16 C 281/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , adresa o 19 388 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 19 388 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 386,14 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 722,61 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6 754,63 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 14,75 % a úrok ve výši 8 % ročně z částky 6 599,78 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 388 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši celkem 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 761 Kč, a dále úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění splátek ve výši 2 700 Kč. Celkem se tak zavázal uhradit částku 27 888 Kč nejpozději do , datum, .

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: Pracovní smlouvou, ze které soud zjistil, že žalovaný byl s účinností od , datum, na dobu určitou do , datum, zaměstnán u společnosti , právnická osoba, s. r.o. jako skladník, Výplatními páskami, ze kterých soud zjistil, že žalovanému byla vyplácena mzda ve výši cca 34 000 Kč měsíčně. Žádostí o úvěr ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční příjmy 21 464 Kč a měsíční výdaje 10 632 Kč, a to za bydlení 1 000 Kč, za dopravu a jídlo 4 250 Kč a 5 382 Kč jako splátky půjček a výživné. Smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, ze které soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . a žalovaný se dohodli na tom, že tato společnost poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši celkem 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč spolu s úrokem ve výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění splácet v hotovosti ve výši 2 700 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný splatit, činí 27 888 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty v hotovosti při podpisu smlouvy. Dle transakční historie žalovaný žalobkyni, resp. právní předchůdkyni žalobkyně, dosud uhradil 16 000 Kč. Předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že společnost , právnická osoba, oznámila žalovanému postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, Smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postupovaných pohledávek, ze kterých soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti , právnická osoba, . na žalobkyni.

5. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:

7. Právní předchůdkyně žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit spolu s úrokem ve výši 761 Kč, a dále úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění splátek ve výši 2 700 Kč. Celkem se tak zavázal uhradit částku 27 888 Kč nejpozději do , datum, . Žalovaný dosud uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 16 000 Kč.

8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, k tomu žalobkyně uvedla, že žalovaný měl pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši cca 21 000 Kč a měsíční výdaje ve výši cca 10 600 Kč, neměl vyživovací povinnosti, byl svobodný a bydlel u rodičů. Příjmy žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výplatních pásek, výdaje žalovaného byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. Pokud jde o výdaje žalovaného, nelze dospět k závěru, že by právní předchůdkyně zjišťovala, natož ověřovala, skutečné výdaje žalovaného, zejména jeho výdaje na bydlení a živobytí, a výši případných závazků. Pokud žalobkyně prokazuje úvěruschopnost stran výdajů jen na základě výpisů z účtu žalovaného, jde jen o toky odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o jeho skutečných výdajích žalovaného, tedy již z tvrzení vyplývá, že to je nedostatečné Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr, a vykázání úvěruschopnosti žalovaného se tak jeví ryze formální. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZSÚ, což má za následek neplatnost předmětných smluv.

16. Žalobkyně tak nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť (její právní předchůdkyně) nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

17. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit. V daném případě měl žalovaný vrátit částku celkem 27 888 Kč (14 x 1 992 Kč) při jistině 15 000 Kč a době splácení 14 měsíců. Úplata za poskytnutí úvěru tak činí 12 888 Kč. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úplata ve výši 85,92 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni proto právo na úhradu úplatu nevzniklo.

18. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

19. Je-li neplatné ujednání o výši úplaty obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši úplaty jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, tedy ani žalovaný neočekával, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musel platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úplatě za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

20. Při závěru o absolutní neplatnosti smluv je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 16 000 Kč, nezbývá mu k úhradě již ničeho. Z toho důvodu byla žaloba zamítnuta, a to i ohledně požadovaného příslušenství představující úroky a poplatky, i ohledně smluvní pokuty, když toto nebyly vzhledem k neplatnosti smlouvy o zápůjčce platně ujednány.

21. Žalovaný byl v řízení procesně úspěšnější, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by mu vznikly nějaké náklady řízení, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.