13 C 407/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 583 434,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 477 364,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení:- částky 106 069,94 Kč,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 31. 12. 2023 do 31. 8. 2024 ve výši 63 197,19 Kč,- kapitalizovaného úroku za období od 31. 12. 2023 do 31. 8. 2024 ve výši 39 670,20 Kč,- úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 583 434,67 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení.- úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 581 124,67 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20 367 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 583 434,67 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 25. 7. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 610 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal úvěr, spolu se smluvním úrokem ve výši 9,99 % ročně a poplatky řádně splatit, a to formou 119 měsíčních splátek ve výši 8 154 Kč. Účelem úvěru byla konsolidace úvěrů a půjček v minulosti poskytnutých žalovanému žalobkyní a dalšími finančními institucemi. Žalovaný se opakovaně dostával do prodlení s plněním splátek, naposledy s více než dvěma splátkami splatnými do dne zesplatnění úvěru. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky po splatnosti, avšak tyto výzvy zůstaly ze strany žalovaného bez reakce. Žalobkyně proto prohlásila ke dni 30. 12. 2023 celý úvěr za splatný a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 581 124,67 Kč a poplatků ve výši 2 310 Kč, přičemž žalobkyně dále požaduje rovněž zaplacení smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení, to vše od 31. 12. 2023 do zaplacení. Žalovaný byl ke splnění dluhu vyzván předžalobní výzvou.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že porovnávala pravidelné měsíční příjmy žalovaného s jeho měsíčními náklady na živobytí a výši úvěrové splátky. Za tímto účelem bylo ze strany žalovaného předloženo potvrzení o výši pracovního příjmu ze závislé činnosti (21 050 Kč měsíčně). Výdaje žalovaného byly stanoveny na základě dat uváděných žalovaným a dále podle interního ekonomického modelu žalobkyně, pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů včetně využití statistických údajů a normativních nákladů na bydlení, a to částkou 7 662 Kč. Dále žalobkyně při schvalování úvěru v rámci interního systému žalobkyně zohlednila všechny interní i externí závazky žalovaného a prověřila veřejné registry a rejstříky. Po provedeném posouzení žalobkyně dospěla k závěru, že za situace, kdy splátka poskytovaného úvěru činila 8 154 Kč, žalovaný by po jejím odečtení od doloženého příjmu nadále disponoval částkou minimálně 12 896 Kč měsíčně, která je dostatečná k pokrytí jeho životních výdajů. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný jí na úvěr zaplatil celkem 132 635,27 Kč.

3. U jednání byla žalobkyně opětovně vyzvána podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, jakým způsobem posuzovala před poskytnutím úvěru skutečné výdaje žalovaného. K tomu žalobkyně nic dalšího neuvedla.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 25. 7. 2022 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru vč. VOP a ceníku), na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 610 000 Kč, jejichž podstatná část (565 488 Kč) byla použita na konsolidaci předchozích dluhů žalovaného a zbývající část (44 512 Kč) byla vyplacena na jeho bankovní účet (výpis z úvěrového účtu). Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 119 měsíčních splátkách po 8 154 Kč, splatných vždy v 18. den kalendářního měsíce. Dopisem ze dne 28. 11. 2023 žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužných splátek ve výši 17 730 Kč a následně úvěr ke dni 30. 12. 2023 zesplatnila (výzva k úhradě, rozhodnutí o zesplatnění). Předžalobní upomínkou ze dne 21. 8. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 5 dnů od doručení výzvy (předžalobní výzva, podací arch). Z žádosti o poskytnutí úvěru vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s čistým příjmem 21 050 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí ve státním/obecném bytě, přičemž nevede společnou domácnost s jinými osobami. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční výdaje činí 1 000 Kč (nájem). Deklarovaná výše příjmu byla doložena potvrzením zaměstnavatele.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ní i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila deklarovaný příjem žalovaného, ovšem vůbec se nezabývala otázkou jeho skutečných výdajů, když v tomto směru se spokojila pouze s odhadem, stanoveným na základě statistického modelu. Takový postup nelze shledat dostačujícím, protože i kdyby byl statistický model žalobkyně sebespolehlivější, jeho výsledky budou relevantní pouze ve vztahu k určité množině osob jako celku, nevypovídají však nic o finanční situaci konkrétního jednotlivce. Statistická data tak můžou sloužit při posuzování úvěruschopnosti dlužníka jako určité vodítko, nikoliv však jako jediný zdroj informací (srov. 33 Cdo 1017/2024). Uvedené platí o to spíš, že v posuzované věci byl žalovanému poskytován úvěr ve výši 610 000 Kč a soud by očekával, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti u takto vysokého úvěru bude přistupovat zvlášť pečlivě.

12. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

13. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 610 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 132 635,27 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 477 364,73 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.

14. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

16. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 86/2024-57 nebo č. j. 8 Co 123/2024-66 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu.

17. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

18. Soud proto ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ interpretuje tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

19. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou uplatněný nárok se stal splatným ke dni 30. 12. 2023, a to v důsledku prohlášení úvěrů za splatný. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

20. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínu splatnosti, jak byl tvrzen žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěru na tento již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěru v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul a soud jej proto zavázal k úhradě dluhu ve standardní pariční lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

21. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

22. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 583 434,67 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 170 932,79 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 477 364,73 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 63,3 % a ve zbývajícím rozsahu (36,7 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto náleží náhrada v rozsahu 26,6 % účelně vynaložených nákladů. Jelikož žalobkyně své náklady nevyčíslila, soud je stanovila na základě obsahu spisu, a to tak, že žalobkyni náleží náhrada odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 4 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání) po 10 660 Kč (§ 7 a. t.), 3x režijní paušál po 300 Kč a 1x po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (9 238 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 23 338 Kč, činí celkem 76 566 Kč. 26,6 % z této částky pak odpovídá částce 20 367 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení, a to v obvyklé pariční lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).