13 C 41/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 45 650 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, , přičemž žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru žalobkyni zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % z jistiny měsíčně. Úrok, přirostlý za uplynulé období měl žalovaný žalobkyni hradit vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaný se dostal s úhradou úvěru do prodlení a žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Žalobou uplatněná pohledávka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši , částka, , ze smluvního úroku za první měsíc čerpání úvěru v kapitalizované výši , částka, a smluvní pokuty v kapitalizované výši , částka, . Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě údajů sdělených klientem, které ověřila v externích registrech a dále z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období od ledna do dubna 2024.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne , datum, účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr do výše úvěrového limitu , částka, , z něhož žalovaný vyčerpal , částka, (smlouva o úvěru č. , hodnota, , 2x potvrzení o provedené platbě). Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou s tím, že po dobu trvání smlouvy se žalovaný zavázal hradit úrok z úvěru ve výši 40 % měsíčně, a to vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaný však na úvěr nezaplatil ničeho a žalobkyně proto dopisem ze dne , datum, úvěr zesplatnila (zesplatnění úvěru). Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s příjmem , částka, měsíčně a výdaji , částka, měsíčně. Dále v žádosti uvedl, že je svobodný a bydlí v pronájmu. Z výpisu z účtu žalovaného za období od , datum, do , datum, vyplývá, že žalovaný měl v uvedeném období deklarovaný příjem, avšak současně veškeré prostředky utrácel, přičemž zůstatek na účtu ke dni , datum, činil , částka, .

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalovaná řádně neověřila skutečné výdaje žalovaného. Žalobkyně sice tvrdila, že majetkovou situaci žalovaného ověřovala z předložených výpisů z účtu, avšak pokud by žalobkyně předložené výpisy vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že výdaje žalovaného, jak jsou zachyceny v předložených výpisech, byly v každém z posuzovaných měsíců výrazně vyšší, než výdaje, které žalovaný deklaroval v žádosti o úvěr, a především, že žalovaný veškeré finanční prostředky utrácel, takže mu nezbýval dostatek prostředku k úhradě sjednaného úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

12. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku , částka, , přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu této částky proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.

13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.

14. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 86/2024-57 nebo 8 Co 123/2024-66).

15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 45 650 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 8 175 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 25 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že procesně úspěšnější stranou byl v tomto případě žalovaný (uspěl v rozsahu 53,5 % z předmětu řízení), kterému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.