12 C 95/2020

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení částky 9 309,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 237,15 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 237,15 Kč od 3. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 8 072,59 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 971,54 Kč, smluvní úrok ve výši 22,90 % ročně z částky 8 244,74 Kč od 3. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 448,89 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 007,59 Kč od 3. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši [anonymizováno], která bude vyčíslena samostatným usnesením.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 309,74 Kč (skládající se z jistiny ve výši 8 244,74 Kč a poplatků ve výši 1 065 Kč), když tuto částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o osobní kreditní kartě [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným, na podkladě níž se žalobkyně zavázala vydat žalovanému kreditní kartu a poskytnout mu úvěr s limitem ve výši 5 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a podmínky k osobním kreditním kartám. Kreditní karta umožňovala žalovanému opakovaně čerpat finanční prostředky až do výše poskytnutého limitu z účtu č. [bankovní účet]. Dne [datum] uzavřeli účastníci řízení dodatek ke smlouvě, ve které navýšili úvěrový limit na částku 10 000 Kč. Spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou. Počínaje dnem 28. 11. 2012 žalovaný začal čerpat úvěr, čímž mu vznikla povinnost vedle vyčerpané jistiny hradit rovněž úroky z této jistiny. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [číslo] vyčerpané jistiny úvěru ke dni vyhotovení výpisu, nejpozději do 25. dne příslušného měsíce za předchozí období. Výše úrokové sazby byla stanovena ve výši 22,90 % ročně. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, čímž porušil smlouvu, a proto žalobkyně upomínkou ze dne 28. 9. 2018 vyzvala žalovaného k úhradě splátek po splatnosti ve výši 1 733,18 Kč. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil, žalobkyně dopisem ze dne 23. 8. 2019 odstoupila od smlouvy a žalovaný tak dluží žalobkyni jistinu ve výši 8 244,74 Kč, poplatky ve výši 1 065 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 971,54 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 448,89 Kč, smluvní úrok ve výši 22,90 % ročně z částky 8 244,74 Kč od 3. 1. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 244,74 Kč od 3. 1. 2020 do zaplacení. Žalovanému byla odeslána dne 24. 10. 2019 a dne 21. 11. 2019 předžalobní upomínka na obě známé adresy, avšak ani poté žalovaný ničeho neuhradil.

2. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl žalovanému ustanoven opatrovník [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátka se sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] z důvodu neznámého pobytu. Dle informačního systému základních registrů měl žalovaný ukončený trvalý pobyt na území České republiky od 26. 2. 2018.

3. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá skutková tvrzení. Sdělila, že žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 25. 7. 2018, kterou neuhradil a neuhradil ani žádnou z dalších následujících splátek. Odstoupení od smlouvy bylo žalovanému zasláno dne 26. 8. 2019 a do dispoziční sféry se dostalo dne 27. 8. 2019. Odstoupení od smlouvy bylo žalovanému doručeno fikcí dne 9. 9. 2019. Dlužná částka (jistina) ve výši 8 244,74 Kč je určena rozdílem čerpání a splácení úvěru na úvěrovém účtu, k čemuž žalobkyně přikládá veškeré výpisy z úvěrového účtu. Poplatky ve výši 1 065 Kč zahrnují zaslání dvou upomínek ze dne 29. 8. 2018 a ze dne 28. 9. 2018 (každá po 500 Kč) a 13 poplatků za správu a vedení účtu úvěrových zdrojů ve výši 5 Kč dle čl. 6 8 smlouvy za období od 31. 7. 2018 do 31. 7. 2019 (celkem 65 Kč). Žalobkyně důkladně splnila svou zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to vyhodnocením informací získaných především z bankovních i nebankovních registrů (BRKI, NRKI, [příjmení]), ostatních registrů a databází (např. ISIR), příjmu žalovaného (běžného účtu za období od 5/ 2012 do 10/ 2012 a od 4/ 2014 do 8/ 2014), výdajů žalovaného (sdělené žalovaným a životní minimum) a výdajů žalovaného na splátky úvěrů. Na základě získaných informací dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

4. Opatrovnice žalovaného uvedla, že se jí nepodařilo kontaktovat žalovaného a sporuje zejména tvrzení o uzavření předmětné úvěrové smlouvy včetně uzavření dodatku k této smlouvě, poskytnutí úvěru, jakož i jeho splácení. Vznesla námitku neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z podkladů předložených žalobkyní nevyplývá, že by skutečně vyhodnocovala aktuální finanční situaci žalovaného, když úvěrová smlouva je formulářového typu, kde došlo k vypsání příslušných dat a zaškrtnutí příslušného prohlášení. Z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně skutečně ověřovala příjmy či náklady na bydlení žalovaného. Příjmy v době poskytnutí kreditní karty byly u žalovaného nulové, i přesto mu žalobkyně poskytla úvěr. Dále opatrovnice namítala, že úvěrová smlouva je neplatná pro svou neurčitost a nesrozumitelnost. Informace ve smlouvě jsou nepřehledné, psané malým písmem, provázané zkratkami a odkazy na jiná ustanovení. Část obsahu smlouvy je určena odkazem na obchodní podmínky, s jejichž obsahem žalovaný nebyl seznámen, neboť tyto nebyly podepsané žalovaným, proto jsou neplatná i ujednání o poplatcích za odeslané upomínky. Postup žalobkyně v době uzavírání úvěrové smlouvy byl tak v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně neprokázala ani tu skutečnost, že by jedno vyhotovení úvěrové smlouvy v listinné podobě včetně připojených obchodních podmínek žalovaný skutečně obdržel. Opatrovnice namítá také, že nebylo prokázáno, že by se žalovanému dostala do jeho dispozice výzva či odstoupení od smlouvy. Co se týká úrokové sazby a RPSN, tak tyto jsou neúměrně vysoké, které nevýhodně a nepřiměřeně zatěžují žalovaného v pozici spotřebitele a jsou tak v rozporu s dobrými mravy. I z tohoto důvodu má opatrovnice za to, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Z výše uvedeného navrhuje, aby nárok žalobkyně posoudil soud jako bezdůvodného obohacení a s ohledem na skutečnost, že již byla ve splátkách navrácena celá jistina z poskytnutého úvěru, žalobu zamítl.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena listina označená jako Smlouva o osobní kreditní kartě [číslo] ze dne 12. 11. 2012, na podkladě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému kreditní kartu s týdenním limitem ve výši 5 000 Kč z účtu č. [bankovní účet]. Úvěr ke kreditní kartě byl poskytnut na dobu neurčitou. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a podmínky k osobním kreditním kartám. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [číslo] vyčerpané jistiny úvěru ke dni vyhotovení výpisu, nejpozději do 25. dne příslušného měsíce za předchozí období. Výše úrokové sazby byla stanovena ve výši 22,90 % ročně. Žalovaný ve smlouvě uvedl jako způsob bydlení„ ostatní“, stav svobodný, základní vzdělání, bez vyživovací povinnosti, bydlí sám, jako měsíční výdaje uvedl nájemné ve výši 500 Kč, penzijní připojištění ve výši 200 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč, celkem 1 700 Kč měsíčně. Počínaje dnem 28. 11. 2012 začal žalovaný čerpat finanční prostředky. Dne 20. 10. 2014 uzavřeli účastníci řízení listinu označenou jako Dodatek ke smlouvě [číslo] ve které navýšili týdenní úvěrový limit na částku 10 000 Kč. Z výpisů z osobního účtu žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný disponuje pravidelným příjmem – sirotčím důchodem – ve výši 6 722 Kč pro rok 2012, resp. od roku 2014 ve výši 6 851 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, čímž porušil smlouvu, a proto žalobkyně upomínkou ze dne 28. 9. 2018 vyzvala žalovaného k úhradě splátek po splatnosti ve výši 1 733,18 Kč. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil, žalobkyně dopisem ze dne 23. 8. 2019 odstoupila od smlouvy. Z výpisů z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný čerpal finanční prostředky v celkové výši 42 421 Kč a uhradil žalobkyni celkem částku 41 183,85 Kč. Dopisy ze dne 24. 10. 2019 a ze dne 24. 11. 2019 odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínky.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

8. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

9. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

10. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 s odkazem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a dále ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky s úvěrovým týdenním limitem 5 000 Kč a následně 10 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]).“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána dostatečně, a to na základě informací získaných především z bankovních i nebankovních registrů (BRKI, NRKI, [příjmení]), ostatních registrů a databází (např. ISIR), příjmu žalovaného (běžného účtu za období od 5/ 2012 do 10/ 2012 a od 4/ 2014 do 8/ 2014), výdajů žalovaného (sdělené žalovaným a životní minimum) a výdajů žalovaného na splátky úvěrů. Dle názoru soud však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. V daném případě žalobkyně vycházela zejména ze sdělení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z výpisů z osobního účtu žalovaného, které následně v řízení soudu i předložila. Z údajů, které žalovaný poskytl při uzavírání úvěrové smlouvy, vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného, zejména za situace, kdy měl bydlet v jiném než nájemním bydlení zcela sám a platit nájem toliko 500 Kč měsíčně. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovanému byl přiznán sirotčí důchod ve výši 6 722 Kč měsíčně v roce 2012 a v roce 2014 ve výši 6 851 Kč. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalovaného s měsíčními výdaji je nutno konstatovat, že žalovaný není schopen jakýkoliv úvěr splácet. Soud má tedy za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 39 obč. zák. je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 12. 11. 2012, resp. ve znění jejího dodatku ze dne 20. 10. 2014, neplatná.

12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 457 obč. zák. podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle neplatné úvěrové smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 42 421 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 41 183,85 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 1 237,15 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 24. 10. 2019, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den, tj. 30. 10. 2019 a přiměřená lhůta v délce 7 pracovních dnů k vrácení poskytnutého úvěru by uplynula dne 8. 11. 2019. Žalovaný by se proto dostal do prodlení s vrácením částky 1 237,15 Kč dne 9. 11. 2019, avšak žalobkyně požadovala úroky z prodlení až od 3. 1. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 10 % ročně od 3. 1. 2020 do zaplacení. Soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok z dřívějšího data, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

13. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny vč. příslušenství 1 452,38 Kč (představující úspěch 8 % z celkového předmětu řízení), zatímco částka jistiny vč. příslušenstvím, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci příslušenství částku 15 996,86 Kč (představující neúspěch 92 %). Z tohoto pohledu je tedy zjevné, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, avšak dle obsahu spisu v souladu s vyjádřením opatrovnice žalovaného, žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

15. O nákladech státu soud rozhodl dle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, že státu přiznal náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti s ustanovením opatrovníka žalovanému. Jelikož žalobkyně v tomto řízení nebyla procesně úspěšná, zavázal ji soud v rozsahu jejího procesního neúspěchu, tj. v rozsahu 92 % k úhradě nákladů vzniklých státu v souvislosti s tímto řízením.