13 C 350/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 147,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 347,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 622,09 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 347,57 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 569 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , RČ, , doplatek soudního poplatku ve výši 199 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 10 147,57 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o kontokorentním úvěru – Flexikredit č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše úvěrového rámce 5 000 Kč. Čerpání úvěru započalo 11. 10. 2023, přičemž žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit, spolu s úroky a poplatky, v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný poskytnutý úvěrový rámec překročil, když z úvěr vyčerpal celkem 8 347,57 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s hrazením splátek byl 6. 3. 2024 celý zůstatek úvěru zesplatněn. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši 8 347,57 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 622,09 Kč a poplatků za zaslání tří upomínek v celkové výši 1 800 Kč. Žalovaný dluh nesplnil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 5. 8. 2024.

2. Žalobkyně dále uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě zhodnocení informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, které žalobkyně ověřila jednak z předloženého potvrzení o příjmu, a dále z informací v interních a externích databázích. Do výdajů žalovaného byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, částka životního minima žalovaného, částka normativních nákladů na bydlení a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází. Na základě zjištěné dostatečné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut úvěr. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že výpisy z účtu žalovaného v rámci posuzování úvěruschopnosti nehodnotila a tyto nemá k dispozici. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 7. 10. 2010 účastníci uzavřeli smlouvu o bankovních produktech a službách, která byla doplněna zvláštním ujednáním o kontokorentním úvěru ze dne 18. 11. 2020, podle kterého žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve formě debetního zůstatku na běžném účtu do výše 5 000 Kč. Úvěr měl být splácen průběžně připisováním peněžních prostředků ve prospěch běžného účtu s tím, že žalovaný se zavázal, že každý kalendářní měsíc bude na jeho běžný účet připsána částka odpovídající minimálně 50 % povoleného limitu (smlouva o bankovních produktech a službách, zvláštní ujednání o kontokorentním úvěru, dispozice ke smlouvě). Žalovaný z úvěru vyčerpal dne 11. 10. 2023 částku 8 347,57 Kč, přičemž na úvěr žalobkyni nezaplatil ničeho (výpis z úvěrového účtu, platební historie). Žalobkyně proto dopisem ze dne 8. 3. 2024 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě do 22. 3. 2024 (oznámení o zesplatnění). Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s průměrným čistým příjmem 17 934 Kč měsíčně. Ohledně svých výdajů žalovaný neuvedl ničeho. Dále v žádosti uvedl, že bydlí s družkou v pronájmu a nemá žádné vyživovací povinnosti. Celkový čistý měsíční příjem jeho domácnosti měl činit 60 000 Kč (žádost o povolení debetního zůstatku). Z potvrzení o výši příjmu žalovaného ze dne 18. 11. 2020 vyplývá, že čistý měsíční příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil 17 934 Kč (potvrzení o příjmu). Předžalobní výzvou ze dne 5. 8. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu (předžalobní výzva).

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně se spokojila se zjištěním příjmů žalovaného, aniž by zjišťovala (natož ověřovala) jeho skutečné výdaje. Samotná žalobkyně tvrdila, že výdaje žalovaného byly stanoveny pouze na základě statistických údajů o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, kterýžto postup nereflektuje situaci konkrétního žadatele a tudíž neodpovídá požadavku na odborné posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

12. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 8 347,57 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu této částky proto soud žalobě vyhověl.

13. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán. Co do nárokovaných poplatků ve výši 1 800 Kč byla proto žaloba zamítnuta.

14. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.

15. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 86/2024-57 nebo 8 Co 123/2024-66).

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 147,57 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 8 347,57 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 82 % a ve zbývajícím rozsahu (18 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada odpovídající 64 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (252 Kč) a připočtení soudního poplatku (včetně jeho doměřené části – viz níže) v částce 1 000 Kč, činí celkem 2 452 Kč. 64 % z této částky pak odpovídá částce 1 569 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

17. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 10 147,57 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 801 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tj. do výše 1 000 Kč, tedy doplatek ve výši 199 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích)