13 C 47/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 27 388 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení:- částky 20 388 Kč,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 218,60 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 622,71 Kč,- úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 855,70 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 257,71 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 270 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 27 388 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 18. 10. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to spolu s úrokem v pevné výši 761 Kč, s paušální cenou za plnění a služby související s poskytnutím úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradou za možnost hotovostních splátek ve výši 2 700 Kč. Celková dlužná částka tak měla činit 27 888 Kč a žalovaný jí měl uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Poslední splátku byl žalovaný povinen uhradit do 18. 12. 2023. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když na tento uhradil celkem 8 000 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, nárokuje žalobkyně vedle jistiny úvěru, sjednaných poplatků, smluvního úroku (8 % ročně) a zákonného úroku z prodlení také smluvní pokutu ve výši 7 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 29. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu dopisem, avšak bezvýsledně.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr, kde žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou, výše jeho měsíční příjmů činí celkem 34 029 Kč, výše jeho měsíčních výdajů činí 11 440 Kč, že bydlí u rodičů, je ženatý a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a výpisů z běžného účtu.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 18. 10. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, ), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když na tento zaplatil celkem 8 000 Kč (transakční historie). Dopisem ze dne 14. 6. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 20. 5. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. 2024, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádosti o úvěr ze dne 29. 8. 2021 vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný a jeho jediným příjmem je mzda ve výši 34 029 Kč měsíčně. Je ženatý, bydlí u rodičů a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční náklady činí 11 440 Kč (z toho na bydlení a energie vynakládá 1 500 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 7 440 Kč a na splátky jiných půjček 2 500 Kč). Žalovaný měl spolu s žádostí o úvěr věřiteli předložit výplatní pásky a pracovní smlouvu. Tyto listina však nebyly soudu předloženy, ačkoliv usnesením ze dne 17. 2. 2025 soud žalobkyni uložil předložit listiny, ze kterých bylo vycházeno při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ní i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně snad ověřila deklarovaný příjem žalovaného (pokud soud uvěří záznamu v žádosti o úvěr, dle kterého žalovaný předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky), ovšem vůbec neověřovala jeho skutečné výdaje, když v tomto směru se spokojila pouze s tvrzením žalovaného. Bez náležitého ověření výdajové stránky právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Tvrzení žalobkyně o tom, že výdaje žalovaného byly ověřeny z výpisu z běžného účtu soud neuvěřil, jelikož v žádosti o úvěr není uvedeno, že by žalovaný takovou listinu předložil a žalobkyně soudu žádný výpis z účtu žalovaného nedoložila.

11. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

12. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 8 000 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 7 000 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.

13. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

15. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

16. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

17. Soud proto ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ interpretuje tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

18. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou uplatněný nárok se stal splatným ke dni 18. 12. 2023, a to uplynutím splatnosti poslední sjednané splátky. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy ovšem prodlení žalovaného nelze odvozovat od ujednaného termínu splatnosti jednotlivých splátek. Žalovaný se ke svým platebním možnostem nevyjádřil a v řízení byl zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že splatnost nároku na vrácení jistiny nemůže nastat uplynutím lhůty splatnosti sjednané v (neplatné) úvěrové smlouvě a současně nelze bez dalšího vycházet ani z termínu splatnosti, jak byl stanoven v písemné výzvě žalobkyně (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěru na tento již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že přiměřenou pariční lhůtou je lhůta o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování (nedisponuje-li sám potřebnými prostředky), a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

19. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

20. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 388 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla pouze částka 7 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 25,5 % a ve zbývajícím rozsahu (74,5 %) byl úspěšný žalovaný. I bez zohlednění zamítnutého příslušenství je tedy zřejmé, že úspěšnější byl v řízení žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 27 388 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 080 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b) ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tj. 5 % z částky 26 990 Kč představující žalovanou jistinu úvěru, smluvní pokutu a poplatky (zaokrouhleno na desetikoruny nahoru), tedy doplatek ve výši 270 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).