13 C 69/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o 34 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 19 000 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení:a) částky 15 800 Kč,b) úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 34 800 Kč od 29. 8. 2025 do 16. 2. 2026,c) úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 800 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 430 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 34 800 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 6. 2025 účastníci uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do 28. 8. 2025, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 13 300 Kč. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky se žalovaný dále zavázal zaplatit žalobkyni jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaný byl v prodlení s úhradou 5 splátek a celková výše sankce tedy činí 2 500 Kč. Žalovaný na uplatněný nárok nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 20. 6. 2025 účastníci uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 19 000 Kč, a to převodem na bankovní účet označený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit do 70 dnů od jeho čerpání, a to spolu s poplatkem 1 % za každý den čerpání úvěru (smlouva o úvěru, potvrzení o platbě). Dopisem ze dne 4. 2. 2026, odeslaným dne 6. 2. 2026, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to ve lhůtě tří dnů (předžalobní výzva, potvrzení o odeslání). V řízení nebylo ani jen tvrzeno, že by žalovaný na úvěr čehokoliv zaplatil.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Soud aplikoval citovaná zákonná ustanovení na zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

9. Účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru soud shledává absolutně neplatnou, a to pro její rozpor s dobrými mravy, který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného úroku. Soud je toho názoru, že ve smlouvě sjednaný „poplatek za poskytnutí úvěru“ neměl jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků a proto je nutné jej posuzovat jako smluvní úrok. Úrok ve výši 1 % denně z jistiny úvěru odpovídá ročnímu úroku ve výši 365 %. Ze statistických údajů ČNB přitom vyplývá, že v červnu 2025 činila průměrná úroková sazba u malých úvěrů (tj. do 30 mil. Kč) poskytnutých bankami nefinančním podnikům 5,26 % ročně. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který konstatoval, že „v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá "zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky.“ V případě posuzované smlouvy soud dospěl k závěru, že výše sjednaného úroku, který téměř 70-násobně přesahuje obvyklou míru úroků podnikatelských úvěrů, poskytovaných v rozhodném období bankami, je natolik vysoká, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům.

10. Ačkoliv obecně platí, že ujednání o úroku je oddělitelné od ostatního obsahu úvěrové smlouvy a neplatnost takového ujednání nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy, v nyní projednávané věci soud dospěl k jinému závěru. Soudu je totiž z vlastní činnosti známo, že žalobkyně smlouvy s nemravně vysokým úrokem uzavírá opakovaně a soud je proto přesvědčen o tom, že žalobkyně tak činí záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti. Není proto naplněn předpoklad § 576 o. z., že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu i bez nemravně vysokého úroku. Uvedené ustanovení vychází z toho, že původce právního jednání si není jeho neplatnosti vědom. Tento předpoklad není v daném případě naplněn a ustanovení § 576 o. z. proto nelze aplikovat (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 47 Co 87/2023 ze dne 29. 6. 2023). Soud tedy dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je v tomto případě neplatná jako celek.

11. V důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy si účastníci musí svůj vzájemný vztah vypořádat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2993 o. z.) a to tak, že každá strana vrátí vše, co jí bylo podle neplatné smlouvy plněno. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 19 000 Kč, přičemž žalovaný jí dosud nevrátil ničeho. V rozsahu nezaplacené jistiny úvěru proto bylo žalobě vyhověno. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 15 800 Kč, odpovídající (neplatně) ujednanému poplatku za poskytnutí úvěru a smluvní pokutě, byla žaloba zamítnuta.

12. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení se stává splatnou na základě výzvy věřitele, přičemž dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu poté, co byl o splnění dluhu požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 4. 2. 2026, odeslaným dne 6. 2. 2026. Při řádném doručování by se zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tj. 11. 2. 2026, a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 16. 2. 2026. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne po uplynutí uvedené lhůty a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 11,5 % ročně od 17. 2. 2026 do zaplacení. Pokud žalobkyně nárokovala úrok z prodlení již od 29. 8. 2025, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, když s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nelze splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru odvozovat od smluvně sjednané lhůty splatnosti.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 34 800 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 19 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 55 % a ve zbývajícím rozsahu (45 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada odpovídající 10 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 700 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (504 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 1 392 Kč, činí celkem 4 296 Kč. 10 % z této částky pak odpovídá částce 430 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.