16 C 141/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 33 854,78 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 33 854,78 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9 990,34 Kč od datum do zaplacení ve výši 11,75 %, úrok 29 % ročně z částky 9 990,34 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 501,38 Kč.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 338 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto nevrácené zápůjčky včetně poplatků a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) dne datum na základě smlouvy číslo ve výši 27 000 Kč. Žalovaný splatil částku 33 920,22 Kč. Původní věřitelka před poskytnutím zápůjčky posoudila úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval a poskytl mu k vyjádření lhůtu 15 dnů. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů., dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.

3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne datum na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 27 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem; částka 1 176 Kč byla přitom použita k refinancování dřívější zápůjčky, kterou žalovaný u původní věřitelky čerpal, a zbývající částka žalovanému předána v hotovosti při podepsání smlouvy (smlouva o zápůjčce). Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, nezkoumala existenci jiných jeho dluhů, nebyly nijak doloženy konkrétní výdaje žalovaného (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného, a to ani při jednání, kde uvedla, že žádný další důkaz předložit nechce. Žalovaný zaplatil celkem 33 920,22 Kč ke dni datum (tvrzení žalobkyně). Později měly být žalované pohledávky na základě smlouvy ze dne datum postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Žalovaný byl vyzván k uspokojení obou pohledávek až poté, kdy na ně zaplatil poslední částku (výzva ze dne datum). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly potřebné k objasnění věci ani nevyplynuly ze spisu.

4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne datum na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 27 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem; částka 1 176 Kč byla přitom použita k refinancování dřívější zápůjčky, kterou žalovaný u původní věřitelky čerpal, a zbývající částka žalovanému předána v hotovosti při podepsání smlouvy. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka, nezkoumala existenci jiných jeho dluhů, nebyly nijak doloženy konkrétní výdaje žalovaného. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného, a to ani při jednání, kde uvedla, že žádný další důkaz předložit nechce. Žalovaný zaplatil celkem 33 920,22 Kč ke dni datum. Později měly být žalované pohledávky na základě smlouvy ze dne datum postoupeny žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k uspokojení obou pohledávek až poté, kdy na ně zaplatil poslední částku.

5. Soud případ právně kvalifikoval jako zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušným úrokem. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. V tom případě nemohlas získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí poskytnout mu úvěr skutečně informované v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou zůstatku jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky zápůjčky tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Na zápůjčku však žalovaný ještě před postoupením pohledávek zaplatil více, než činila jistina, čímž jeho dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním ještě dříve, než se pohledávka stala splatnou, pročež žalovanému nevznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1908 odst. 1 o. z., § 1968 první věta o. z. a contrario a § 1970 první věta o. z. a contrario), pročež nemohly být odpovídající pohledávky postoupeny žalobkyni. Proto soud výrokem I. žalobu zamítl.

6. Výrok II. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 338 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 693 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 1 355 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.

7. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný byl v řízení plně úspěšný, pročež by měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Ty mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.