14 C 228/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Szkanderovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 19.2.2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zákonných úroků z prodlení z částky 15 000 Kč od 2.9.2024 do 18.2.2025 ve výši 12,75 %, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 19. 5. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 8. 2025 byl žalovaný vyzván podle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a současně byl poučen, že nevyjádřili se ve stanovené lhůtě bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako žalobkyně.

4. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru, smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání.

5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně společnosti , právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena dne 2. 8. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v celkové výši 15 000 Kč se splatností 1. 9. 2024. Žalovaný ničeho z úvěru neuhradil. Předžalobní výzva ze dne 5. 10. 2024 je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, odeslána byla dle lístku dne 15. 2. 2025, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil. Celkem k datu podání žaloby dluží na jistině úvěru 15 000 Kč. Úvěrující společnost se řádně a dostačujícím způsobem nezabývala úvěruschopností žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávek, resp. dodatkem smlouvy ze dne 12. 12. 2024 byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný uvědomen oznámením o postoupení pohledávky.

6. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Soud dále připomíná, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v průběhu řízení nezpochybňoval věrohodnost, ani pravdivost předložených listinných důkazů, ani vyčíslenou pohledávku.

7. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 31. 8. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 31. 8. 2024, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

15. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

17. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se nevztahuje pouze na poskytnutí nového úvěru, ale též na významné navýšení celkové výše stávajícího spotřebitelského úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů.

18. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

19. Obdobně je tato myšlenka formulována v nálezu Ústavního soudu č. 199/11, z nějž je zřejmé, že stát neposkytne ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splácen, nýbrž spíše s cílem dosažení většího zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru, dlužník, ať už z nevědomosti či bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

20. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.

21. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč.

22. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že právní předchůdce žalobkyně (úvěrující společnost) a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným skutečně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy žalovaný vyčerpal úvěr v celkové výši 15 000 Kč. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný doposud ničeho nezaplatil, žalovaný to v řízení nezpochybňoval, představuje dluh na jistině 15 000 Kč.

23. Soud nárok žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dovozována ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postupovaných pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky, neposoudil z titulu smlouvy a o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale s přihlédnutím k ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 30.8.2024 podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti. Soud nárok neposoudil pouze dle ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena dne 2. 8. 2024 tj. za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru do platného do 30. 8. 2024. V tehdy platné úpravě otázky posouzení úvěruschopnosti její nedostatek nevedl k absolutní neplatnosti smlouvy, ale toliko relativní neplatnosti. Jinými slovy úvěrovaný musel tento nedostatek vznést jako námitku. Proto dle soudu není dostačující posouzení následků nedostatku posouzení úvěruschopnosti podle příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jako lex specialis, ale je třeba, aby tento nárok na vrácení jistiny včetně příslušenství byl posouzen ve smyslu obecné občanskoprávní úpravy. Z tohoto důvodu soud dovodil v projednávané věci absolutní neplatnost smlouvy dle obecných ustanovení občanského zákona. Proto na tento případ dopadá ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 2991 odst. 1 a § 2991 odst. 2 občanského zákona č. 89/2012 Sb., když v souladu s judikaturou Ústavního soudu nedostatek posouzení úvěruschopnosti lze chápat jako porušení základních zásad právních, na nichž spočívá právní řád České republiky, a proto má žalobkyně právo rovněž na zákonné úroky z prodlení od doručení předžalobní výzvy z důvodu vypořádání vzájemných nároků dle pravidel o bezdůvodném obohacení.

24. Žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala, že by se úvěrující společnost řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností, tedy podle soudu porušila příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Příslušná ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. ukládají každé úvěrující společnosti, aby se zabývala úvěruschopností úvěrovaného, tedy zkoumala, jaké jsou finanční a majetkové poměry úvěrovaného, a to, zda je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III US 4129/18 dovodil povinnost obecných soudů zkoumat, zda úvěrující společnost při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřila schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit a pokud soud tuto úvěruschopnost nezkoumal, zasáhl tím do základního práva spotřebitel na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Z uvedeného vyplývá, že i pro případ úvěrových smluv uzavřených před změnou zákona o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb., je požadavek, aby se soudy zabývaly tím, zda úvěrující společnost zkoumala úvěruschopnost, přiměřený a adekvátní, neboť reálné splacení dluhu je výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být soudy vzata vždy bez ohledu na to, zda v nějakém zákoně je výslovně zakotvena. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případná insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto je na věřiteli, aby dlužníka spotřebitel náležitě před poskytnutím úvěru prověřil, posoudil jeho schopnosti úvěru splácet, úvěr pak smí spotřebitel poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověřil-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes své negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

26. Podle Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze tedy učinit jednoznačný závěr, že poskytovatel úvěru má povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí, sama společnost jako taková. Proto se dle soudu jedná o základní principy, na nichž spočívá právní řád České republiky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 občanského zákona č. 89/2012 Sb. Toto jsou základní východiska k tomu, aby soud nedostatek úvěruschopnosti posuzoval z moci úřední, a i při nedostatku námitky dlužníka dovodil neplatnost smlouvy pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti, vzhledem k tomu, že tento nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.

27. S ohledem na shora uvedené soud dovodil, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 8. 2024 je absolutně neplatná. Soud se zabýval tím, zda se úvěrující společnost, tedy právní předchůdce žalobkyně řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností, žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala, že se právní předchůdce, tedy úvěrující společnost , právnická osoba, v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru dostačujícím způsobem zabývala tím, jaké jsou finanční a majetkové poměry úvěrovaného, jaký je rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji, a zda je schopen hradit závazky, které vyplývaly ze smlouvy. Pro tento nedostatek posouzení úvěruschopnosti shledal soud smlouvu o úvěru absolutně neplatnou a nárok posoudil ve smyslu příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., na úroky nedopadá závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, 33 Cdo 3675/2021.

28. Soud nárok žalobkyně na zaplacení částky ve výši 15 000 Kč posoudil ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 a dovodil, že žalobkyně má právo na zaplacení této částky, neboť i v případě neplatné smlouvy je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

29. V projednávané věci soud navíc dovodil právo žalobkyně na příslušenství, tj. zákonné úroky z prodlení od doručení předžalobní výzvy. Podle soudu na daný případ závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nedopadají.

30. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru byly do českého právního řádu de facto implementovány směrnice Evropského společenství, které požadovaly zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je kromě ochrany spotřebitele postihnout poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Neplatnost smlouvy je v podstatě soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru, projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, a to dle ustanovení zákona o spotřebitel-ském úvěru.

31. Z příslušného ustanovení § 87 jednoznačně vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění, pro spotřebitele z toho vyplývá, že je povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky. Pro spotřebitele mohou vyvstat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se proto na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem, spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany příslušného ustanovení. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970. Často proto může dojít k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze apriori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vrátit jistinu vůbec. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru proto vyplývá, že se jedná o speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankce poskytovatelů tzv. lichvářských úvěrů spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatku nad to v nové době splatnosti, buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která není závislá od výzvy k plnění, nýbrž od možností dlužníka, tedy spotřebitele, nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákona vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěr, účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

32. V projednávané věci soud dovodil, že nárok žalobkyně nelze posoudit z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti. Současně se ale nemůže jednat ani o vypořádání vzájemných nároků na základě na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, protože v době uzavření úvěrové smlouvy dne 13. 8. 2021 představoval nedostatek posouzení úvěruschopnosti relativní neplatnost smlouvy, proto je s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu třeba dovodit absolutní neplatnost smlouvy dle ustanovení § 2 občanského zákona a nároky účastníků ze zrušené smlouvy vypořádat dle ustanovení § 2991 a § 2992 občanského zákona. Za této situace má proto žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení právo nejen na vrácení neuhrazeného zbytku dluhu, tj. jistiny úvěru, ale rovněž zákonných úroků z prodlení od doručení předžalobní výzvy ze dne 5.10.2024 odeslané dne 15.2.2025 a doručené třetím dnem, tj. 18.2.2025, dnem následujícím se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou neuhrazené jistiny z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a § 2991 odst. 2 občanského zákona. Žalobkyně má dle výroku I právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení od 19.2.2025 do zaplacení ve výši 15 % ročně, a to včetně jistiny do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobě nevyhověl a žalobu zamítl.

33. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého procesně úspěšný účastník řízení má právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla v převážném rozsahu procesně úspěšná, má proto právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů řízení, které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a dále odměna právního zastoupení s ohledem na formulářový typ žaloby podle § 14 bude odst. 1 advokátního tarifu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, 1 úkon po 400 Kč, celkem za tři úkony (tedy převzetí věci, sepis žaloby a předžalobní výzvu) 1 200 Kč, 3 režijní paušál je po 100 Kč, celkem 300 Kč, dohromady 1 200 Kč a DPH ve výši 315 Kč, celkem činí náklady řízení 2 615 Kč. Tyto náklady řízení dle výroku III je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.