyně provedla povinné odvody v podobě pojistného na sociální pojištění ve výši 1 898 Kč, zdravotní pojištění ve výši 1 314 Kč a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ve výši 5 880 Kč a vyplatila výše specifikovanou mzdu zaměstnanci, což oznámila žalované i zaměstnancům (pokyn k plnění veřejných výdajů, platební poukaz, oznámení o uspokojení mzdových nároků adresované žalované, seznam plateb insolvence). Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky rovnající se součtu všech výše zmíněných plateb, jež plně odpovídá částce žalované, do 15 pracovních dnů ode dne doručení výzvy, k němuž došlo dne 25. 6. 2021 (výzva k úhradě vyplacených mzdových nároků, srážek a odvodů, doručenka). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu.

5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Pan [příjmení] [jméno] podal na žalovanou insolvenční návrh, takže bylo insolvenční řízení zahájeno dne 7. 12. 2020. Insolvenční soud tento návrh odmítl, protože návrh postrádal tvrzení o některých rozhodných skutečnostech, jež by mohly osvědčit úpadek žalované. Zaměstnanec žalované, [jméno] [jméno], uplatnil vůči žalobkyni požadavek na uspokojení svých mzdových nároků za srpen až říjen 2020 včetně, které neuspokojila žalovaná jako jeho zaměstnavatelka. Tím bylo zahájeno správní řízení. Žalobkyně správní řízení završila pravomocným správním rozhodnutím, v němž přiznala [jméno] [příjmení] mzdový nárok v celkové výši 20 108 Kč za září a říjen 2020. Po právní moci rozhodnutí žalobkyně provedla povinné odvody v podobě pojistného na sociální pojištění ve výši 1 898 Kč, zdravotní pojištění ve výši 1 314 Kč a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ve výši 5 880 Kč a vyplatila výše specifikovanou mzdu zaměstnanci, což oznámila žalované i zaměstnancům. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky rovnající se součtu všech výše zmíněných plateb, jež plně odpovídá částce žalované, do 15 pracovních dnů ode dne doručení výzvy, k němuž došlo dne 25. 6. 2021.

6. Soud případ právně kvalifikoval jako právní nárok žalobkyně na náhradu mzdy, kterou vyplatila zaměstnanci žalované, a provedených odvodů a srážek, které měla za svého zaměstnance provést žalovaná, a to na základě platební neschopnosti žalované (§ 1a ve spojení s § 3 písm. písm. b), písm. c) a s § 11 odst. 3, § 8 – 10, § 12 odst. 2 zákona č. 118/2000 Sb. o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále„ p. n. z.“). Základním předpokladem vzniku nároku je platební neschopnost zaměstnavatele (§ § 1, 1a p. n. z.). Platební neschopnost se zkoumá také v insolvenčním řízení. V tomto případě insolvenční soud pravomocně odmítl insolvenční návrh. To ovšem neznamená, že žalované nevznikl žalovaný dluh, poněvadž by tím bylo znemožněno uspokojení mzdových nároků jejích zaměstnanců, které p. n. z. právě sleduje. A tak tento zákon obsahuje vlastní, autonomní definici platební neschopnosti, když v ustanovení § 3 písm. c) stanovuje, že„ je zaměstnavatel v platební neschopnosti, jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nebo po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice“ Platební neschopnost zde, narozdíl od insolvenčního zákona, není vázána na objektivní schopnost splnit splatné dluhy, nýbrž na to, jestli splněny fakticky byly či nebyly. Z žalobkyní předložených důkazů vyplynulo, že skutečně za žalovanou provedla platby ve výše specifikované výši. Žalobkyně učinila vše, co jí p. n. z. předepisuje v situaci, kdy vůči ní zaměstnanci zaměstnavatele nacházejícího se v platební neschopnosti uplatní výše popsané nároky. Důsledek upravuje ustanovení § 11 odst. 3 první věty p. n. z., podle nějž„ na Úřad práce České republiky přechází do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků (§ 8 až 10) mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli.“ Podle § 12 odst. 2 písm. a) p. n. z. je pak„ zaměstnavatel povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v případech, kdy soud pravomocně rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, a to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl krajskou pobočkou Úřadu práce písemně vyzván k jejich úhradě.“ Zaměstnanec přitom uplatnil a žalobkyně uspokojila jeho nároky za rozhodné období, které zákon připouští, protože šlo o nároky za září a říjen 2020, přičemž insolvenční návrh byl podán v prosinci 2020 (§ 3 písm. a) p. n. z.). To vše znamená, že žalobkyně prokázala vznik žalované pohledávky. Pokud jde o otázku splatnosti pohledávky a prodlení žalované, podle § 12 odst. 4 p. n. z.„ jestliže zaměstnavatel neuhradil Úřadu práce České republiky finanční prostředky ve lhůtě uvedené v odstavcích 2 a 3, je v prodlení. Po marném uplynutí této lhůty je povinen uhradit úroky z prodlení.“ Žalovaná na základě výzvy žalobkyně nezaplatila, pročež se ocitla v prodlení a vznikla jí povinnost zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala i splatnost žalované pohledávky a úrok z prodlení vyčíslila v souladu se zákonem. Proto soud žalobkyni výrokem I. přiznal celou žalovanou částku.

7. Výrok II. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, 142a odst. 1, 142 odst. 1 a 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalované odeslala předžalobní upomínku a protože byla ve sporu plně úspěšná. Žalobkyně nebyla zastoupena, takže soud náklady vypočítal podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § § 1 odst. 3 písm. a), 2 odst. 3 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu v prvním účinném znění. Soud tudíž žalobkyni přiznal náhradu ve výši 300 Kč za předžalobní upomínku a za žalobu. Celková náhrada tudíž činí 600 Kč.

8. Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.

9. Výrok III. má oporu v § 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 první větou zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž byla jako organizační složka České republiky osvobozena od soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně (§ 1 písm. a) z. s. p.) a přitom byla v řízení plně úspěšná, přičemž žalovaná proti ní neměla právo na náhradu nákladů řízení a sama od poplatku osvobozena nebyla. Soud žalované k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou ve spojení s § 4 odst. 1 písm. j) z. s. p.