13 C 70/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 44 177,09 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 719,59 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 457,50 Kč kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 974,98 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 429,07 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 177,09 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a úroku 8,2 % ročně z částky 40 657,09 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 441 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 44 177,09 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 27. 9. 2021 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru, podle které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, a to z úvěrového účtu č. , č. účtu, . Úvěr byl poskytnut neúčelově, jednorázově, převodem na běžný účet žalované. Smluvní úrok z úvěru byl sjednán sazbou 8,20 % ročně. Dále se žalovaná zavázala platit poplatky za poskytnuté bankovní služby, případné další poplatky, např. za upomínání, a to ve výši podle smlouvy a sazebníku banky. V rámci úvěrové smlouvy si žalovaná sjednala pojištění schopnosti splácet úvěr, za které se zavázala hradit poplatek ve výši uvedené v čl. II smlouvy. Splátky poskytnutého úvěru vč. úroků a poplatky byla žalovaná povinna splácet formou pravidelných měsíčních splátek, a to zápočtem peněžních prostředků z běžného účtu žalované. Žalovaná porušila své závazky ze smlouvy zejména tím, že byla opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dopisem ze dne 26. 3. 2024 ukončila poskytování úvěru a úvěr k témuž dni zesplatnila. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 40 657,09 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 3 520 Kč a dále smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. Pohledávky z úvěrových smluv byly postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne 12. 9. 2024, a to s účinností ke dni 19. 9. 2024. Postoupení pohledávek bylo žalované písemně oznámeno a žalobkyně žalovanou před podáním žaloby písemně vyzvala k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila schopnost žalované úvěr splácet tak, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a další. Pokud jde o příjmy, žalovaná v žádosti o úvěr deklarovala čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 26 822 Kč. Žalovaná dále v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč, a že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala její příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž zjistila, že žalovaná neměla v době podání žádosti o úvěr žádní další závazky. Do výdajů žalované byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, částka životního minima, normativní výdaje na bydlení a splátky dosavadních závazků. Následně byl proveden výpočet disponibilní částky, na základě kterého byl žalované úvěr schválen. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaná na úvěr uhradila celkem 84 280,41 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. U jednání byla žalobkyně podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, a to zejména pokud jde o to, jestli a případně jak byly zjišťovány a ověřovány její skutečné příjmy a výdaje. V reakci na tuto výzvu žalobkyně nic dalšího nedoplnila.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 27. 9. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru – Expres půjčka, na základě které byla žalované bezhotovostně poskytnuta finanční částka 100 000 Kč (smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu). Žalovaná se zavázala úvěr, spolu se smluvním úrokem ve výši 8,20 % ročně, splatit ve 40 měsíčních splátkách po 2 865,69 Kč a dále hradit pojištění ve výši 284 Kč měsíčně. Žalovaná tyto splátky řádně a včas nehradila, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila na úvěr celkem 84 280,41 Kč (výpis z úvěrového účtu, platební historie). Dopisem ze dne 28. 3. 2024 proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila, a to ke dni 26. 3. 2024 (prohlášení o zesplatnění úvěru). Dopisem ze dne 30. 9. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení úvěrové pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 12. 9. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek vč. příloh, dohoda o úplatě, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 19. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 4. 12. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí v pronajatém bytě či domě a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedla, že ze zaměstnání má čistý měsíční příjem ve výši 26 822 Kč. Celkový příjem domácnosti deklarovala ve výši 50 000 Kč. Příjem žalované měl být dle žádosti ověřen z bankovního účtu, k tomu ovšem žalobkyně ani po výzvě dle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepředložila žádné důkazy, a soud proto tuto skutečnost nemá za prokázanou. Ohledně výdajů žalované není v žádosti uvedeno ničeho (žádost o úvěr).

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřila tvrzený příjem žalované, ani deklarovaný příjem její domácnosti, a v případě výdajové stránky si od žalovaného dokonce nevyžádala vůbec žádné údaje o jejich pravidelných výdajích (natož aby je ověřovala), když v tomto směru se spokojila pouze s odhadem výdajů, stanoveným na základě statistického modelu.

12. Soud proto konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětných úvěrových smluv.

13. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření předmětných úvěrových smluv), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

14. V důsledku neplatnosti úvěrových smluv je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční částku ve výši 100 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila 84 280,41 Kč. V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 15 719,59 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná smluvními závazky vázána.

15. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

17. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

18. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

19. Soud proto dospěl k závěru že ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je třeba vykládat tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

20. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou nárokovaná pohledávka se stala splatnou ke dni 26. 3. 2024, a to v důsledku prohlášení úvěru za splatný. Ohledně možnosti žalované zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřila ani žalovaná, která byla v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

21. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny předmětných úvěrů soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínů splatnosti, jak byly tvrzeny žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaná po zesplatnění úvěru na tento již ničeho nehradila, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadované částky nebyla ke dni zesplatnění úvěru v jejich možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalované, když k tomu by byla nutná její procesní aktivita, kterou žalovaná v řízení nevyvinula. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit vlastní úvahou, na základě které soud žalovanou zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaná zajistila potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

22. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

23. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 44 177,09 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 15 719,59 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 35,6 % a ve zbývajícím rozsahu (64,4 %) byla úspěšná žalovaná. I bez zohlednění zamítnutého příslušenství je tedy zřejmé, že procesně úspěšnější stranou byla žalovaná, které však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky 44 177,09 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 768 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Z toho důvodu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek do výše poplatku 2 209 Kč, který činí 441 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).