16 C 339/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o 84 100 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 48 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 48 000 Kč od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 36 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 84 100 Kč od , datum, do , datum, a s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 36 100 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 334 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 841 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 48 000 Kč, poplatku za sjednání a čerpání úvěru ve výši 33 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč, vše vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne , datum, , přičemž žalovaný měl smlouvu uzavřít jako podnikatel v souvislosti s podnikatelskou činností.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému se účastníci nedostavili, a u kterého provedl následující dokazování.

4. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, , včetně potvrzení o podání zásilky, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

5. Ze sdělení České spořitelny, a.s. ze dne , datum, soud zjistil, že běžný účet č. , č. účtu, je veden na jméno žalovaného a dne , datum, byla na účet připsána částka 48 000 Kč.

6. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 48 000 Kč se splatností 70 dnů do , datum, za poplatek ve výši 1 % denně za každý den čerpání úvěru. Celkem se tak žalovaný zavázal vrátit peněžní prostředky v 5 splátkách po 16 320 Kč, celkem 81 600 Kč. Ve smlouvě je uvedeno rodné číslo i IČ žalovaného, místo podnikání. Ve smlouvě je dále uvedeno, že se žalovanému poskytují peněžní prostředky na financování jeho podnikatelských potřeb, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu.

7. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

8. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, , kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel s žalovaným jako dlužníkem, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 48 000 Kč, když v předmětu smlouvy jsou uvedeny podnikatelské účely bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v 5 splátkách po 16 320 Kč, celkem 81 600 Kč do , datum, . Částka 48 000 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného.

9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Bylo třeba posoudit, zda žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy v pozici jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, či v postavení spotřebitele a zda smlouva byla uzavřena platně. Spotřebitel je definován v § 419 o. z. tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli, a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 705/2017 Nejvyšší soud ČR uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Ústavní soud ČR dovodil že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu ČR prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.

16. Žalobkyně je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaný je v ní označen rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. Ve smlouvě je uvedeno, že se jedná o poskytnutí peněžních prostředků na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Blíže nebyl podnikatelský účel, na který byly žalovanému peněžní prostředky ze strany žalobkyně poskytovány, specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu, kdy pouhé označení smluvní strany jako podnikatele ani údaj, že peněžní prostředky jsou poskytovány pro podnikatelské účely, nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti. Účel, pro který byly peněžní prostředky poskytnuty, nebyl ve smlouvě konkretizován, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě, jedná se o formulářovou smlouvu v této podobě uzavíranou i s dalšími osobami, což je soudu známo z úřední činnosti, kdy i v jiných soudních řízeních žalobkyně tvrdí, že smlouva byla uzavřena mezi podnikateli a „podnikatelský účel“ je i v těchto jiných smlouvách popsán zcela identicky. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímala o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. Ve smlouvě je žalovaný označen i rodným číslem. Peněžní prostředky byly žalovanému zaslány na jeho osobní, nikoli podnikatelský účet. Žalobkyně neprokazovala, že žalovaný při uzavírání smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobkyně, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalovaného ve smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že by žalovaný při jeho uzavírání vystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Soud dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

17. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

18. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86. Žalobkyně netvrdila, že by posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a k případnému posouzení úvěruschopnosti nenavrhla žádné důkazy. Neunesla tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně řádného vyhodnocení schopnosti žalovaného daný úvěr splácet. Pro úplnost soud uvádí, že soud nemohl žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti (ohledně postavení žalovaného jako podnikatele a posouzení úvěruschopnosti) a označit k tvrzeným skutečnostem důkazy, neboť poučovací povinnost soudu se váže k jednání, ke kterému se žalobkyně nedostavila. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 ZSU neplatná. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

19. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit. V daném případě žalovaný měl vrátit částku celkem 81 600 Kč při jistině 48 000 Kč a době splácení nad 70 dnů. Úplata za poskytnutí úvěru tak činí 33 600 Kč. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úplata ve výši 70 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni i z toho důvodu právo na úhradu úplaty nevzniklo.

20. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

21. Je-li neplatné ujednání o výši úplaty obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši úplaty jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, tedy ani žalovaný neočekával, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musel platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úplatě za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

22. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 48 000 Kč, žalovaný neuhradil ničeho, a je proto povinen zaplatit žalobkyni částku 48 000 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 36 100 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 84 100 Kč a částkou 48 000 Kč, když vzhledem k neplatnosti smlouvy nebyly poplatky ani smluvní pokuty platně ujednány.

23. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, jak vyplývá z § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby tyto tvrdil a případně doložil. Nicméně žalovaný (jakožto spotřebitel) byl v průběhu řízení naprosto nečinný a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jeho poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace je pak nutno dovodit, že v možnostech žalovaného je splatit celou jistinu úvěru najednou. Při splatnosti tak vycházel soud z toho, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení výzvou ze dne , datum, , předanou k přepravě , datum, . Je již notorietou skutečnost, že poštovní zásilky doručované prostřednictvím České pošty, s. p., jsou doručeny nejpozději třetím pracovním dnem od jejich odeslání. K doručení výše uvedené zásilky tedy došlo dne , datum, , přičemž žalobkyně žalovanému poskytla lhůtu tří dnů k plnění, a ode dne následujícího, tj. od , datum, se tak žalovaný dostal do prodlení. Jak již totiž bylo uvedeno výše, v průběhu řízení nebylo tvrzeno a ani nijak nevyšlo najevo, že by zaplacení této částky v takto stanovené lhůtě bylo mimo možnosti žalovaného, či že by možnosti žalovaného mu umožnily splácet dluh ve splátkách. Soud tak žalobkyni přiznal úroky z prodlení od , datum, , a to v zákonné výši k tomu dni, tedy ve výši 11,50 % ročně a ve zbytku pak byly úroky z prodlení zamítnuty.

24. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 50 011,40 Kč představující jistinu a kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a žalovaný co do částky 40 024 Kč představující poplatky a kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 56 % a žalovaný v rozsahu 44 %. Soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 %. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 364 Kč a doplatek 841 Kč a náklady právního zastoupení za 2,5 úkon§ právní pomoci po 4 500 Kč – 1 x příprava a převzetí věci, 1 x podání žaloby, 0,5 x jednoduchá výzva k plnění dle § 7, § 8 vyhl. 177/1996 Sb., celkem 11 250 Kč, dále 1 350 Kč jako tři režijní paušály po 450 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše včetně 21 % DPH (nikoli ze soudního poplatku) ve výši 2 646 Kč. Náklady řízení tak činí celkem 19 451 Kč, z toho 12 % činí 2 334 Kč. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soudem shledány nebyly. Určené platební místo, k rukám právního zástupce žalobkyně pak vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.

25. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 841 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku. Žalobkyně uhradila na soudním poplatku pouze částku 3 364 Kč, ačkoli soudní poplatek činí částku 4 205 Kč.