13 C 310/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 10 910 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o nároku žalobkyně na zaplacení části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 20. 5. 2020 do 29. 7. 2024 ve výši 300 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 710 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, v níže se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 200 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 20. 5. 2020 do 31. 10. 2025 ve výši 2 833,88 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 910 Kč od 1. 11. 2025 do zaplacení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 418 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 910 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 26. 3. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit, spolu s úrokem (2 800 Kč), odměnou za administrativní činnost (2 800 Kč) a poplatkem za hotovostní inkaso (5 600 Kč). Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit v 60 týdenních splátkách po 420 Kč. Poslední splátka byla splatná dne 19. 5. 2020. Žalovaný dluh řádně nehradil, když na tento zaplatil do postoupení pohledávky žalobkyni 3 090 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni zaplatil 2 900 Kč, kterou žalobkyně započetla na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení. Zbývající část dluhu žalovaný nezaplatil ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení dlužné jistiny, představující rozdíl mezi poskytnutým úvěrem a částkou 3 090 Kč, a zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky úvěru.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, který v kartě zákazníka uvedl, že má finanční příjem ze zaměstnání ve výši 11 300 Kč (ověřen výplatními páskami, pracovní smlouvou a potvrzením zaměstnavatele) a další příjem 2 500 Kč. Žalovaný dále uvedl měsíční výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 5 000 Kč a osobní výdaje 4 000 Kč. Tyto údaje byly ověřeny sdělením žalovaného. Žalovaným poskytnuté údaje byly následně vyhodnoceny pomocí skóringového modelu, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet.

3. Žalobkyně dále sdělila, že žalovaný jí dne 31. 10. 2025 (tj. po podání žaloby) zaplatil částku 300 Kč, kterou žalobkyně započetla na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 20. 5. 2020 do 29. 7. 2024. Žalobkyně proto vzal v příslušném rozsahu žalobu částečně zpět s tím, že na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení za období od 20. 5. 2020 do 31. 10. 2025 nadále požaduje 2 833,88 Kč. Jelikož k částečnému zpětvzetí žaloby došlo ještě před zahájením jednání, soud postupoval podle § 96 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok , právnická osoba, této souvislosti soud podotýká, že v rámci rozhodování o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, k němuž došlo před zahájením jednání, soud nezkoumá důvody, které žalobkyni vedly ke zpětvzetí, a nemá jinou možnost než řízení zastavit. Zastavení řízení však neznamená, že by soud považoval žalobkyní provedené započtení platby žalovaného za správné – k tomu viz body 13 až 16 odůvodnění.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud podle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 26. 3. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru (smlouva č. , hodnota, ), na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka 14 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 420 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil 3 090 Kč a následně žalobkyni zaplatil 3 200 Kč (z toho 300 Kč po podání žaloby). Dopisem ze dne 23. 6. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 1. 6. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 29. 9. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 14. 10. 2023 (předžalobní výzva, podací lístek). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu s manželkou a jedním nezaopatřeným dítětem, má čistý měsíční příjem ve výši 13 800 Kč (z toho 11 300 Kč ze zaměstnání a 2 500 Kč z vedlejší činnosti) a výdaje ve výši 9 000 Kč (5 000 Kč na bydlení a 4 000 Kč osobní výdaje). Finanční situace žalovaného měla být dle žádosti o úvěr ověřena z výplatní pásky, potvrzení o příjmu a pracovní smlouvy - tyto listiny však žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila s tím, že je nemá k dispozici.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně snad ověřila tvrzený příjem žalovaného, ovšem pokud jde o ověření jeho výdajů, žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, jejich skutečnou výši. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

12. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření předmětných úvěrových smluv), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

13. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 14 000 Kč, přičemž žalovaný na úvěr vrátil celkem 6 290 Kč (z toho 5 990 Kč před podáním žaloby a 300 Kč po jejím podání). V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 7 710 Kč odpovídající nesplacené jistině úvěru, soud žalobě vyhověl. Pokud žalobkyně platby žalovaného započetla na zákonný úrok z prodlení, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, neboť nárok žalobkyně na vrácení jistiny úvěru v době provedených zápočtů ještě nebyl splatný a žalobkyni tudíž nevznikl ani nárok na úrok z prodlení (viz dále). Celou žalovaným uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvními závazky vázán.

14. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl dne 10. 12. 2025 přijat k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“15. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že přiměřenou lhůtou pro splacení dlužné jistiny je lhůta o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování (nedisponuje-li sám potřebnými prostředky), a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

16. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 123/2024-66).

17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 910 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 3 270,28 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 7 710 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 54 % a ve zbývajícím rozsahu (46 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 8 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) ve výši 400 Kč (§ 14b a. t.) za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva a žaloba) a ve výši 1 540 Kč (§ 7 a. t.) za zpětvzetí žaloby, náhrady hotových výdajů ve výši 750 Kč (3x 100 Kč + 450 Kč), 21 % DPH ve výši 733 Kč a soudního poplatku (vč. jeho doměřené části) ve výši 1 000 Kč. Celkové náklady řízení činí 5 223 Kč. 8 % z této částky pak odpovídá částce 418 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému, a to ve stejné lhůtě jalo jistinu úvěru. Soud v tomto případě aplikoval § 14b a. t.., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), přičemž požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

18. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 10 910 Kč domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. do výše SoP 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).