13 C 96/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupen obecnou zmocněnkyní Jméno zmočněnkyně , nar. Datum narození zmočněnkyně bytem Adresa zmočněnkyně o 56 624,30 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně:- z částky 8 000 Kč od 3. 1. 2025 do zaplacení,- z částky 4 000 Kč od 4. 2. 2025 do zaplacení,- z částky 4 000 Kč od 13. 3. 2025 do zaplacení,- z částky 4 000 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 624,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně:- z částky 36 624,30 Kč od 16. 11. 2024 do zaplacení,- z částky 8 000 Kč od 16. 11. 2024 do 2. 1. 2025,- z částky 4 000 Kč od 16. 11. 2024 do 3. 2. 2025,- z částky 4 000 Kč od 16. 11. 2024 do 12. 3. 2025,- z částky 4 000 Kč od 16. 11. 2024 do 2. 4. 2025.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 121 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, číslo účtu , č. účtu, , variabilní symbol , var. symbol, , doplatek soudního poplatku ve výši 566 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 18. 2. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 56 624,30 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 18. 3. 2024 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 48 400 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do 15. 11. 2024. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané lhůtě splatnosti nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020. Žalovaný na pohledávku neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného zejména lustrací ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z prohlášení žalovaného, že tento je schopen úvěr splácet. Dále uvedla, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem 43 843,16 Kč, z toho 20 000 Kč byla zaplaceno po postoupení pohledávky žalobkyni. Žalobkyně proto vzala žalobu částečně zpět, a to co do částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, soud postupoval dle § 96 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a řízení v příslušné části zastavil.

3. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Uvedl, že od právní předchůdkyní žalobkyně obdržel částku 48 400 Kč, uzavřenou úvěrovou smlouvu ovšem považuje za neplatnou z důvodu nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti. Kromě toho namítl, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek došlo ještě před vznikem úvěrové pohledávky a že o postoupení nebyl řádně vyrozuměn. Dle žalovaného byly poskytnuté finanční prostředky bezezbytku vráceny.

4. Soud k důkazu provedl listiny předložené účastníky, z nichž zjistil, že dne 18. 3. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému v období od 18. 3. 2024 do 10. 5. 2024 poskytnuty finanční částky v celkové výši 48 400 Kč (smlouva o úvěru, 6x potvrzení o platbě). Žalovaný se zavázal úvěr, spolu s úrokem 0,4026 % za den (tj. 146,949 % ročně) z nesplaceného úvěru, vrátit ve lhůtě jednoho roku počínaje dnem prvního čerpání. Z dokladů předložených žalovaným vyplývá, že tento zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 48 400 Kč, z čehož 12 556,84 Kč bylo zaplaceno po podání žaloby (3x výpis z účtu žalovaného). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 si původní věřitel ujednal s žalobkyní smluvní rámec, na základě kterého mělo mezi nimi docházet k postupování jednotlivých pohledávek z titulu spotřebitelských úvěrů. Z předloženého seznamu pohledávek pak vyplývá, že tímto způsobem byla žalobkyni postoupena i úvěrové pohledávka za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávek vč. dodatku č. , hodnota, , seznam pohledávek). Soud ovšem nemá za prokázané, že žalovaný byl o postoupení pohledávky informován původním věřitelem, ani, že by mu toto bylo prokázáno žalobkyní. Žalovaný doručení oznámení popíral a pokud žalobkyně v tomto směru odkazovala na listinu Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2024, je nutno konstatovat, že tato listina není podepsána a soudu se jeví pravděpodobným, že byla odeslána nikoliv původním věřitelem, ale právním zástupcem žalobkyně, a to spolu s předžalobní výzvou, která je datovaná stejným dnem (oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzva, podací lístek). Součástí oznámení přitom nebyla smlouva o postoupení pohledávek, ani jiný doklad, který by prokazoval postoupení pohledávky. Jelikož žalobkyně ani její právní zástupce se nedostavili k nařízenému jednání, nebylo je možné ani poučit podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit další rozhodné skutečnosti týkající se splnění notifikační povinnosti a označit důkazy k jejich prokázání. To platí také o povinnosti žalobkyně tvrdit a prokázat řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, které žalovaný rovněž rozporoval a žalobkyně nepředložila prakticky žádné listinné důkazy prokazující, že by její právní předchůdkyně ověřovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného.

5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala výši skutečných příjmů a výdajů žalovaného, když v tomto směru se spokojila pouze s prohlášením žalovaného o tom, že je schopen poskytnutý úvěr splatit. Bez náležitého ověření žalovaným uváděných údajů právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr.

11. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

12. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 48 400 Kč, kterou jí žalovaný v celém rozsahu vrátil. Vrácení jistiny úvěr bylo mezi účastníky z převážné části nesporné, když i samotná žalobkyně tvrdila, že žalovaný na úvěr zaplatil 43 843,16 Kč, přičemž žalovaný pak prokázal, že nad rámec žalobkyní uváděných plateb následně zaplatil dne 30. 4. 2025 částku 1 185,84 Kč a dne 8. 7. 2025 částku 3 371 Kč. Tyto platby žalovaný sice hradil na účet původního věřitele, ovšem za situace, kdy žalovanému nebylo postoupení pohledávky oznámeno původním věřitelem, ani prokázáno žalobkyní (k tomu viz bod 4 tohoto odůvodnění), mohl se dluhu zprostit také plněném postupiteli (§ 1882 odst. 1 o. z.)

13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli a žalovaný jistinu úvěru zaplatil dříve, než soud ve věci rozhodl a mohl stanovit novou splatnost, žalovaný se s úhradou dluhu nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44).

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 56 624,30 Kč. Co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, přičemž v rozsahu částky 12 556,84 Kč se tak stalo zaviněním žalovaného, který tuto část dluhu splnil až po podání žaloby. Ve zbývající části (tj. 36 624,30 Kč s příslušenstvím) byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně tak byla procesně úspěšná v rozsahu 22 % předmětu řízení. Ve zbývající části (tj. 78 %) byl procesně úspěšný žalovaný. Žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému 56 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady žalovaného sestávají z paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 4 úkony (2x písemné podání, příprava na jednání a účast u jednání) po 300 Kč, poštovného ve výši 90 Kč a jízdného ve výši 712 Kč a celkem tak činí 2 002 Kč. 56 % z této částky odpovídá částce 1 121 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení.

15. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 56 624,30 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 2 266 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b) Sazebníku (tj. do výše 2 832 Kč), tedy doplatek ve výši 566 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).