16 C 230/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 90 615 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 595 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35 595 Kč za dobu od 23. 2. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud částečně zamítá žalobu co do: -) částky 31 020 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 641,06 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 4 125,53 Kč, -) úroku 20,74 % ročně z částky 33 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, -) zákonného úroku z prodlení z částky 33 000 Kč od 8. 1. 2022 do 22. 2. 2022 ve výši 8,25 %, -) zákonného úroku z prodlení z částky 8 505 Kč od 23. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %, -) částky 24 000 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 690,19 Kč, -) kapitalizovaného úroku ve výši 8 266,21 Kč, -) úroku 25,35 % ročně z částky 27 300 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, -) zákonného úroku z prodlení z částky 27 300 Kč od 8. 1. 2022 do 22. 2. 2022 ve výši 8,25 %, -) zákonného úroku z prodlení z částky 16 200 Kč od 23. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 1 356 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] pod [variabilní symbol].

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácených zápůjček včetně poplatků a příslušenství, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 22. 11. 2019 na základě smlouvy [číslo] ve výši 33 000 Kč a dne 5. 9. 2019 na základě smlouvy [číslo] ve výši 30 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím zápůjček posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartách zákazníka.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl.

3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 15 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.

4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 22. 11. 2019 na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla částku 33 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 80 týdenních splátkách po 801 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím, dne 5. 9. 2019 pak na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] částku 30 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 60 týdenních splátkách po 900 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím (smlouvy o zápůjčce). Při rozhodování o žádostech o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný (kromě produktů poskytnutých jí samotnou) dluhy. V prvním případě dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka (karty zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první zmíněnou zápůjčku 8 505 Kč, na druhou 18 900 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 4. 2. 2022, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 22. 11. 2019 na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla částku 33 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 80 týdenních splátkách po 801 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím, dne 5. 9. 2019 pak na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] částku 30 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splatit v 60 týdenních splátkách po 900 Kč spolu s poplatkem za její poskytnutí a příslušenstvím. Při rozhodování o žádostech o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný (kromě produktů poskytnutých jí samotnou) dluhy. V prvním případě dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karet zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na první zmíněnou zápůjčku 8 505 Kč, na druhou 18 900 Kč. Žalované pohledávky byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou vystaveným dopisem, doporučeně odeslaným dne 4. 2. 2022, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k vyrovnání celkového dluhu do 10 dnů od jeho doručení. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.

6. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“).“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelské úvěry v právní formě zápůjček (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka ani v jednom případě nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. V tom případě nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného tak, aby byla její rozhodnutí poskytnout mu zápůjčky skutečně informovaná v zákonem předepsané míře. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčky neměly být poskytnuty, pročež jsou smlouvy neplatné (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatků jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých částek tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení obou pohledávek již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 4. 2. 2022, přičemž třetí pracovní den nastal 9. 2. 2022 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 21. 2. (protože 19. 2. byla sobota – viz § 607 o. z.), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávky staly splatnými 22. 2. 2022 a že od 23. 2. 2022 byl žalovaný v prodlení. V prvním případě žalobkyně žalovanému poskytla 33 000 Kč, žalovaný vrátil 8 505 Kč, takže rozdíl ve výši 24 495 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Ve druhém případě žalovaný obdržel 30 000 Kč a vrátil 18 900 Kč, takže rozdíl ve výši 11 100 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 11,75 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušných částí žalovaných pohledávek. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejich trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni součet zůstatků jistin druhé a třetí„ zápůjčky“ a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci.

7. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smluv.

8. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 1 356 Kč jako rozdíl mezi částkou 4 981 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 3 625 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.

9. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože čistý procesní úspěch žalovaného převyšuje 50 %, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.