16 C 229/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 25 138,77 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu, ab byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 25 138,77 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 100,27 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 047,06 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 25 138,77 Kč od datum do zaplacení ve výši 8,25 % a úrok 14,9 % ročně z částky 20 077,72 Kč od datum do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto nesplaceného úvěru včetně smluvní pokuty, poplatků a příslušenství, kdy úvěr žalovanému poskytla společnost právnická osoba (zde dříve právnická osoba, dále„ původní věřitelka“) na základě smlouvy číslo ve výši 100 000 Kč. Původní věřitelka před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, a postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Žalovaný až do okamžiku zesplatnění úvěru splatil částku 131 917,56 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.

3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne datum se ve smlouvě o půjčce číslo původní věřitelka žalovanému zavázala poskytnout půjčku ve výši 100 000 Kč s úrokem ve výši 14,90 % ročně, kterou se žalovaný zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách po 2 564 Kč (včetně pojistného na pojištění úvěruschopnosti; viz rámcová smlouva, návrh na uzavření smlouvy o půjčce, akceptace). Téhož dne původní věřitelka žalovanému smluvený úvěr bezhotovostně poskytla (výpis z účtu žalovaného). Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka sice prověřila žalovaného v rejstříku SOLUS, případně BRKI, avšak žalobkyně nepředložila, ač ji soud vyzval k předložení všech důkazů o procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, výpis z databáze neplatných dokladů, výpis z interního blacklistu své předchůdkyně a především výpis z účtu žalovaného, který měl sloužit k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného o jeho mzdě. Všechny tyto dokumenty jsou přitom zmíněny v protokolu o posouzení úvěruschopnosti. Z nich zejména výpis z účtu žalovaného by přitom s vysokou pravděpodobností umožňoval získat skutečný přehled o skutečných majetkových poměrech žalovaného (protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, žádost o půjčku, výpis ze SOLUS, kreditní report). Žalovaný až do dne datum zaplatil celkem částku 131 917,56 Kč (transakční historie). Žalovaná pohledávka měla být postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení ze dne datum (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne datum se ve smlouvě o půjčce číslo původní věřitelka žalovanému zavázala poskytnout půjčku ve výši 100 000 Kč s úrokem ve výši 14,90 % ročně, kterou se žalovaný zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách po 2 564 Kč (včetně pojistného na pojištění úvěruschopnosti). Téhož dne původní věřitelka žalovanému smluvený úvěr bezhotovostně poskytla. Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka sice prověřila žalovaného v rejstříku SOLUS, případně BRKI, avšak žalobkyně nepředložila, ač ji soud vyzval k předložení všech důkazů o procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, výpis z databáze neplatných dokladů, výpis z interního blacklistu své předchůdkyně a především výpis z účtu žalovaného, který měl sloužit k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného o jeho mzdě. Všechny tyto dokumenty jsou přitom zmíněny v protokolu o posouzení úvěruschopnosti. Z nich zejména výpis z účtu žalovaného by přitom s vysokou pravděpodobností umožňoval získat skutečný přehled o skutečných majetkových poměrech žalovaného. Žalovaný až do dne datum zaplatil celkem částku 131 917,56 Kč. Žalovaná pohledávka měla být postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení ze dne datum.

5. Soud případ právně kvalifikoval jako splněním zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem původní věřitelky a žalovaného bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smluv zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Zavázala se mu přenechat k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s příslušnými úroky a poplatky. Přestože smluvní partneři smlouvu nazvali půjčkou, šlo by o úvěr, protože jeho poskytnutím by původní věřitelka splnila smluvně převzatou právní povinnost. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci, čerpala-li kromě tvrzení žalovaného pouze z dat uvedených ve výpisu z rejstříku SOLUS, BRKI (NRKI), nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 100 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Na úvěr však žalovaný ještě před postoupením pohledávky zaplatil více, než činila jistina, čímž jeho dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním ještě dříve, než se pohledávka stala splatnou, pročež žalovanému nevznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1908 odst. 1 o. z., § 1968 první věta o. z. a contrario a § 1970 první věta o. z. a contrario) a odpovídající pohledávka nemohla být postoupena žalobkyni. Proto soud výrokem I. žalobu zamítl.

6. Výrok II. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože čistý procesní úspěch žalovaného převyšuje 50 %, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.