16 C 183/2021

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 675 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 675 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 60,29 Kč, obojí do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo]. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky specifikované výrokem I. coby součtu žalovaným nezaplacených televizních poplatků za září 2019 - leden 2020 včetně a úroku z prodlení v zákonné výši z jednotlivých dlužných částek do 15. 10. 2020. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a [číslo] Sb. (dále„ o. s. ř.“). Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 8 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k možnosti rozhodnutí bez nařízení jednání nevyjádřil. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. V dubnu 2019 žalovanému došla výzva žalobkyně k přihlášení do evidence poplatníků televizního poplatku na základě faktu, že žalovaný na brněnské adrese odebíral elektrickou energii, avšak nebyl evidován jako poplatník a neplatil televizní poplatek. Žalovaný se poté jako vlastník televizního přijímače přihlásil do evidence poplatníků televizního poplatku u České pošty v srpnu 2019 a ke dni 16. 9. 2020 se neodhlásil. V březnu 2020 žalovanému došla předžalobní výzva na adresu, kterou žalovaný uvedl v přihlášce do evidence, přičemž výzvu si osobně nepřevzal a tato byla uložena na poště. Soud případ právně kvalifikoval jako právní povinnost žalovaného uhradit žalobkyni televizní poplatek (§ 2 odst. 2, § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů ve znění zákona č. 318/2015 Sb., dále„ r. t. p.“). A to ve výši 135 Kč měsíčně (§ 6 r. t. p.), splatných vždy do 15. dne daného měsíce (§ 7 odst. 2 první věta r. t. p.), přičemž žalovaný byl povinen poplatek platit [obec] poště jako zákonem pověřené osobě (§ § 7 odst. 1, 12 odst. 3 r. t. p.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Dnem následujícím po dni splatnosti každého jednoho poplatku, tedy vždy od šestnáctého dne měsíce počínaje 16. 9. 2019 a konče 16. 1. 2020, se tak žalovaný ocital v prodlení s jednotlivými částkami 135 Kč a vznikala mu povinnost zaplatit i úrok z prodlení (§ 1970 první věta zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Výši úroku žalobkyně vyčíslila v souladu se zákonem (§ 1970 druhá věta o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v prvním účinném znění, resp. ve znění nařízení [číslo] 2019 Sb.). Námitka žalovaného, že se na adrese, kterou uvedl v přihlášce do evidence, od roku 2009 nezdržuje, nebyla relevantní, poněvadž poplatková povinnost plyne z vlastnického práva nebo držby televizního přijímače, nikoli z bydliště (§ 3 odst. 1 r. t. p.). Navíc je s podivem, proč tedy žalovaný v přihlášce ze srpna 2019 uvedl adresu, na níž se podle vlastního tvrzení od roku 2009 nezdržuje. Námitka, že televizní přijímač nevyužívá, rovněž nebyla opodstatněná, protože faktické užívání vlastněného či drženého přijímače je věcí jeho vlastníka či držitele, jež nemá vliv na existenci poplatkové povinnosti a které pochopitelně nelze nijak ověřit či zkontrolovat. Byla-li námitka žalovaného myšlena tak, že v daném období televizi nevlastnil ani nedržel, žalovaný sám uvedl, že pro to nemá důkaz a že žalovanou částku zaplatí. Přestal-li být žalovaný poplatníkem vzhledem k pozbytí vlastnického práva či držby televize, bylo jeho právní povinností se z evidence odhlásit (§ 8 odst. 8 písm. a) r. t. p.). Z těchto důvodů soud žalobkyni přisoudil celou žalovanou částku. Výrok II. odpovídá ustanovení § § 137 odst. 1, 142a odst. 1 a 142 odst. o. s. ř., protože pověřená osoba v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínku a protože žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná. Proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Fakt, že předžalobní upomínku neodeslala žalobkyně, nemá na samotné právo na náhradu procesních výloh vliv, protože je zaprvé Česká pošta jako držitelka poštovní licence samotným zákonem pověřena ke správě televizních poplatků, zadruhé byl účel ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. - tedy poskytnutí prostoru k dobrovolnému splnění dluhu před podáním soudní žaloby - naplněn stejně, jako kdyby výzvu zaslala žalobkyně samotná. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 182/2018 Sb. Pokud jde o náklady jednotlivých úkonů, nepřiznal soud žalobkyni právo na náhradu nákladů zastoupení advokátem (§ 137 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), protože je nepovažoval za účelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ústavní soud ČR totiž rozvinul ustálenou judikaturu, v níž dospěl k závěru, že provoz České televize je financován i z prostředků, které televize nezískává vlastní aktivitou, nýbrž jde o majetkový transfer plynoucí od poplatníků. Žalobkyně je tak v převážné míře financována z televizních poplatků. Poplatníkem televizního poplatku je přitom vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání. Činnost žalobkyně jistě není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Soud navíc přihlédl k tomu, že poplatková agenda je jednoduchá, neboť celý obsah jednoduchého platebního vztahu mezi žalobkyní a poplatníkem je přehledně upraven zákonem a navíc pro žalobkyni poplatky do značné míry spravuje Česká pošta. Zmocnění advokáta je sice právem žalobkyně, avšak náklady jeho práce musí nést sama, protože vzhledem k výše zmíněným specifikům této agendy nejsou účelné. Kromě soudního poplatku proto soud žalobkyni přiznal pouze paušální náhradu hotových výdajů za žalobu a za předžalobní upomínku na základě analogické aplikace příslušné vyhlášky, jako kdyby žalobkyně nebyla zastoupena. A to ve snížené sazbě, poněvadž je soudu z úřední činnosti známo, že žalobkyně v těchto skutkově i právně jednoduchých případech opakovaně podává stejně formulované žaloby, lišící se prakticky jen jménem dlužníka, výší pohledávky a její splatností (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § § 1 odst. 3 písm. a), 2 odst. 1 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. v prvním účinném znění). Soud nepřiznal náhradu za vyjádření k odporu ze dne 30. 3. 2021, poněvadž k němu soud zástupce žalobkyně nevyzval a protože nepřineslo žádné nové skutkové tvrzení ani důkaz, pouze právní argumenty plynoucí ze zákona. Žalovaný má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám.