13 C 61/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 230 406 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 229 875,36 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 530,64 Kč, kapitalizovaný úrok za období od 20. 9. 2023 do 29. 2. 2024 ve výši 14 838,32 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 2. 10. 2023 do 29. 2. 2024 ve výši 369,32 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 229 907 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 229 907 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21 960 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 230 406 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 14. 8. 2023 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 229 907 Kč na konsolidaci závazků žalovaného, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, spolu se sjednaným úrokem ve výši 12 % ročně, v měsíčních splátkách po 3 299 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 5. 3. 2024. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 229 907 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 14 838,32 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 369,32 Kč a z poplatku za zaslání výzvy k úhradě dluhu ve výši 499 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve společnosti I-Xon a.s. a následně žalobkyni. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného a jejich ověřením prostřednictvím informací z bankovních a nebankovních registrů. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem 31,64 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 14. 8. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr do výše 246 691 Kč, který byl účelově určen k úhradě dřívějších dluhů žalovaného Žalovaný z úvěru vyčerpal celkem 229 907 Kč. Žalovaný se zavázal věřiteli úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 12 % ročně, a to ve 120 měsíčních splátkách po 3 299 Kč (návrh smlouvy o úvěru, akceptace návrhu, oznámení o ukončení čerpání úvěru). Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když na úvěr zaplatil pouze 31,64 Kč (souhrnný výpis pohybů na účtu). Dopisem ze dne 5. 3. 2024 proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila (prohlášení o okamžité splatnosti úvěru). Úvěrová pohledávka byla postoupena společnosti , právnická osoba, ., která jí následně postoupila žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (2x smlouva o postoupení pohledávek vč. příloh, 2x oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 12. 8. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, seznam odeslaných výzev). V žádosti o úvěr žalovaný uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je svobodný, bydlí v nájmu, podniká, jeho čistý měsíční příjem činí 33 000 Kč a má nezbytné měsíční výdaje ve výši 12 500 Kč (návrh smlouvy o úvěru). Z prohlášení původního věřitele (, právnická osoba, vyplývá, že závazek z předmětné úvěrové smlouvy nepředstavuje fakticky poskytnutí nového úvěru, ale je ujednáním, které nahrazuje předcházející smluvní podmínky sjednané prostřednictvím dříve uzavřených úvěrových smluv. Podle § 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. proto nemusela být posouzena úvěruschopnost klienta. I přesto právní předchůdkyně žalobkyně klíčové údaje týkající se úvěruschopnosti klienta zjišťovala, a to telefonickým hovorem s klientem. Z listin poskytnutých společností , právnická osoba, . vyplývá, že prostředky z úvěru, který je předmětem tohoto řízení, byly použity k refinancování tří jiných úvěrů u téže banky, z nichž první byl v původní výši 139 000 Kč s úrokovou sazbou 10,9 % ročně, druhý v původní výši 40 000 Kč s úrokovou sazbou 12,9 % ročně a třetí v původní výši 65 000 Kč s úrokovou sazbou 14,9 % ročně.

5. Podle § 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117a a § 120 až 177.

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ní i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. K argumentu žalobkyně, že na uzavření předmětné úvěrové smlouvy se nevztahuje povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníka, neboť touto smlouvou nedošlo ke sjednání nového dluhu, ale pouze ke změně podmínek dříve uzavřených (refinancovaných) úvěrových smluv, soud uvádí, že ačkoliv je pravdou, že předmětný úvěr byl účelově určen k úhradě dřívějších úvěru od společnosti , právnická osoba, ., nebyly v tomto případě splněny podmínky § 5 odst. 4 ZoSÚ, když není splněna podmínka, aby smluvní ujednání nové smlouvy byla ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě. Na výhodnost smluvních podmínek nelze usuzovat pouze z výše měsíční splátky, která v případě nové úvěrové smlouvy sice byla nižší (3 299 Kč) než byl souhrn splátek refinancovaných úvěrů (2 176 Kč + 727 Kč + 1 252 Kč), to ovšem za situace, kdy nový úvěr byl rozložen do 120 měsíčních splátek, přičemž původní úvěry měly být hrazeny v 96 resp. 84 měsíčních splátkách. Žalovaný by tak na novém úvěru zaplatil celkem 395 880 Kč, přičemž součet všech splátek refinancovaných úvěrů by činil 375 132 Kč (navíc v době uzavření nové úvěrové smlouvy byla již část refinancovaných úvěrů uhrazena). Soud proto dospěl k závěru, že na úvěrový vztah účastníků je nutno aplikovat rovněž ustanovení § 86 a 87 ZoSÚ.

11. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

12. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, skutečné příjmy a výdaje žalovaného, když podle žalobních tvrzení byla úvěruschopnost žalovaného ověřena pouze kontrolou bankovních a nebankovních registrů, případně telefonickým rozhovorem s žalovaným. Bez ověření skutečných příjmů a výdajů ovšem právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

13. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

14. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 229 907 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil pouze 31,64 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 229 875,36 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.

15. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

17. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

18. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

19. Soud proto ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ interpretuje tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

20. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou uplatněný nárok se stal splatným ke dni 5. 3. 2024, a to v důsledku prohlášení úvěrů za splatný. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

21. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínu splatnosti, jak byl tvrzen žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěru na tento již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěru v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (33 000 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 229 875,36 Kč) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

22. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

23. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 230 406 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 75 267,74 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 229 875,36 Kč. Lze tedy konstatovat, že poměřováno předmětem řízení včetně příslušenství (tj. 305 673,74 Kč) byla žalobkyně procesně úspěšná v rozsahu 75 % a ve zbývajícím rozsahu (25 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 50 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 9 260 Kč (§ 7, § 8 odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (6 023 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 9 217 Kč, činí celkem 43 920 Kč. 50 % z této částky pak odpovídá částce 21 960 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení, a to ve stejné lhůtě jako jistinu pohledávky, tedy do 30 dnů od právní moci rozsudku.