16 C 23/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 3 105 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 105 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 509,55 Kč, obojí do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky specifikované výrokem I. coby součtu žalovanou nezaplacených televizních poplatků za únor 2019 až prosinec 2020 včetně a úroku z prodlení v zákonné výši z jednotlivých dlužných částek do 27. 10. 2021.

2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále„ o. s. ř.“). Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovanou, aby se k této možnosti do 10 dnů od doručení výzvy také vyjádřila s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat její souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná nereagovala, přestože jí výzva byla účinně doručena.

3. Soud založil rozsudek především na tomto skutkovém stavu. Doporučeným dopisem ze dne 10. 7. 2018, který byl uložen a připraven k vyzvednutí dne 13. 7. 2018 a kvůli nevyzvednutí ze strany žalované dne 25. 7. 2018 vložen do její schránky, žalobkyně žalovanou informovala, že je evidovanou odběratelkou elektrické energie na adrese [adresa žalované], a přesto není v evidenci poplatníků televizního poplatku. Proto jí poskytla lhůtu 30 dnů od doručení dopisu k tomu, aby se buďto přihlásila do evidence poplatníků, nebo aby podala čestné prohlášení, že poplatky platí nebo nevlastní či neužívá televizní přijímač. Zároveň ji informovala, že pokud výzvu nesplní, bude ji považovat za poplatníka, zařadí ji do evidence a bude po ní žádat, aby platila televizní poplatky. Žalobkyně žalovanou skutečně zapsala do evidence poplatníků televizního poplatku u České pošty v lednu 2019. Ke dni 16. 9. 2021 v ní žalovaná stále byla vedena.

4. Soud případ právně kvalifikoval jako právní povinnost žalované uhradit žalobkyni televizní poplatek (§ 2 odst. 2, § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů ve znění zákona č. 318/2015 Sb., dále„ r. t. p.“). A to ve výši 135 Kč měsíčně (§ 6 r. t. p.), splatných vždy do 15. dne daného měsíce (§ 7 odst. 2 první věta r. t. p.), přičemž žalovaná byla povinna poplatek platit [obec] poště jako zákonem pověřené osobě (§ § 7 odst. 1, 12 odst. 3 r. t. p.). Podle § 3 odst. 4 r. t. p. totiž,„ jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi (dále jen "provozovatel vysílání ze zákona") po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě.“ Žalobkyně žalovanou oslovila jako odběratelku elektřiny výzvou obsahující všechny zákonné náležitosti a poskytla jí lhůtu, aby se z platební povinnosti vyvázala, bylo-li to namístě. Žalovaná této možnosti nevyužila. Proto se žalovaná považuje za poplatníka. Žalobkyně pak byla oprávněna od dodavatele elektřiny zjistit nacionále žalované a adresu odběrného místa (§ 8 odst. 10 r. t. p.). Žalobkyně tudíž prokázala vznik i splatnost žalované pohledávky. Dnem následujícím po dni splatnosti každého jednoho poplatku, tedy vždy od šestnáctého dne měsíce počínaje 16. 2. 2019 a konče 16. 12. 2020, se tak žalovaná ocitala v prodlení s jednotlivými částkami 135 Kč a vznikala jí povinnost zaplatit i úrok z prodlení (§ 1970 první věta zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Výši úroku žalobkyně vyčíslila v souladu se zákonem (§ 1970 druhá věta o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 153 odst. 2 o. s. ř.). Z těchto důvodů jí soud výrokem I. přisoudil celou žalovanou částku.

5. Výrok II. odpovídá ustanovení § § 142a odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., protože pověřená osoba v časovém limitu předvídaném prvním zmíněným ustanovením žalované odeslala předžalobní upomínku a protože žalobkyně byla ve sporu plně úspěšná. Proto má vůči žalované právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Fakt, že předžalobní upomínku neodeslala žalobkyně, nemá na samotné právo na náhradu procesních výloh vliv, protože je zaprvé Česká pošta jako držitelka poštovní licence samotným zákonem pověřena ke správě televizních poplatků, zadruhé byl účel ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. - tedy poskytnutí prostoru k dobrovolnému splnění dluhu před podáním soudní žaloby - naplněn stejně, jako kdyby výzvu zaslala žalobkyně samotná. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o náklady jednotlivých úkonů, nepřiznal soud žalobkyni právo na náhradu nákladů zastoupení advokátem (§ 137 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), protože je nepovažoval za účelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ústavní soud ČR totiž vytvořil ustálenou judikaturu, v níž dospěl k závěru, že provoz České televize je financován i z prostředků, které televize nezískává vlastní aktivitou, nýbrž jde o majetkový transfer plynoucí od poplatníků. Žalobkyně je tak v převážné míře financována z televizních poplatků. Poplatníkem televizního poplatku je přitom vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání. Činnost žalobkyně jistě není výkonem veřejné moci, nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Soud navíc přihlédl k tomu, že poplatková agenda je jednoduchá, neboť celý obsah jednoduchého platebního vztahu mezi žalobkyní a poplatníkem je přehledně upraven zákonem a navíc pro žalobkyni poplatky do značné míry spravuje Česká pošta. Zmocnění advokáta je sice právem žalobkyně, avšak náklady jeho práce musí do jisté míry nést sama, protože vzhledem k výše zmíněným specifikům této agendy nejsou účelné. Kromě soudního poplatku proto soud žalobkyni nepřiznal náklady zastoupení advokátem (§ 137 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou MSp č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem), nýbrž pouze paušální náhradu hotových výdajů za žalobu a za předžalobní upomínku na základě analogické aplikace příslušné vyhlášky tak, jako kdyby žalobkyně nebyla zastoupena. A to ve snížené sazbě, poněvadž je soudu z úřední činnosti známo, že žalobkyně v těchto skutkově i právně jednoduchých případech opakovaně podává stejně formulované žaloby, lišící se prakticky jen jménem dlužníka, výší pohledávky a její splatností (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § § 1 odst. 3 písm. a), 2 odst. 1 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. v prvním účinném znění). Žalovaná má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobkyni, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám.