16 C 133/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 89 683,35 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 89 683,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 67 767 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 89 683,35 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobu odůvodnila tím, že byla mezi ní a žalovaným uzavřena dne , datum, smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které žalovanému zapůjčila částku 76 000 Kč a žalovaný se ji zavázal vrátit spolu s náklady zápůjčky představující obchodní úrok ve výši 97 000 Kč a administrativní poplatek ve výši 54 000 Kč v 59 měsíčních splátkách po 3 795 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žalovaný nedostavil.

4. Soud provedl dokazování listinami, a to: smlouvou č. , hodnota, včetně splátkového kalendáře, ze které soud zjistil, že dne , datum, se žalobkyně dohodla s žalovaným na poskytnutí spotřebitelského úvěru formou zápůjčky ve výši 76 000 Kč s roční úrokovou sazbou 39 %, přičemž žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit žalobkyni v 60 měsíčních splátkách po 3 795 Kč s tím, že poslední měsíční splátka činí 3 786 Kč, přičemž celkové náklady spotřebitelského úvěru činí 151 691 Kč, přičemž žalovaná se zavázala poskytnout žalovanému jistinu na bankovní účet č. , č. účtu, , předžalobní upomínkou ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky, obchodními podmínkami, ze kterých soud nezjistil žádná relevantní zjištění pro účely posouzení důvodnosti žaloby, výzvou k úhradě ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky, oznámením o zesplatnění zápůjčky ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému oznámení o tom, že ke dni , datum, zesplatnila jistinu zápůjčky z důvodu prodlení s úhradou jeho závazků vůči žalobkyni, sazebníkem poplatků, ze kterého soud nezjistil žádná relevantní zjištění pro účely posouzení důvodnosti žaloby, výplatní páskou žalovaného za prosinec , rok, , ze které soud zjistil, že čistá mzda žalovaného v prosinci , rok, činila částku 39 477 Kč, dále z ní soud zjistil, že žalovaný má slevu na děti ve výši 2 884 Kč, 3x výpisy z účtu žalovaného, a to za listopad , rok, , prosinec , rok, a leden , rok, , ze kterých soud zjistil, že účet č. , č. účtu, je veden na jméno žalovaného, a dále že konečné zůstatky na účtech byly v každém měsíci mínusové, přičemž z výpisů z účtu vyplývá pravidelný měsíční příjem žalovaného v průměrné výši 40 000 Kč, a dále pravidelné výdaje žalovaného, a to platby SIPO ve výši 2 933 Kč, splátky jistiny ve výši 5 959 Kč a splátky úroků ve výši 7 418 Kč, potvrzením o provedené platbě, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně zaslala dne , datum, částku 76 000 Kč na účet č. , č. účtu dvěma podacími lístky, ze kterých soud zjistil, že dne , datum, byla odeslána žalovanému písemnost od žalobkyně, a dne , datum, od právního zástupce žalobkyně, formulářem příjmů a výdajů, ze kterého vyplývá, že žalovaný prohlásil, že jeho čistý měsíční příjem činí 40 000 Kč, pravidelné splátky půjček činí 25 000 Kč, průměrné měsíční výdaje 5 000 Kč, bydlení má vlastní s hypotékou, počet dětí do 26 let nula, je ženatý, tabulkou žalobkyně, ze které soud nezjistil žádné relevantní údaje.

5. Co se týče dalších účastníky navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.

7. Žalobkyně a žalovaný se dne , datum, dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 76 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto vrátit spolu s úroky ve výši 97 691 Kč a poplatky ve výši 54 000 Kč, celkem se tedy zavázal vrátit žalobkyni částku 227 691 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 3 795 Kč s tím, že poslední měsíční splátka činí 3 786 Kč. Roční úroková sazba byla dohodnuta na 39 %. Žalobkyně dne , datum, žalovanému zaslala částku 76 000 Kč na jeho účet. Ke dni , datum, žalobkyně pohledávku za žalovaným zesplatnila. Žalovaný dosud žalobkyni dle jejích tvrzení v žalobě uhradil částku 21 057 Kč, 234 Kč, 65 793 Kč, 27 000 Kč, celkem tedy 114 084 Kč. Dopisy ze dne , datum, a , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2021 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

16. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k tomu žalobkyně u ústního jednání po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. uvedla, že kontrolovala neplatnost dvou dokladů totožnosti žalovaného s negativním výsledkem, dále jej lustrovala v ISIR a CEE, žalovaný podepsal čestné prohlášení stran jeho příjmové a výdajové stránky, a na základě toho žalobkyně zjistila jeho čistý měsíční příjem, který ověřila z výplatní pásky žalovaného. Pokud jde o výdajovou stránku, žalobkyně zohlednila splátky úvěru, kreditních karet, inkaso, SIPO a nad rámec toho zahrnula do výdajů paušalizovaně životní minimum. Tak k dospěla k výdajům žalovaného ve výši 31 215,79 Kč, k čemuž předložila výpisy z účtu za poslední tři měsíce.

17. K tomu soud uvádí, že pokud jde o příjmovou stránku žalovaného, u této dle názoru soudu lze říci, že tuto žalobkyně řádně prověřila a ověřila si ji jednak z výplatní pásky, a taktéž pravidelný měsíční příjem žalovaného vyplývá z předložených výpisů z účtu. Pokud jde o výdajovou stránku, zde má soud za to, že tuto žalobkyně s odbornou péčí neprověřila. Dle prohlášení žalovaného má tento výdaje 25 000 Kč na „pravidelné splátky půjček, včetně hypotéky“, a průměrné měsíční výdaje mimo nákladů na bydlení ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že vycházela z výdajů v celkové výši 31 215,79 Kč. K výdajům žalovaného žalobkyně předložila výpisy z účtů a dále sdělila, že počítala i s paušalizovaným životním minimem. K tomu soud uvádí, že tvrzené výdaje žalovaného v žádném případě neodpovídají výdajům vyplývajícím z výpisů z účtu, ani nekorespondují s údaji, které žalovaný žalobkyni sdělil. Předně je nutno žalobkyni vytknout, že neověřila, respektive netvrdila, zda nebo jakým způsobem ověřovala druh bydlení žalovaného, když tento uvedl, že bydlí ve „vlastním s hypotékou.“ Žalobkyně netvrdila, že by si ověřovala, např. alespoň informativním výpisem z katastru nemovitostí vlastnictví žalovaného. Pokud žalovaný uváděl výdaje ve výši 25 000 Kč na splátky úvěrů a hypotéku, pak z výpisů z účtu vyplývá toliko pravidelný výdaj ve výši 5 953 Kč a 7 814 Kč, a SIPO ve výši 2 993 Kč, tedy celkem 16 760 Kč, a není tak zřejmé, jaké další výdaje žalovaný měl. Pouze za leden , rok, pak vyplývá z účtu výdaj – Inkaso na částku 5 760 Kč, avšak tento výdaj se neobjevuje už v dalších měsících. Žalobkyně netvrdila, zda zjišťovala od žalovaného, zda měl nějaké půjčky či úvěry u jiných peněžních ústavů, což je dle názoru soudu zcela podstatné pro řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (zejména pak v jaké výši jsou takové závazky sjednány, v jaké výši jsou sjednány splátky, zda není spotřebitel v prodlení apod.) Pokud žalobkyně uváděla, že dále zohlednila např. kreditní karty, nebylo tvrzeno, jaké závazky žalovaný v souvislosti s kreditními kartami v době uzavření smlouvy měl, zda a v jaké výši je splácel. Pro úplnost soud uvádí, že pakliže z výpisů vyplývají větší částky výběrů z bankomatu, pak není zřejmé, o jaké konkrétní výdaje žalovaného se jedná. V daném případě tak nelze říci, že byla řádně ověřována úvěruschopnost žalovaného stran jeho výdajů, když z výpisů z účtů nevyplývají výdaje žalovaného tak, jak uváděl v prohlášení. Nadto soud uvádí, že se žalobkyně spokojila s tvrzením žalovaného, že nemá žádné děti ve společné domácnosti, přičemž je třeba zkoumat, zda obecně spotřebitel má vyživovací povinnost (ne jen to, kdo s ním žije ve společné domácnosti), a v jaké výši a zda si vyživovací povinnost řádně plní. V tomto konkrétním případě z výplatní pásky žalovaného vyplývá, že tento uplatňuje slevu na děti, a tudíž si musela být žalobkyně vědoma toho, že žalovaný nějakou vyživovací povinnost k dítěti má, přičemž toto nebylo v rámci výdajové stránky žalovaného vůbec zohledněno (z úřední činnosti je soudu známo, že má žalovaný dvě nezletilé děti). V tomto kontextu se prohlášení žalovaného, že běžné měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč, i s připočtením případného životního minima, jeví ryze účelové ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace spotřebitele.

18. Soud tak nemohl dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo dostačující a správné, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

19. Soud se dále zabýval sjednanými poplatky a dospěl k závěru, že tyto vlastně plní funkci úroků ve smyslu § 2392 o. z. V daném případě byla výše úroků (ve výši 39 % p. a.) včetně poplatků ujednána na částku 151 691 Kč, což činí 199,6 % jistiny. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úrok ve výši 199,6 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. V době poskytnutí zápůjčky činila úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami kolem 8 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 39 % ročně) podstatně (více než čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatné. Žalobkyni proto právo na úhradu poplatků nevzniklo.

20. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

21. Je-li neplatné ujednání o výši poplatků obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši poplatků jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, tedy ani žalovaný neočekával, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musel platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích (poplatku) za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

22. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy (včetně ujednání o poplatcích) je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 76 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud uhradil celkem 114 084 Kč. Žalovaný tak již není žalobkyni dlužen ničeho.

23. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř, přičemž procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.