14 C 319/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Szkanderovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 12 588,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 475, 90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 7 112, 65 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 638,69 Kč od 22.4.2025 do zaplacení ve výši 12 %, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 24. 9. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 588,55 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl, pokračoval v řízení a žalobkyni vyzval k doplacení soudního poplatku.

4. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 11. 2025 byli oba účastníci vyzvání dle § 115a o.s.ř., zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání. Ani jeden z účastníků se nevyjádřil, soud mě tedy za to, že nemají výhrady k projednání věci bez nařízení jednání.

5. Soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru, emailu, potvrzení o platbě, hodnocením úvěruschopnosti, potvrzení příjmu, dokladů k verifikaci, potvrzením, výzvou, dokladů o vyplacení úvěru, informacemi klienta, formuláře o hodnocení klienta, předžalobní výzvy a dokladu o odeslání.

6. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci: Mezi účastníky byla dne 28. 9. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Smlouva byla uzavřena distančně, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a formulář pro standartní informace. Před uzavřením smlouvy ověřila žalobkyně totožnost žalovaného, zkoumala jeho majetkové poměry, dospěla k závěru, že je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 5 500 Kč, úvěr byl vyplacen dne 28. 9. 2024, žalovaný se ho zavázal splatit ve splátkách, první splátka byla splatná dne 28. 10. 2024. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, ocitl se v prodlení, žalovaná proto smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného uvědomila dne 21. 4. 2025. Žalovaný uhradil 24,10 Kč. Dluh na jistině představuje 5 475,90 Kč. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.

7. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci. Žalovaný v průběhu řízení nezpochybňoval uzavření smlouvy, převzetí peněz ani žalovanou částku, k žalobě se nevyjádřil.

8. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle § 1967 občanského zákona č. 89/2012 Sb. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení, dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1970 občanského zákona č. 89/2012 Sb. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný, výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 vyplývá, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy a výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, například předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění a podobně. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru.

17. Na základě uvedeného věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

18. V projednávaném případě po zjištění skutkového stavu věci posoudil soud žalobu po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba byla k soudu dána důvodně, nikoli však v celém rozsahu.

19. V prvé řadě se soud zabýval nárokem na vrácení neuhrazené jistiny ve výši 5 475,90 Kč.

20. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud dovodil, že úvěrující společnost a žalovaný zcela nepochybně měli za cíl uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákona, neboť mezi nimi skutečně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru a na základě této smlouvy žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 5 500 Kč. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný doposud uhradil na splátkách 24,10 Kč, představuje dluh na jistině 5 475,90 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně úspěšná, soud jí v souladu s konstantní judikaturou přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny a ta na základě zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.

21. Soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb., ale na základě ustanovení § 86 a § 87 spotřebitelského zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2024 pro nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti, jehož následkem je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

22. Žalobkyně sice tvrdila a prokazovala, že se v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru úvěruschopností žalovaného zabývala, ke svému tvrzení soudu předložila důkazy, které považuje soud za nedostatečné. Zákon ukládá úvěrující společnosti posoudit nejen příjmovou, ale rovněž výdajovou stránku majetkových poměrů úvěrovaného, v tomto směru nejsou tvrzení ani důkazy úplné. Žalobkyně žádným způsobem nezkoumala výdaje žalované, sotva tak mohla mít představu o tom, jaké jsou skutečné poměry žalované a zda je schopna hradit závazky vyplývající ze smlouvy. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu III US 4129/18 dovodil povinnost obecných soudů zkoumat, zda úvěrující společnost při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřila schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit a pokud soud tuto úvěruschopnost nezkoumal, zasáhl tím do základního práva spotřebitel na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

23. Z uvedeného vyplývá požadavek, aby se soudy zabývaly tím, zda úvěrující společnost zkoumala úvěruschopnost, neboť reálné splacení dluhu je výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být soudy vzata vždy bez ohledu na to, zda v nějakém zákoně je výslovně zakotvena.

24. S ohledem na shora uvedené soud dovodil, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Soud se zabýval tím, zda se úvěrující společnost dostatečně zabývala úvěruschopností v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, tj. tím, jaké jsou finanční a majetkové poměry úvěrované, jaký je rozdíl mezi jejími příjmy a výdaji, a zda je schopna hradit závazky, které vyplývaly ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se co do příjmů omezila na krátkodobé posouzení příjmů a zejména zcela rezignovala na výdaje, porušila své povinnosti úvěrující společnosti, nezabývala se dostatečně úvěruschopností žalované, což má za následek, absolutní neplatnost smlouvy, soud proto nárok žalobkyně nemohl posoudit podle ustanovení § 2395 občanského zákona o spotřebitelském úvěru, ale vycházel z ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., vzájemné nároky vypořádal podle principů vyplývajících z ustanovení § 87 odst. 1 citovaného zákona, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu. Za situace, kdy žalovaný obdržel úvěr ve výši 5 500 Kč, doposud uhradil 24, 10 Kč, představuje dluh na jistině částku ve výši 5 475,90 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen vrátit žalobkyni dle výroku I, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, s ohledem na nečinnost žalovaného a nedostatek jeho obrany, neměl soud žádné informace o schopnostech a možnostech žalovaného uhradit dlužnou jistinu, zavázal tedy žalovaného, aby dluh uhradil ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Z důvodů absolutní neplatnosti smlouvy nepřiznal soud žalobkyni právo na další nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru a výrokem II ve zbytku žalobu zamítl.

25. V projednávané věci soud navíc nedovodil právo žalobkyně na příslušenství, tj. zákonné úroky z prodlení, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nemá úvěrující společnost právo na zaplacení příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení.

26. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru byly do českého právního řádu de facto implementovány směrnice Evropského společenství, které požadovaly zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je kromě ochrany spotřebitele postihnout poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Neplatnost smlouvy je v podstatě soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru, projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy, a to dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Vzhledem k tomu, že až v řízení vyvolaném žalobou soud zkoumal, zda je nárok na vrácení jistiny vyplývající z absolutně neplatné smlouvy po právu, Nejvyšší soud dovodil nedostatek práva na zákonné úroky z prodlení, de facto se úvěrovaný nemohl do podání žaloby ocitnout v prodlení, nemůže být proto sankcionován, a zavázán k úhradě úroků z prodlení, jak je tomu v případě, jsou-li nároky z neplatné smlouvy vypořádávány dle principů bezdůvodného obohacení.

28. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobkyně byla částečně procesně úspěšná, částečně neúspěšná, její procesní úspěch je menší než neúspěch, žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, bylo proto o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.