16 C 288/2021

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 21 684 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 21 684 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 964,89 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 309,10 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 992 Kč od 9. 6. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 %, úrok 19 % ročně z částky 18 992 Kč od 9. 6. 2017 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto nevrácené půjčky včetně poplatku a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) dne 1. 7. 2013 na základě smlouvy číslo ve výši 24 000 Kč.

2. Žalovaný k věci uvedl, že je uživatelem sociální služby Domova pro seniory, Domova obec po dřívější dlouhodobé hospitalizaci v anonymizováno obec.

3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.

4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 1. 7. 2013 na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalovanému poskytla půjčku ve výši 24 000 Kč (smlouva o půjčce). Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále ani obecně nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Navíc se nezabývala okolností, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru právě nenachází ve zkušební či výpovědní době a nespecifikovala, co představuje jeho„ další příjem“ ve výši 7 200 Kč měsíčně (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na půjčku částku 25 000 Kč ke dni 4. 3. 2014 (tvrzení žalobkyně). Později měla být žalovaná pohledávka postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2017 (oznámení o postoupení pohledávky). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic právně relevantního pro meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 1. 7. 2013 na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalovanému poskytla půjčku ve výši 24 000 Kč. Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále ani obecně nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Navíc se nezabývala okolností, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru právě nenachází ve zkušební či výpovědní době a nespecifikovala, co představuje jeho„ další příjem“ ve výši 7 200 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na půjčku částku 25 000 Kč ke dni 4. 3. 2014. Později měla být žalovaná pohledávka postoupena žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2017 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako již zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 559 odst. 1 ve spojení s § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ obč. zák.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě půjčky (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 657n obč. zák.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Zavázala se žalovanému přenechat a také mu přenechala k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vrátit s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí půjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 39 obč. zák. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 24 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Žalovaný však zaplatil 25 000 Kč ještě před zamýšleným postoupením pohledávky, čímž jeho dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním (§ 559 odst. 1 obč. zák.), pročež nemohla být odpovídající pohledávka postoupena žalobkyni. Proto soud žalobu výrokem I. zamítl.

7. Soud nevynesl rozsudek pro uznání, jak požadovala žalobkyně, protože žalovaný se k věci samé ani k žalobou uplatněnému nároku vůbec nevyjádřil a už vůbec jej výslovně neuznal (§ 153a odst. 1 ve spojení s § 41a odst. 1 o. s. ř.).

8. Výrok II. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný byl v řízení plně úspěšný, pročež je žalobkyně povinna nahradit mu jeho náklady v podobě paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu (§ 137 odst. 1, 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Soud nepřiznal náhradu za další vyjádření, v němž žalobvaný nesplnil výzvu soudu a zopakoval obsah dříve podaného odporu, pročež nešlo o náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Lhůtu k zaplacení soud ve výroku II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtám vzhledem k výši náhrady a délce soudního řízení. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou v tomto rozsudku, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.