13 C 421/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 84 248,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 600 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení:- částky 62 648,36 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 5 727,93 Kč,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 438,54 Kč,- smluvního úroku ve výši 18,28 % z částky 17 017,56 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení,- smluvního úroku ve výši 24,81 % z částky 20 464,54 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení,- smluvního úroku ve výši 24,12 % z částky 7 824,39 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení,- úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 017,56 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení,- úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 464,54 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení,- úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 824,39 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 843 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částek 29 338 Kč, 43 102,36 Kč a 11 808 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, celkem tři smlouvy o úvěru.a) Na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 7. 2022 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 15 438 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok (18,28 % p.a.) za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 942 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 3 996 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit v 52 týdenních splátkách po 682 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 15. 7. 2023. Žalovaná dluh řádně a včas nehradila, když na tento zaplatila celkem pouze 6 100 Kč.b) Na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 3. 2022 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 30 809 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok (24,81 % p.a.) za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 103 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 5 206 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit v 21 měsíčních splátkách po 2 658 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 31. 12. 2023. Žalovaná dluh řádně a včas nehradila, když na tento zaplatila celkem pouze 12 400 Kč.c) Na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 1. 2022 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 16 708 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok (24,12 % p.a.) za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 11 770 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 3 438 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit v 78 týdenních splátkách po 407 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 11. 7. 2023. Žalovaná dluh řádně a včas nehradila, když na tento zaplatila celkem pouze 19 900 Kč.Pohledávky z úvěrových smluv byly postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne 29. 4. 2024. Postoupení pohledávek bylo žalované písemně oznámeno a žalobkyně jí před podáním žaloby písemně vyzvala k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě zhodnocení informací získaných od žalované, jejich ověřením doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná měla v rozhodné době příjem z invalidního důchodu v rozmezí od 7 911 Kč do 8 979 Kč a další čisté příjmy domácnosti činily od 5 300 Kč do 21 300 Kč, neměla vyživovací povinnosti ani úvěry či kreditní karty od jiných společností. S ohledem na výši jejího příjmu tak dospěla k závěru, že žalovaná byla schopna poskytnuté úvěry splácet. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně ověřila majetkovou situaci žalované i na základě výměru důchodu a složenek. Tyto listiny ovšem (přestože k tomu byla vyzvána) soudu nepředložila s tím, že je nemá k dispozici, neboť uchazeči o půjčky doklady pouze předkládají k nahlédnutí.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou tři smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouva č. , hodnota, , smlouva č. , hodnota, a smlouva č. , hodnota, ), na základě kterých byly žalované poskytnuty finanční částky 20 000 Kč, 25 000 Kč a 15 000 Kč, a to vždy v hotovosti. Žalovaná se zavázala věřiteli každý z úvěrů vrátit ve sjednaných splátkách, které však řádně nehradila, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila 6 100 Kč na smlouvu č. , hodnota, , 12 400 Kč na smlouvu č. , hodnota, a 19 900 Kč na smlouvu č. , hodnota, (3x tabulka umoření). Dopisem ze dne 29. 4. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávek na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 29. 4. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 29. 7. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 13. 8. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádostí o úvěr (zákaznických karet) vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrových smluv uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že má příjem z invalidního důchodu ve výši 7 911 Kč až 8 979 Kč, přičemž celkový příjem její domácnosti měl činit 13 211 Kč až 30 279 Kč měsíčně. Byla svobodná, bydlela v nájmu a neměla žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedla, že její celkové měsíční výdaje činily 2 000 Kč s tím, že měla závazky vůči poskytovateli úvěru, na které hradila měsíčně 1 100 Kč až 4 449 Kč. V žádostech je dále uvedeno, že čistý příjem žadatelky byl ověřen z výměru důchodu a dvou složenek, tyto listiny ovšem soudu předloženy nebyly (3x žádost o úvěr – karta klienta).

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel čtyři smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřila tvrzený příjem žalované, a to zejména pokud jde o deklarovaný příjem její domácnosti, a v případě výdajové stránky si od žalované dokonce nevyžádala vůbec žádné údaje o jejich pravidelných výdajích (natož aby je ověřovala), když v tomto směru se spokojila pouze s ničím nepodloženým tvrzením žalované.

12. Soud proto konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětných úvěrových smluv.

13. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalované. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

14. V důsledku neplatnosti úvěrových smluv je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční částky 20 000 Kč, 25 000 Kč a 15 000 Kč (tj. celkem 60 000 Kč), přičemž žalovaná jí vrátila 6 100 Kč, 12 400 Kč a 19 900 Kč (tj. celkem 38 400 Kč). V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 21 600 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrových smluv nebyla žalovaná smluvními závazky vázána.

15. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

17. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v , adresa, , č. j. , spisová značka, nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v , adresa, , pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu.

18. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

19. Soud proto dospěl k závěru že ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je třeba vykládat tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

20. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou nárokované pohledávky se staly splatnými vždy uplynutím splatnosti poslední ze sjednaných splátek. Ohledně možnosti žalované zaplatit dlužnou jistinu v uvedených termínech (případně v termínu stanovenému ve výzvě k plnění) ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřila ani žalovaná, která byla v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

21. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny předmětných úvěrů soud, přičemž vycházel z toho, že splatnost uplatněných nároků nemohla nastat na základě ujednání obsaženého v neplatné úvěrové smlouvě a současně (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru nevyvolává ani výzva věřitele k plnění. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaná po sjednaném termínu splatnosti, ani po výzvě věřitele, na úvěrové pohledávky již ničeho nehradila, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla v jejich možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalované, když k tomu by byla nutná její procesní aktivita, kterou žalovaná v řízení nevyvinula. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 21 600 Kč) a příjmy žalované uvedené v žádosti o úvěr (7 911 Kč až 8 979 Kč) nelze očekávat, že by žalovaná byla schopna splnit dluh v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovanou zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaná zajistila potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

22. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

23. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 84 248,36 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 21 600 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 25,6 % a ve zbývajícím rozsahu (74,4 %) byla úspěšná žalovaná. I bez zohlednění zamítnutého příslušenství je tedy zřejmé, že procesně úspěšnější stranou byla žalovaná, které však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 84 248,36 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 3 370 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Z toho důvodu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. do výše 4 213 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 843 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).