13 C 26/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 83 471,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 224 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 51 247,25 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 68 951 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 834 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 83 471,25 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 2. 8. 2023 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit, spolu se smluvním úrokem ve výši 52 722 Kč a administrativním poplatkem ve výši 47 952 Kč, a to vše formou 48 měsíčních splátek po 3 244 Kč. Žalovaný se s plněním splátek dostal do prodlení pročež žalobkyně neuhrazenou část zápůjčky zesplatnila ke dni 19. 10. 2024. Žalovaná částka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 51 059 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku za období do 13. 1. 2025 ve výši 10 899 Kč, poplatků za správu zápůjčky ve výši 6 993 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období do 13. 1. 2025 ve výši 3 059,41 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou sjednaných splátek ve výši 9 360,84 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 100 Kč, přičemž žalobkyně dále požaduje rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 68 951 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení. Žalovaný byl ke splnění dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak bezvýsledně.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a dále vyhodnotila informace získané od žalovaného, a to včetně posouzení výpisů z účtu a výplatních pásek žalovaného za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy. Takto získané informace žalobkyně vyhodnotila pomocí statistického modelu a dospěla k závěru, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil 26 221,95 Kč a jeho průměrné měsíční výdaje činily 12 574,27 Kč. Po odečtení mandatorních výdajů tak žalovaný měsíčně disponoval částkou 13 647,70 Kč, která byla dostatečná k úhradě průměrné sjednané splátky ve výši 3 277,74 Kč. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný jí na zápůjčku zaplatil celkem 22 776 Kč.

3. U jednání byla žalobkyně opětovně vyzvána podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, jakým způsobem posuzovala skutečné výdaje žalovaného. V reakci na to žalobkyně podrobně popsala proces hodnocení úvěruschopnosti pomocí statistického (skóringového) modelu a navrhla provést k důkazu jeho výstup. , jméno FO, důkaz soud neprovedl, neboť i kdyby byl statistický model žalobkyně sebespolehlivější, jeho výsledky budou relevantní pouze ve vztahu k určité množině osob jako celku, nevypovídají však nic o skutečné finanční situaci konkrétního jednotlivce. Statistická data tak můžou sloužit při posuzování úvěruschopnosti dlužníka jako určité vodítko, nikoliv však jako hlavní zdroj informací (srov. , spisová značka, ).

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 2. 8. 2023 účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce (smlouva č. , hodnota, vč. splátkového kalendáře a ceníku), na jejímž základě byly žalovanému bezhotovostním převodem poskytnuty finanční prostředky ve výši 55 000 Kč (výpis z účtu žalobkyně). Žalovaný se zavázal zápůjčku žalobkyni vrátit spolu se smluvním úrokem 38 % ročně a administrativním poplatkem 999 Kč měsíčně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 3 244 Kč (poslední splátka ve výši 3 206 Kč), splatných vždy v 17. den kalendářního měsíce počínaje 17. 9. 2023. Žalovaný se s úhradou splátek dostal do prodlení a žalobkyně jej proto nejdříve vyzvala k úhradě dlužných splátek (výzva ze dne 3. 9. 2024) a následně neuhrazenou část zápůjčky zesplatnila ke dni 19. 10. 2024 (oznámení o zesplatnění). Předžalobní upomínkou ze dne 14. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 5. 12. 2024 (předžalobní výzva). Z čestného prohlášení žalovaného vyplývá, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s čistým příjmem 34 000 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční výdaje činí 3 500 Kč, z toho 2 000 Kč vynakládá na bydlení, 500 Kč na splátky jiných závazků a 1 000 Kč tvoří další výdaje. Deklarované údaje byly doloženy výplatní páskou a výpisy z účtu za období duben až červenec 2023. Z těchto výpisů vyplývá, že žalovaný měl v dubnu 2023 celkové příjmy ve výši 79 995 Kč a celkové výdaje ve výši 85 005 Kč, v květnu 2023 příjmy 41 513 Kč a výdaje 40 812,50 Kč, v červnu 2023 příjmy 134 688 Kč a výdaje 132 261 Kč a v červenci 2023 příjmy 81 670,50 Kč a výdaje 84 898 Kč. Konečné měsíční zůstatky na účtu se pohybovaly v rozmezí od -9,24 Kč do 3 218 Kč. Pravidelným příjmem je pouze mzda ve výši od 23 840 Kč do 29 977 Kč, další příjmy jsou tvořeny převážně hotovostními vklady. Současně i podstatnou část „výdajů“ představují hotovostní výběry. Na výpisech se objevují také platby ve prospěch společností provozujících kurzovní sázení (Tipsport) a loterijní hry (Sazka).

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ní i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila pravidelný příjem žalovaného z titulu mzdy a správně si vyžádala rovněž výpisy z jeho bankovního účtu za dostatečně dlouhé období, avšak takto získané informace již nehodnotila s dostatečnou (odbornou) péčí. Za situace, kdy žalovaným deklarované příjmy a výdaje se výrazně lišily od skutečných obratů na jeho bankovním účtu, měla žalobkyně podrobněji ověřovat, jaký byl původ hotovostních vkladů na bankovní účet žalovaného a jakým způsobem žalovaný nakládal s finančními prostředky, které z účtu v hotovosti vybíral (když hotovostní operace představovaly většinu transakcí na účtu). Bez podrobnějšího rozkrytí hotovostních operací žalobkyně nemohla dospět ke kvalifikovanému závěru o úvěruschopnosti žalovaného, jelikož samotné výpisy z účtu neumožňují učinit závěr o tom, že by žalovanému zbývalo dostatek finančních prostředků k úhradě sjednaných splátek (měsíční zůstatky byly blízké nule, nebo dokonce záporné). Uvedené platí obzvlášť v situaci, kdy žalovaný část prostředků utrácel ve prospěch společností, provozujících loterie, či kurzovní sázení, tedy za aktivity, které lze z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele považovat za vysoce rizikové. Co se týče argumentu žalobkyně, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel, z čehož žalobkyně s odkazem na rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 dovozuje, že v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, k tomu soud dodává, že prezentovaný názor je překonán novější judikaturou Soudního dvora EU, který například v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22 uvedl, že směrnice 2008/48/ES musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

12. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

13. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 55 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 22 776 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 32 224 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu zápůjčky, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.

14. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

16. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

17. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

18. Soud proto ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ interpretuje tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

19. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou uplatněný nárok se stal splatným ke dni 19. 10. 2024, a to v důsledku zesplatnění zápůjčky. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

20. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínu splatnosti, jak byl tvrzen žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěru na tento již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěru v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného, který dle výplatního lístku za 5/2023 činil 27 366 Kč, a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 32 224 Kč) lze žalovanému uložit, aby dluh uhradil v obvyklé třídenní pariční lhůtě.

21. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

22. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 83 471,25 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 32 224 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná pouze v rozsahu 38,6 %. I bez zohlednění zamítnutého příslušenství je tedy zřejmé, že procesně úspěšnější stranou byl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

23. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 83 471,25 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 3 340 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tj. do výše 4 174 Kč, tedy doplatek ve výši 834 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).