16 C 199/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 72 122,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 386 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částek: -) 8 680 Kč za dobu od 15. 1. 2022 do zaplacení, -) 45 706 Kč za dobu od 15. 1. 2022 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 606 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., evidenční číslo ČAK: [číslo].

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 72 122,95 Kč s příslušenstvím jakožto nesplaceného revolvingového úvěru s příslušenstvím, který žalobkyně žalovanému poskytla na základě smlouvy [číslo] ze dne 1. 2. 2021 ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč a jakožto nesplaceného revolvingového úvěru, který žalobkyně žalovanému poskytla na základě smlouvy [číslo] ze dne 6. 6. 2020 ve formě úvěrového rámce ve výši 60 000 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.

3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 1. 2. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, které měl žalovaný splácet s úroky měsíčními splátkami v minimální výši 297 Kč (smlouva o úvěru, úvěrové podmínky). Podpis žalovaného je na této smlouvě nahrazen číselným kódem. Žalobkyně v doplnění žaloby popsala způsob podepsání smlouvy žalovaným, leč nepoznačila žádný důkaz o procesu kontraktace. Přestože je přípustné smlouvu podepsat elektronicky, z hlediska hodnocení důkazů je nedostatečný dokument s jednoduchým číselným kódem bez jakéhokoli autentizačního či verifikačního prvku. Protože však soud jako věrohodný důkaz vyhodnotil níže uvedenou transakční historii, je jasné, že žalovaný mohl úvěr čerpat a splácet jen na základě uzavřené (podepsané) smlouvy. Proto bylo uzavření smlouvy prokázáno. Bylo by ovšem vhodné, aby žalobkyně buďto začala používat elektronické podpisy s mechanismem umožňujícím i v rámci hodnocení důkazů ověření pravosti podpisu, nebo aby předkládala důkazy o procesu podepsání smlouvy ze strany žalovaného. Žalovaný zde čerpal celkem částku 10 480 Kč, splatil celkem 1 800 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovaného v Bankovním registru klientských informací. Z úvěrové zprávy, jež měla zachycovat dluhové zatížení žalovaného, není patrno datum jejího vzniku ani to, ke které smlouvě náleží. Nelze ji tudíž objektivně přiřadit ke smlouvě [číslo]. Žalobkyně nijak neověřila konkrétní výdaje žalovaného, jeho tvrzený příjem ani neřešila otázku, zda rodiče nebo někdo jiný žije s žalovaným ve společné domácnosti a jaké má výdaje, a spolehla se na obecné informace ze statistických modelů (úvěrová karta, úvěrová zpráva). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání oznámení ze dne 30. 12. 2021 v oznámení o zesplatnění, doporučeně mu odeslaném dne 31. 12. 2021 (oznámení o zesplatnění, podací arch). V případě druhého žalovaného úvěru účastníci dne 6. 6. 2020 uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 60 000 Kč, přičemž první čerpání představovala částka 19 980 Kč coby úvěr na nákup zboží u smluvního prodejce, [právnická osoba]. Žalovaný se úvěr zavázal splácet s úrokem v měsíčních splátkách ve výši 1 048 Kč (smlouva o úvěru, úvěrové podmínky). Žalovaný zde čerpal celkem částku 78 060 Kč, splatil celkem 32 354 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovaného v Bankovním registru klientských informací. Z úvěrové zprávy, jež měla zachycovat dluhové zatížení žalovaného, není patrno datum jejího vzniku ani to, ke které smlouvě náleží. Nelze ji tudíž objektivně přiřadit ke smlouvě [číslo]. Žalobkyně nijak neověřila konkrétní výdaje žalovaného, jeho tvrzený příjem ani neřešila otázku, zda rodiče nebo někdo jiný žije s žalovaným ve společné domácnosti a jaké má výdaje, a spolehla se na obecné informace ze statistických modelů. Navíc žalovaný u této, dříve uzavřené smlouvy, uvedl, že má jedno dítě, zatímco u pozdější uvedl, že nemá žádné. V obou případech uvedl své měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč, přestože v tomto případě uvedl, že bydlí v podnájmu, zatímco u prvního žalovaného úvěru, že bydlí u rodičů (úvěrové karty, úvěrová zpráva). I zde byl žalovaný vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání oznámení ze dne 30. 12. 2021 v oznámení o zesplatnění, doporučeně mu odeslaném dne 31. 12. 2021 (oznámení o zesplatnění, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a také jako věrohodné až na úvěrové zprávy v části, v níž by měly obsahovat pravdivou informaci o příjmech, výdajích, dětech a bydlení žalovaného. Důkazy byly jinak ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 1. 2. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, které měl žalovaný splácet s úroky měsíčními splátkami v minimální výši 297 Kč. Žalovaný zde čerpal celkem částku 10 480 Kč, splatil celkem 1 800 Kč. Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovaného v Bankovním registru klientských informací. Z úvěrové zprávy, jež měla zachycovat dluhové zatížení žalovaného, není patrno datum jejího vzniku ani to, ke které smlouvě náleží. Nelze ji tudíž objektivně přiřadit ke smlouvě [číslo]. Žalobkyně nijak neověřila konkrétní výdaje žalovaného, jeho tvrzený příjem ani neřešila otázku, zda rodiče nebo někdo jiný žije s žalovaným ve společné domácnosti a jaké má výdaje, a spolehla se na obecné informace ze statistických modelů. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání oznámení ze dne 30. 12. 2021 v oznámení o zesplatnění, doporučeně mu odeslaném dne 31. 12. 2021. V případě druhého žalovaného úvěru účastníci dne 6. 6. 2020 uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 60 000 Kč, přičemž první čerpání představovala částka 19 980 Kč coby úvěr na nákup zboží u smluvního prodejce, [právnická osoba]. Žalovaný se úvěr zavázal splácet s úrokem v měsíčních splátkách ve výši 1 048 Kč. Žalovaný zde čerpal celkem částku 78 060 Kč, splatil celkem 32 354 Kč. Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovaného v Bankovním registru klientských informací. Z úvěrové zprávy, jež měla zachycovat dluhové zatížení žalovaného, není patrno datum jejího vzniku ani to, ke které smlouvě náleží. Nelze ji tudíž objektivně přiřadit ke smlouvě [číslo]. Žalobkyně nijak neověřila konkrétní výdaje žalovaného, jeho tvrzený příjem ani neřešila otázku, zda rodiče nebo někdo jiný žije s žalovaným ve společné domácnosti a jaké má výdaje, a spolehla se na obecné informace ze statistických modelů. Navíc žalovaný u této, dříve uzavřené smlouvy, uvedl, že má jedno dítě, zatímco u pozdější uvedl, že nemá žádné. V obou případech uvedl své měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč, přestože v tomto případě uvedl, že bydlí v podnájmu, zatímco u prvního žalovaného úvěru, že bydlí u rodičů. I zde byl žalovaný vyzván k zaplacení do 14 dnů od sepsání oznámení ze dne 30. 12. 2021 v oznámení o zesplatnění, doporučeně mu odeslaném dne 31. 12. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě úvěrů (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky. Žalobkyně však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Podle tohoto ustanovení„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ Žalobkyně jednotlivá tvrzení žalovaného vztahující se k jeho schopnosti splatit dané úvěry nijak neověřila; vycházela z obecných informací získaných statistickým modelováním. Je sice pravdou, že statistické modely v sobě zahrnují mnohem větší množství dat, než lze získat individualizovanou analýzou úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, zároveň ovšem nevypovídají nic o jednotlivém případu, který může být zcela odlišný. Proto ustanovení § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. coby základní zdroj informací o úvěruschopnosti předpokládá samotného spotřebitele. Počítá tedy s individuálním posouzením, které se v daném případě nestalo. Kdyby tedy žalovaný uvedl pouze a jen nepravdivé vstupní údaje, žalobkyně by to neodhalila. Navíc se v jednotlivých tvrzeních žalovaného vyskytly výše popsané rozpory, které se žalobkyně ani nepokusila odstranit. Žalobkyně se mýlí v názoru, že na splnění povinnosti vyhodnotit úvěruschopnost lze zpětně usuzovat z faktu, že žalovaný dluh určitou dobu řádně splácel. Tato úvaha je na první pohled logická v tom smyslu, že i kdyby žalobkyně svou povinnost splnila, patrně by - soudě podle průběhu splácení - došla ke stejnému názoru, že je možno úvěr poskytnout. Důkladná analýza však ukazuje, že tomu tak není. Zaprvé je tato úvaha pouze hypotetická. Zadruhé by žalobkyně to, že dojde ke stejnému závěru, nemohla předem vědět, pročež musí mít nesplnění povinnosti podle § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. zákonem zakotvený právní následek. S tím souvisí poznatek, že tento právní následek (neplatnost smlouvy) platí ex ante a ex lege, na základě kogentního ustanovení, které není možno zkrátka neaplikovat. A zatřetí by mohla snadno nastat situace, v níž by poctivější dlužník - spotřebitel, který svůj dluh déle či řádněji splácel, byl povinen v konečném důsledku zaplatit více, než dlužník, jenž splácel méně či dokonce vůbec, to vše v důsledku platnosti smlouvy v prvním případě a její neplatnosti v případě druhém. Je evidentní, že zákonodárce takto nespravedlivý důsledek nezamýšlel. Ze všech těchto důvodů nemohla žalobkyně získat reálný přehled o skutečných aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěry neměly být poskytnuty, pročež jsou smlouvy neplatné (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byly neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatků jistin a úroků z prodlení. V okamžiku čerpání jednotlivých částek úvěru tudíž žalovanému vznikalo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). A to v případě první výše zmíněné smlouvy ve výši 8 680 Kč (10 480 – 1 800), v případě druhé smlouvy ve výši 45 706 Kč (78 060 – 32 354). Žalovaný byl v obou případech vyzván k zaplacení oznámení o zesplatnění ze dne 30. 12. 2021, doporučeně odeslaném vždy 31. 12. 2021, přičemž třetí pracovní den ode dne odeslání zde nastal během lhůty 14 dnů od sepsání oznámení, kterou soud pokládá za odpovídající lhůtě„ ihned, bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou z. s. ú.). Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl vždy v prodlení, čímž mu vždy vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 11,75 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně úrok z prodlení v obou případech požadovala od 14. 1. 2022. Žalovaný měl splnit své dluhy do 14 dnů od vystavení oznámení, tedy nejpozději do konce dne 13. 1. 2022. Následujícím dnem se pohledávky staly splatnými a od 15. 1. 2022 se žalovaný v obou případech teprve ocitl v prodlení (§ 1968 ve spojení s § 1970 první věta o. z.). Měl-li totiž splnit dluhy do 14 dnů, přičemž posledním dnem lhůty byl vždy 13. leden 2022, měl ještě celý tento den čas na zaplacení, načež se pohledávky staly splatnými teprve 14. 1. 2022. Podle § 601 odst. 1 první věty o. z. totiž,„ nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne.“ To znamená, že ještě celého 13. 1. 2022 byly dluhy splnitelné, tedy žalovaný měl právo plnit a žalobkyně nesměla plnění odmítnout. Teprve okamžikem 14. 1. 2022, 0:00, však toto právo zaniklo (část věty za středníkem) a pohledávky se změnily na splatné, takže vznikly povinnosti plnit (část věty před středníkem). Proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení až ode dne 15. 1. 2022. Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušných částí žalovaných pohledávek. Proto jí soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatky jistin a úroky z prodlení v zákonné výši.

5. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smluv a pozdější nástup prodlení žalovaného.

6. Výrok III. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2, odst. 3, 142a odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínky a protože byla ve sporu částečně úspěšná. I s úroky a úroky z prodlení vyčíslenými ke dni vyhlášení rozsudku žalobkyně požadovala celkem částku 98 661,49 Kč, soud jí přiznal částku 61 451,16 Kč, tedy 62,29 %. Čistý procesní úspěch žalobkyně tudíž činí 25 %. Náhrada sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 886 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů a z náhrad vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 2. z tarifní hodnoty 71 692,95 Kč (nezapočítal tedy úroky, úroky z prodlení ani náklady vymáhání, neboť jde o příslušenství žalovaných pohledávek podle § 8 odst. 1 druhé věty a. t. ve spojení s § 513 o. z.) částkou 3 980 Kč za úkon, paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. Soud nepřiznal náhradu za doplnění žaloby, protože v nich obsažená skutková tvrzení a důkazní návrhy měla správně obsahovat již žaloba (§ 79 odst. 1 druhá věta, odst. 2 o. s. ř.), pročež bylo doplnění žaloby v tomto ohledu nadbytečné a jejich náklady tudíž neúčelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Protože je advokát žalobkyně plátcem DPH, připočítal soud k nákladům též 2 696,40 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.) 100 % náhrady tedy činí 18 422,40 Kč, 25 % pak 4 606 Kč. Žalovaný má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů; náhrada za DPH převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 3 980 Kč; 300 Kč; předžalobní upomínka; § 11 odst. 1 písm. d); 3 980 Kč; 300 Kč; žaloba; § 11 odst. 1 písm. d); 3 980 Kč; 300 Kč; celkem 2 696,40 Kč 7. Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.