13 C 8/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 23 250,91 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o nároku žalobkyně na zaplacení částky 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 000 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 492,02 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 11 758,89 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 715,41 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 232 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 23 250,91 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 12. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr do výše 12 200 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím vrátit, a to v denních splátkách splatných od 12. 12. 2023. Konec kreditového rámce měl nastat 5. 5. 2025. Úvěr byl žalované vyplacen ve výši 11 500 Kč, a to dne 12. 11. 2023 na bankovní účet. Žalovaná na jistinu zaplatila celkem 7,98 Kč. Žalovaná se s úhradou splátek dostala do prodlení a žalobkyně proto smlouvu dne 27. 3. 2024 vypověděla. Žalovaná se tak dne 28. 3. 2024 dostala do prodlení s úhradou celého úvěru, který však neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalobou uplatněný nárok sestává z jistiny ve výši 11 492,02 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 223,39 Kč a smluvního úroku ve výši 11 535,50 Kč.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalované posoudila vyhodnocením informací, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, nahlédnutím do veřejných rejstříků a nebankovních databází, jako i kontrolou poskytnutého výpisu z bankovního účtu žalované. Tímto způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že čistý příjem žalované činil 12 907 Kč měsíčně a umožňoval bezproblémové splácení úvěru.

3. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná jí ještě před podáním žaloby na úvěr zaplatila celkem 2 000 Kč a proto vzala žalobu částečně zpět co do částky 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 000 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení. V rozsahu tohoto zpětvzetí proto soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. (výrok I).

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 12. 11. 2023 uzavřeli účastníci smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta finanční částka ve výši 11 500 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru, VOP, potvrzení o autorizaci totožnosti, potvrzení o provedené platbě). Žalovaná se zavázala úvěr splatit v denních splátkách, jejichž výše měla být určena dle VOP, případně v doporučených měsíčních splátkách (předpis denních splátek). Žalovaná sjednané splátky nehradila a žalobkyně proto dne 27. 3. 2024 úvěrovou smlouvu vypověděla (výpověď smlouvy). Předžalobní výzvou ze dne 3. 9. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). V rámci posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z toho, že žalovaná žije společné domácnosti s jednou další osobou, její čistý měsíční příjem činí 12 907 Kč a pravidelně vynakládá 5 400 Kč na bydlení a 2 000 Kč tvoří další nezbytné výdaje. Žalobkyně následně vypočetla minimální výdaje žalované částkou 9 160 Kč, přičemž dospěla k závěru, že její disponibilní příjem činí 3 700 Kč měsíčně (výpis o posouzení úvěruschopnosti). Žalovaná dále žalobkyni výpis z běžného účtu za období od 11. 11. 2022 do 10. 11. 2023, z něhož vyplývá, že žalovaná měla pravidelný příjem z invalidního důchodu (7 810 Kč) a dávek od úřadu práce (3 560 Kč až 6 285 Kč). Ostatní příjmy na účtu jsou tvořeny nepravidelnými hotovostními vklady, případně platbami od různých (zpravidla fyzických) osob. Celkové výdaje žalované často převyšovali její pravidelné příjmy, kdy například za poslední doložené měsíční období (od 11. 10. 2023 do 10. 11. 2023) činily celkové výdaje na bankovním účtu 38 709,91 Kč. Konečný zůstatek na účtu v doloženém období (tj. k 10. 11. 2023) činil 342,35 Kč (výplatní lístek). Z nerozporovaných tvrzení žalobkyně soud dále zjistil, že žalovaná na úvěr (kromě částky 2 000 Kč, pro kterou byla žaloba vzata zpět) zaplatila 7,98 Kč.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice tvrdila, že výši skutečných výdajů žalované ověřovala mimo jiné z předložených výpisů z účtu, ovšem pokud by žalobkyně tyto výpisy vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že skutečné výdaje žalované, jak jsou zachyceny v předložených výpisech, byly v prakticky každém z posuzovaných měsíců vyšší, než výdaje, které žalovaná deklarovala v žádosti o úvěr, a především byly tyto skutečné výdaje vyšší než pravidelné příjmy žalované. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

12. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku 11 500 Kč, přičemž žalovaná jí (kromě částky 2 000 Kč, pro kterou byla žaloba vzata zpět) vrátila 7,98 Kč. Co do částky 9 492,02 Kč (představující rozdíl mezi částkou 9 500 Kč a uhrazenou sumou 7,98 Kč) proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázaná.

13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, přičemž bylo vycházeno z toho, že samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínů splatnosti, jak byly tvrzeny žalobkyní. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalované, když k tomu by byla nutná její procesní aktivita, kterou žalovaná v řízení nevyvinula. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s ohledem na celkovou výši dlužné částky, jako i osobní a majetkové poměry žalované, jak byly vylíčeny v žádosti o úvěr, nelze očekávat, že by žalovaná byla schopna dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě. Soud proto žalovanou zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaná zajistila potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

14. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44).

15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 250,91 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 9 492,02 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 40,8 % a ve zbývajícím rozsahu (59,2 %) byla úspěšná žalovaná. I bez zohlednění zamítnutého příslušenství je tedy zřejmé, že procesně úspěšnější stranou byla žalovaná, které však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 23 250,91 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 931 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Z toho důvodu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. do výše 1 163 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 232 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).