16 C 148/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 24 433,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 183,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 4 183,56 Kč za dobu od 12. 11. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) kapitalizovaného úroku ve výši 1 649,02 Kč od 14. 12. 2015 do 22. 6. 2020, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 522,63 Kč od 14. 12. 2015 do 22. 6. 2020, -) úroku 17,6 % ročně z částky 21 473,69 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, -) zákonného úroku z prodlení z částky 21 473,69 Kč od 17. 9. 2021 do 11. 11. 2021 ve výši 10 %, -) zákonného úroku z prodlení z částky 17 290,13 Kč od 12. 11. 2021 do zaplacení ve výši 10 %, -) zákonného úroku z prodlení z částky 4 183,56 Kč od 12. 11. 2021 do zaplacení ve výši 1,50 %.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že mezi žalovaným a společností právnická osoba (dále„ původní věřitelkou“) byla dne 14. 12. 2015 uzavřena smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet anonymizována dvě slova číslo v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 500 Kč, a to počínaje dnem 15. 1. 2016, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 17,60 % p.a. Nedílnou součástí Smlouvy pak je Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky, přičemž žalovaný stvrdil svým podpisem, že tyto dokumenty převzal a seznámil se s nimi. Původní věřitelka dne 14. 12. 2015 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem prostředků ve výši úvěrového rámce na běžný účet žalovaného specifikovaný ve smlouvě a vydala mu kreditní kartu pro účely opakovaného čerpání. Žalovaný čerpal úvěr ve výši 32 000 Kč, splatil celkem 27 816,44 Kč, přičemž poslední platbu učinil dne 24. 1. 2020. Při analýze úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelka hodnotila jeho žádost individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti právnická osoba a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti klienta bylo individuální; v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klient deklaroval v žádosti; v tomto případě byl použit příjem ve výši 14 225,00 Kč. Klient zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 35 000,00 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. A dále z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měl klient v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 719,60 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient měl v době podání žádosti závazky s celkovou výši měsíčních splátek 2 994 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení klienta, jak je uvedeno výše, banka žádosti klienta vyhověla a schválila úvěr ve výši 25 000 Kč se splátkou 500 Kč měsíčně. Na základě výše uvedeného žalobce sděluje, že má za to, že jeho právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalované před samotným poskytnutím úvěru postupoval s řádnou péčí, zcela v souladu s tehdy platným a účinným zněním zákona, a tak tuto povinnost bezezbytku splnil. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu původní věřitelka využila svého práva a v souladu s odst. 12 a 13 Produktových podmínek, jež jsou nedílnou součástí Smlouvy o úvěru, prohlásila úvěr poskytnutý dle Smlouvy o úvěru dopisem ze dne 22. 6. 2020 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení se splátkou, čímž ve smyslu Produktových podmínek porušil svoji splátkovou povinnost. Žalovaný splatil celkem 6 520 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku právnická osoba, která ji postoupila žalobkyni.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.

3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.

4. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 14. 12. 2015 společnost právnická osoba, s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet anonymizována dvě slova, na jejímž základě se mu zavázala poskytnout úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 25 000 Kč s prvním čerpáním dne 14. 12. 2015 ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 % z úvěrového rámce, tedy 500 Kč, splatnými k 15. dni v kalendářním měsíci počínaje dnem 15. 1. 2016, spolu s pojistným za pojištění úvěruschopnosti a s úrokem 17,60 % ročně (smlouva o úvěru). Žalovaný dne 14. 12. 2015 skutečně čerpal částku 20 000 Kč, dne 14. 5. 2018 pak částku 12 000 Kč (výpis z úvěrového účtu). Splatil celkem 27 816,44 Kč, přičemž naposledy zaplatil dne 24. 1. 2020 (výpis z úvěrového účtu). Původní věřitelka vedla pro žalovaného běžný účet, avšak v procesu posouzení jeho úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru pohyby a zůstatky na tomto účtu nijak nezohlednila (žádost o úvěr, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, čestné prohlášení o zasílání mzdy, smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu). Dále nijak neověřila příjem žalovaného v podobě mzdy ze zaměstnání ani to, jak dlouho zde žalovaný působí a zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době (žádost o úvěr, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, čestné prohlášení o zasílání mzdy). S výjimkou částky čistého měsíčního příjmu navíc nezkoumala sociální poměry manželky žalovaného, ačkoli v žádosti o úvěr uvedl, že má 3 děti (žádost o úvěr). Původní věřitelka k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru mimojiné uvedla, že jeho žádost hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Tyto strategie ani principy však podrobněji nepopsala, stejně jako výši životních nákladů žalovaného. K této otázce pouze uvedla, že je určila na základě historických dat ČSÚ, které ovšem opět neposkytla. Vzhledem k míře obecnosti komentáře k posuzování úvěruschopnosti nebylo možno posoudit, zda původní věřitelkou aplikovaný postup byl v souladu s vnitřními předpisy banky, natož se zákonem. Žalovaná pohledávka byla jako součást souboru pohledávek postoupena nejprve právnická osoba na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021, která ji na základě smlouvy ze dne 21. 10. 2021 postoupila žalobkyni opět coby část souboru. Postupitel v obou případech žalovanému postoupení pohledávky oznámil. Ve druhém oznámení, doporučeně odeslaném dne 5. 11. 2021, byl žalovaný vyzván k okamžitému zaplacení (smlouvy o postoupení pohledávek, seznamy postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, podací archy). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 14. 12. 2015 společnost právnická osoba, s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet anonymizována dvě slova, na jejímž základě se mu zavázala poskytnout úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 25 000 Kč s prvním čerpáním dne 14. 12. 2015 ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 % z úvěrového rámce, tedy 500 Kč, splatnými k 15. dni v kalendářním měsíci počínaje dnem 15. 1. 2016, spolu s pojistným za pojištění úvěruschopnosti a s úrokem 17,60 % ročně. Žalovaný dne 14. 12. 2015 skutečně čerpal částku 20 000 Kč, dne 14. 5. 2018 pak částku 12 000 Kč. Splatil celkem 27 816,44 Kč, přičemž naposledy zaplatil dne 24. 1. 2020. Původní věřitelka vedla pro žalovaného běžný účet, avšak v procesu posouzení jeho úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru pohyby a zůstatky na tomto účtu nijak nezohlednila. Dále nijak neověřila příjem žalovaného v podobě mzdy ze zaměstnání ani to, jak dlouho zde žalovaný působí a zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. S výjimkou částky čistého měsíčního příjmu navíc nezkoumala sociální poměry manželky žalovaného, ačkoli v žádosti o úvěr uvedl, že má 3 děti. Původní věřitelka k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru mimojiné uvedla, že jeho žádost hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. Tyto strategie ani principy však podrobněji nepopsala, stejně jako výši životních nákladů žalovaného. K této otázce pouze uvedla, že je určila na základě historických dat ČSÚ, které ovšem opět neposkytla. Žalovaná pohledávka byla jako součást souboru pohledávek postoupena nejprve právnická osoba na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021, která ji na základě smlouvy ze dne 21. 10. 2021 postoupila žalobkyni opět coby část souboru. Postupitel v obou případech žalovanému postoupení pohledávky oznámil. Ve druhém oznámení, doporučeně odeslaném dne 5. 11. 2021, byl žalovaný vyzván k okamžitému zaplacení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.

6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavírání smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně splácet s příslušnými úroky a jinými poplatky. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistin a úroků z prodlení. Soubor pohledávek včetně té žalované byl postoupen žalobkyni, čímž se žalobkyně stala věřitelkou žalovaného z žalované pohledávky (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení v oznámení odeslaném dne 5. 11. 2021, přičemž je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání, zde tedy 10. 11. 2021. Vzhledem k délce času, který měl žalovaný již předtím na splnění svého dluhu, to podle § 1958 odst. 2 o. z. znamená, že se pohledávka stala splatnou 11. 11. 2021 a že od 12. 11. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 32 000 Kč, žalovaný splatil 27 816,44 Kč, takže rozdíl ve výši 4 183,56 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,50 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.

7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl, protože úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve vyšší než přípustné výši a ostatní platby plynuly ze smlouvy, která však byla absolutně neplatná.

8. Výrok III. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalovanému, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě. Nesplní-li žalovaný či žalobkyně povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.