14 C 242/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Szkanderovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem Statutárním městem Třinec sídlem Jablunkovská 160, 739 61 Třinec - Staré Město pro 21 379,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 052 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 052 Kč od 2.6.2025 do zaplacení ve výši 12 %, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 3 327,66 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 472,78 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 266,52 Kč, úrokem 12 % ročně z částky 19 075,29 Kč od 28.6.2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 327,66 Kč od 28.6.2025 do zaplacení ve výši 12 %, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 550 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 2. 7. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 21 379,66 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.

2. Opatrovník žalovaného se k žalobě vyjádřil a uvedl, že žalovaný je omezen na svéprávnosti, jedná prostřednictvím opatrovníka, je psychiatrickým pacientem a nemá dostatek finančních prostředků.

3. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 9. 2025 byli oba účastníci vyzváni podle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru, dokladů o čerpání úvěru, upomínek, oznámení o zesplatnění, sazebníku, všeobecných obchodních podmínek, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání.

5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla uzavřena dne 25. 7. 2024 smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 20 000 Kč, úroky byly sjednány ve výši 12 % ročně, žalovaný se zavázal hradit úvěr ve splátkách po 487 Kč, jednalo se o 60měsíčních splátek, splátky nehradil řádně a včas, ocitl se v prodlení s úhradou úvěru, na upomínky nereagoval, proto žalobkyně úvěr zesplatnila k datu 21.5.2025. Žalovaný uhradil 4 splátky po 487 Kč, tj. 1948 Kč. Předžalobní výzva ze dne 26.5.2025 je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil. Celkem k datu podání žaloby, tj. 2. 7. 2025 žalovaný na pohledávku vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dlužil na jistině s ohledem na tvrzenou úhradu čtyř splátek 18 052 Kč.

6. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Opatrovník ve vyjádření nezpochybňoval uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, bránil se nedostatkem peněz.

7. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 31. 8. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 31. 8. 2024, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

15. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákona č. 89/2012 Sb. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2024 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

17. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se nevztahuje pouze na poskytnutí nového úvěru, ale též na významné navýšení celkové výše stávajícího spotřebitelského úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů.

18. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

19. Obdobně je tato myšlenka formulována v nálezu Ústavního soudu č. 199/11, z nějž je zřejmé, že stát neposkytne ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splácen, nýbrž spíše s cílem dosažení většího zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru, dlužník, ať už z nevědomosti či bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

20. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.

21. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny ve výši 18 052 Kč.

22. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a na základě této smlouvy žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 20 000 Kč. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný doposud uhradil na úvěr čtyři splátky (tj. 4x 487 Kč), představuje dluh na jistině 18 052 Kč.

23. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy a o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale s přihlédnutím k ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2024 podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti. Soud nárok neposoudil pouze dle ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena dne 25. 7. 2024 tj. za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru do 31. 8. 2024. Nedostatek posouzení úvěruschopnosti nevedl k absolutní neplatnosti smlouvy, ale toliko relativní neplatnosti. Jinými slovy úvěrovaný musel tento nedostatek vznést jako námitku. V dané věci opatrovník žalovaného takovou námitku nevznesl. Proto dle soudu není dostačující posouzení následků nedostatku posouzení úvěruschopnosti podle příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jako lex specialis, ale je třeba, aby tento nárok na vrácení jistiny včetně příslušenství byl posouzen ve smyslu obecné občanskoprávní úpravy. Z tohoto důvodu soud dovodil v projednávané věci absolutní neplatnost smlouvy dle obecných ustanovení občanského zákona. Proto na tento případ dopadá ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 2991 odst. 1 a § 2991 odst. 2 občanského zákona č. 89/2012 Sb., když v souladu s judikaturou Ústavního soudu nedostatek posouzení úvěruschopnosti lze chápat jako porušení základních zásad právních, na nichž spočívá právní řád České republiky, a proto má žalobkyně právo rovněž na zákonné úroky z prodlení od doručení předžalobní výzvy z důvodu vypořádání vzájemných nároků dle pravidel o bezdůvodném obohacení.

24. Žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala, že by se úvěrující společnost řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností, tedy podle soudu porušila příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Příslušná ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. ukládají každé úvěrující společnosti, aby se zabývala úvěruschopností úvěrovaného, tedy zkoumala, jaké jsou finanční a majetkové poměry úvěrovaného, a to, zda je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III US 4129/18 dovodil povinnost obecných soudů zkoumat, zda úvěrující společnost při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřila schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit a pokud soud tuto úvěruschopnost nezkoumal, zasáhl tím do základního práva spotřebitel na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Z uvedeného vyplývá, že i pro případ úvěrových smluv uzavřených před změnou zákona o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb., je požadavek, aby se soudy zabývaly tím, zda úvěrující společnost zkoumala úvěruschopnost, přiměřený a adekvátní, neboť reálné splacení dluhu je výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být soudy vzata vždy bez ohledu na to, zda v nějakém zákoně je výslovně zakotvena. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případná insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto je na věřiteli, aby dlužníka spotřebitel náležitě před poskytnutím úvěru prověřil, posoudil jeho schopnosti úvěru splácet, úvěr pak smí spotřebitel poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověřil-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes své negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

26. Podle Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze tedy učinit jednoznačný závěr, že poskytovatel úvěru má povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí, sama společnost jako taková. Proto se dle soudu jedná o základní principy, na nichž spočívá právní řád České republiky ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 občanského zákona č. 89/2012 Sb. Toto jsou základní východiska k tomu, aby soud nedostatek úvěruschopnosti posuzoval z moci úřední, a i při nedostatku námitky dlužníka dovodil neplatnost smlouvy pro absenci řádného posouzení úvěruschopnosti, vzhledem k tomu, že tento nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.

27. S ohledem na shora uvedené soud dovodil, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Soud se zabýval tím, zda se úvěrující společnost dostatečně zabývala úvěruschopností v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, tj. tím, jaké jsou finanční a majetkové poměry úvěrovaného, jaký je rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji, a zda je schopen hradit závazky, které vyplývaly ze smlouvy. Pro tento nedostatek posouzení úvěruschopnosti shledal soud smlouvu o úvěru absolutně neplatnou a nárok posoudil ve smyslu příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., na úroky nedopadá závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, 33 Cdo 3675/2021.

28. V projednávané věci soud navíc dovodil právo žalobkyně na příslušenství, tj. zákonné úroky z prodlení od doručení předžalobní výzvy. Podle soudu na daný případ závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 nedopadají.

29. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru byly do českého právního řádu de facto implementovány směrnice Evropského společenství, které požadovaly zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je kromě ochrany spotřebitele postihnout poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Neplatnost smlouvy je v podstatě soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru, projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, a to dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Z příslušného ustanovení § 87 jednoznačně vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění, pro spotřebitele z toho vyplývá, že je povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky. Pro spotřebitele mohou vyvstat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se proto na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem, spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany příslušného ustanovení. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970. Často proto může dojít k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze apriori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vrátit jistinu vůbec. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru proto vyplývá, že se jedná o speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankce poskytovatelů tzv. lichvářských úvěrů spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatku nad to v nové době splatnosti, buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která není závislá od výzvy k plnění, nýbrž od možností dlužníka, tedy spotřebitele, nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákona vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěr, účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

31. V projednávané věci soud dovodil, že nárok žalobkyně nelze posoudit z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti. Současně se ale nemůže jednat ani o vypořádání vzájemných nároků na základě na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, protože v době uzavření úvěrové smlouvy představoval nedostatek posouzení úvěruschopnosti relativní neplatnost smlouvy, proto je s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu třeba dovodit absolutní neplatnost smlouvy dle ustanovení § 2 občanského zákona a nároky účastníků ze zrušené smlouvy vypořádat dle ustanovení § 2991 a § 2992 občanského zákona. Za této situace má proto žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení právo nejen na vrácení neuhrazeného zbytku dluhu, tj. jistiny úvěru, ale rovněž zákonných úroků z prodlení od doručení předžalobní výzvy, tj. od 2. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně. Ve zbytku soud žalobě nevyhověl a žalobu zamítl.

32. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého procesně úspěšný účastník řízení má právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně byla v převážném rozsahu procesně úspěšná, má proto právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů řízení, které představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 856 Kč a dále odměna právního zastoupení s ohledem na formulářový typ žaloby podle § 14 bude odst. 1 advokátního tarifu vyhlášky č. 177/1996 Sb., 1 úkon po 300 Kč, další dva úkony po 400 Kč s ohledem na účinnost vyhlášky od 1. 1. 2025 celkem za tři úkony (tedy převzetí věci, sepis žaloby a předžalobní výzvu) 1 100 Kč, 3 režijní paušál je po 100 Kč, celkem 300 Kč, dohromady 1 400 Kč a DPH, celkem činí náklady řízení 2 550 Kč. Tyto náklady řízení dle výroku III je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.