16 C 102/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 46 540,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 32 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 14 290,50 Kč spolu s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 46 540,50 Kč od datum do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 46 540,50 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 926,88 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 460,04 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 126 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 466 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 46 540,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které žalovaná načerpala celkem 61 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 46 540,50 Kč, smluvního úroku ve výši 3 926,88 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 460,04 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud nařídil ústní jednání na datum, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to:  předžalobní výzvou k úhradě ze dne datum, včetně podacího archu, ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky  smlouvou o úvěru ke kreditní kartě ze dne datum, ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky až do výše 45 000 Kč a kreditní kartu za roční úrokovou sazbu 22,9 % a žalovaná se zavázala platit měsíční splátky ve výši 5 % z čerpané částky, minimálně 500 Kč.  žádostí o poskytnutí úvěru, ze kterého soud zjistil, že žalovaná uvedla, že je studentem, její měsíční příjmy činí 25 000 Kč, měsíční výdaje 4 000 Kč a měsíční splátky úvěrů 500 Kč,  výpisem z účtu – přijaté platby, ze kterého soud zjistil přijaté platby na účtu č. č. účtu za období od datum do datum,  výpisem z úvěrového účtu, ze kterého soud zjistil, že žalovaná čerpala od žalobkyně převodem na svůj účet č. č. účtu dne datum částku 600 Kč, dne datum částku 1 200 Kč, dne datum částku 9 600 Kč, dne datum částku 4 800 Kč, dne datum částku 5 000 Kč a 25 000 Kč a dne datum částku 14 800 Kč, celkem 61 000 Kč,  z dodejek ze dne datum, datum, obchodních podmínek pro kreditní kartu, sazebníku, výpisu CRIF, výpisem z účtu – všechny transakce a z předsmluvních informací o kreditní kartě soud nezjistil žádné relevantní údaje.

4. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Žalobkyně se dne datum dohodla s žalovanou, že jí poskytne peněžní prostředky až do výše 45 000 Kč, při úrokové sazbě 22,90 % ročně. Žalovaná čerpala celkem 61 000 Kč, když jí byly jednotlivé částky zaslány prostřednictvím kreditní karty na její bankovní účet č. č. účtu. Žalovaná byla vyzývána k úhradě předžalobní upomínkou ze dne datum. Žalovaná dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradila celkem 28 750 Kč.

6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).

12. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

13. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalované, žalobkyně k tomu uvedla, že příjmy a výdaje žalované zkoumala výpisem z účtu, kdy vycházela z měsíčních příjmů žalované 52 130,40 Kč a měsíčních výdajů 17 813 Kč. K příjmům dospěla na základě průměru příjmů na běžném účtu za posledních pět měsíců, když žalované pravidelně přicházela na účet částka ve výši 20 000 Kč od jméno FO, což žalobkyně vyhodnotila jako příjem z restaurace právnická osoba. Zároveň na účet přicházely platby označené jako „výživné na jméno FO“, u nichž žalobkyně vyhodnotila, že jde o výživné na žalovanou. U výdajů vycházela z transakcí na účtu a z deklarovaných výdajů žalovanou, způsobu jejího bydlení, počtu členů domácnosti apod., zahrnující životní minimum, náklady na bydlení, pojištění a byla dále zjišťována zadluženost žalované. K tomu soud uvádí, že taková zkoumání úvěruschopnosti je zcela nedostatečné, a to jak v případě příjmů, tak výdajů žalované. Pokud žalobkyně prokazuje úvěruschopnost na základě toku příjmů a výdajů žalované, jde jen o toky příchozích a odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o jejích skutečných příjmech a skutečných výdajích, tedy již z tvrzení vyplývá, že to je nedostatečné. Příjmy žalobkyně dovodila jen na základě jejích odhadů, aniž by skutečně prověřovala, zda vůbec a v jaké výši má žalobkyně příjmy. Taktéž je třeba uvést, že sama žalobkyně uvedla, že její příjem činí 25 000 Kč měsíčně, je tedy s podivem, že žalobkyně vycházela z příjmů dvojnásobných. Pokud jde o výdaje, žalobkyně nezkoumala způsob bydlení žalobkyně, počet členů domácnosti, konkrétní výdaje na bydlení, ani další pravidelné výdaje. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. K závazkům žalované žalobkyně uvedla, že je žalovaná bez úvěrové historie, přičemž z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně vede proti žalované u zdejšího soudu další dvě řízení na zaplacení dluhu z úvěrových smluv uzavřených dne datum, kdy žalobkyně měla poskytnutou žalované částku 285 000 Kč a dne datum, kdy žalobkyně měla poskytnout žalované částku 44 000 Kč. Toto žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nezohlednila.

14. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

15. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalované pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 61 000 Kč, přičemž žalovaná dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradila 28 750 Kč a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, kolik celkem žalobkyni uhradila. Soud tak zavázal žalovanou k úhradě částky 32 250 Kč a ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, když vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nebyly platně ujednány ani úroky.

16. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dosud žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky neuhradila, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit.

17. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 32 250 Kč a žalovaná co do částky celkem 24 972,41 Kč představující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 56 % a žalovaná v rozsahu 44 %. Soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 %. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 862 Kč a doplatek 466 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní pomoci po 700 Kč – příprava a převzetí věci, podání žaloby, předžalobní kvalifikovaná výzva dle § 14b odst. 1, písm. c), bod 1 vyhl. 177/1996 Sb., celkem 2 100 Kč, dále 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jeden úkon po 2 980 Kč za Vyjádření ze dne datum, včetně režijního paušálu po 450 Kč, podle § 7, § 8 vyhlášky, to vše včetně 21 % DPH (nikoli ze soudního poplatku) ve výši 1 224 Kč. Náklady řízení tak činí celkem 9 382 Kč, z toho 12 % činí 1 126 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soudem shledány nebyly. Určené platební místo, k rukám právního zástupce žalobkyně pak vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.

18. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 466 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.