14 C 22/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Szkanderovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 15 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, částku 4 900 Kč a částku 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 566,67 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 29.4.2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 503,27 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 4 900 Kč od 29.4.2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 74,57 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 500 Kč od 29.4.2025 do zaplacení ve výši 14,75 %, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 22. 9. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 15 400 Kč s příslušenstvím, a to na základě smluv o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu vyhověl, nepodařilo se ho doručit do vlastních rukou žalovaného, byl proto zrušen a soud pokračoval v řízení.

4. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 2. 2026 byl žalovaný vyzván, zda podle § 115a o.s.ř. souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, žalovaný se ve lhůtě nevyjádřil, soud měl tedy za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání stejně jako žalobkyně.

5. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smluv o spotřebitelském úvěru, smluvních podmínek, přehledu plateb, smluv o postoupení pohledávek, seznamu postupovaných pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání.

6. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne 23. 5. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky, úvěr byl vyplacen žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy, kromě jistiny měl žalovaný uhradit 11 639 Kč představující kapitalizované úroky, poplatek za poskytnutí půjčky a poplatek za služby. Žalovaný ničeho nezaplatil, ocitl se v prodlení, smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný uvědomen. Dluh na jistině představuje 10 000 Kč. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho nezaplatil.Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne 14. 4. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky, úvěr byl vyplacen žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy, kromě jistiny měl žalovaný uhradit 10 752 Kč představující kapitalizované úroky, poplatek za poskytnutí půjčky a poplatek za služby. Žalovaný měl dluh uhradit ve splátkách, zaplatil 3 100 Kč, další splátky neuhradil, ocitl se v prodlení, smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný uvědomen. Dluh na jistině představuje 4 900 Kč. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho nezaplatil.Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne 30. 1. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky, úvěr byl vyplacen žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy, kromě jistiny měl žalovaný uhradit 8 595 Kč představující kapitalizované úroky, poplatek za poskytnutí půjčky a poplatek za služby. Žalovaný měl dluh uhradit ve splátkách, zaplatil 6 500 Kč, další splátky neuhradil, ocitl se v prodlení, smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný uvědomen. Dluh na jistině představuje 500 Kč. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho nezaplatil.

7. Ani v jednom případě se úvěrující společnost řádně a dostačujícím způsobem nezabývala úvěruschopností žalovaného.

8. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Žalovaný v průběhu řízení nezpochybňoval uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, k žalobě se nevyjádřil, neměl výhrady k projednání věci bez nařízení jednání.

9. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

17. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

18. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele se nevztahuje pouze na poskytnutí nového úvěru, ale též na významné navýšení celkové výše stávajícího spotřebitelského úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Na základě uvedeného věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

21. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.

22. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny, soud dovodil, že pokud žalovaný na úvěr ze dne 23. 5. 2023 ničeho nezaplatil, dluží nepochybně na jistině 10 000 Kč, v dalších případech, pokud uhradil 3 100 Kč a 6 500 Kč, dluží na jistině úvěru ze dne 14. 4.2023 - 4 900 Kč a úvěru ze dne 30.1.2023 - 500 Kč.

23. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít ve všech případech smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byly takové smlouvy uzavřeny, na základě těchto smluv žalovaný čerpal finanční prostředky, a to v hotovosti při uzavření smlouvy. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný doposud ničeho z titulu první úvěrové smlouvy nezaplatil, v dalších případech zaplatil část splátek, soud žalobě vyhověl co do neuhrazené jistiny a žalovaného zavázal k zaplacení částek ve výši 10 000 Kč, 4 900 Kč a 500 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně se žalobou úspěšná, soud jí v souladu s konstantní judikaturou přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny a ta na základě zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.

24. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale na základě ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 29.5.2022 pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti, pro který je smlouva o úvěru absolutně neplatná, k čemuž soud přihlíží i bez návrhu.

25. Žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala, že se v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru úvěruschopností žalovaného vůbec zabývala. Zákon ukládá úvěrující společnosti posoudit nejen příjmovou, ale rovněž výdajovou stránku majetkových poměrů úvěrovaného, v tomto směru absentují tvrzení a důkazy. Žalobkyně žádným způsobem nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, soudu žádné relevantní důkazy v tomto směru nepředložila, sotva tak mohla mít představu o tom, jaké jsou skutečné poměry žalovaného a zda je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III US 4129/18 dovodil povinnost obecných soudů zkoumat, zda úvěrující společnost při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřila schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit a pokud soud tuto povinnost nezkoumal, zasáhl tím do základního práva spotřebitel na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

26. Z uvedeného vyplývá požadavek, aby se soudy zabývaly tím, zda úvěrující společnost zkoumala úvěruschopnost, neboť reálné splacení dluhu je výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být soudy vzata vždy bez ohledu na to, zda v nějakém zákoně je výslovně zakotvena.

27. S ohledem na shora uvedené soud dovodil, že smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným jsou absolutně neplatné. Soud se zabýval tím, zda se úvěrující společnost dostatečně zabývala úvěruschopností v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, tj. tím, jaké jsou finanční a majetkové poměry úvěrovaného, jaký je rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji, a zda je schopen hradit závazky, které vyplývaly ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala příjmy a výdaje žalovaného v rozhodné době před uzavřením smlouvy, ničeho k jeho úvěruschopnosti nezkoumala, rezignovala na své povinnosti vyplývající ze zákona, porušila své povinnosti úvěrující společnosti, nezabývala se dostatečně úvěruschopností žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy, soud proto nárok žalobkyně nemohl posoudit podle ustanovení § 2395 občanského zákona o spotřebitelském úvěru, ale vycházel z ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., vzájemné nároky vypořádal podle principů vyplývajících z ustanovení § 87 odst. 1 citovaného zákona, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu dle výroku I, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, s ohledem na nečinnost žalovaného a nedostatek jeho obrany, neměl soud žádné informace o schopnostech a možnostech žalovaného uhradit dlužnou jistinu, zavázal ho tedy tak, aby dluh uhradil ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Z důvodů absolutní neplatnosti smlouvy nepřiznal soud žalobkyni právo na zaplacení dlužných úroků a poplatků.

28. V projednávané věci soud navíc nedovodil právo žalobkyně na příslušenství, tj. zákonné úroky z prodlení, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nemá úvěrující společnost právo na zaplacení příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení.

29. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru byly do českého právního řádu de facto implementovány směrnice Evropského společenství, které požadovaly zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je kromě ochrany spotřebitele postihnout poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Neplatnost smlouvy je v podstatě soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru, projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, a to dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Vzhledem k tomu, že až v řízení vyvolaném žalobou ze dne 22. 9. 2025 soud zkoumal, zda je nárok na vrácení jistiny vyplývající z absolutně neplatné smlouvy po právu, Nejvyšší soud dovodil nedostatek práva na zákonné úroky z prodlení, de facto se úvěrovaný nemohl do podání žaloby ocitnout v prodlení, nemůže být proto sankcionován a zavázán k úhradě úroků z prodlení, jak je tomu v případě, jsou-li nároky z neplatné smlouvy vypořádávány dle principů bezdůvodného obohacení.

31. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobkyně byla převážně procesně úspěšná, proto jí soud přiznal právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů řízení, které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a odměnu právního zastoupení s ohledem na formulářový typ žaloby, jeden úkon podle § 14b odst. 1 AT po 400 kč (celkem za 3 úkony-převzetí věci, sepis žaloby a PV) + 3 RP a DPH, dohromady 2 615 Kč. Tyto nálady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.