16 C 367/2025

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení částky 12 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 2 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 12 800 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 1 239 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 800 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a tento se je zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 % za každý den čerpání, v daném případě 2 800 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. U ústního jednání soud provedl následující dokazování:

5. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, , včetně potvrzení o podání zásilky, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Výzva byla předána k přepravě dne , datum, .

6. Ze sdělení , právnická osoba, . soud zjistil, že účet č. , č. účtu, je běžným účtem žalovaného a že dne , datum, byla na tento účet od společnosti , právnická osoba, , a.s. připsána částka 10 000 Kč.

7. Z potvrzení o provedené transakci soud zjistil, že společnost , právnická osoba, a.s. odeslala dne , datum, částku 10 000 Kč na účet č. , č. účtu, .

8. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 10 000 Kč za poplatek 2 % denně z nesplacené jistiny, který se žalovaný zavázal vrátit do , datum, . Ve smlouvě je uvedeno rodné číslo i IČ žalované, sídlo. Ve smlouvě je dále uvedeno, že žalovaný je podnikatelem podnikajícím na základě živnostenského oprávnění, a že úvěr je poskytován na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu.

9. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

10. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, , kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel s žalovaným jako dlužníkem, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, když v předmětu smlouvy jsou uvedeny podnikatelské účely bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně z nesplacené jistiny. Částka 10 000 Kč byla převedena na účet žalovaného.

11. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Bylo třeba posoudit, zda žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy v pozici jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, či v postavení spotřebitele a zda smlouva byla uzavřena platně. Spotřebitel je definován v § 419 o. z. tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli, a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 705/2017 Nejvyšší soud ČR uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Ústavní soud ČR dovodil že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu ČR prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.

18. Žalobkyně je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaný je v ní označen rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný je podnikatelem podnikajícím na základě živnostenského oprávnění, a že úvěr je poskytován na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Blíže však nebyl podnikatelský účel, na který byly žalovanému peněžní prostředky ze strany žalobkyně poskytovány, specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu, kdy pouhé označení smluvní strany jako podnikatele ani údaj, že peněžní prostředky jsou poskytovány pro podnikatelské účely, nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti. Účel, pro který byly peněžní prostředky poskytnuty, nebyl ve smlouvě konkretizován, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě, jedná se o formulářovou smlouvu v této podobě uzavíranou i s dalšími osobami, což je soudu známo z úřední činnosti. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímala o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. Ve smlouvě je žalovaný označen i rodným číslem. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že žalovaný při uzavírání smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobkyně, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalovaného ve smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že by žalovaný při jeho uzavírání vystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Soud dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

19. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

20. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86. Žalobkyně netvrdila, že by posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a k případnému posouzení úvěruschopnosti nenavrhla žádné důkazy. Neunesla tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně řádného vyhodnocení schopnosti žalovaného daný úvěr splácet. Pro úplnost soud uvádí, že soud nemohl žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti (ohledně postavení žalovaného jako podnikatele a posouzení úvěruschopnosti) a označit k tvrzeným skutečnostem důkazy, neboť poučovací povinnost soudu se váže k jednání, ke kterému se žalobkyně nedostavila. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 ZSU neplatná. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

21. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni nezaplatil ničeho. Žalovaný tak dluží žalobkyni částku 10 000 Kč, kterou soud žalovaného zavázal k úhradě žalobkyni. Soud zamítl žalobu do požadovaného smluvního úroku a smluvní pokuty, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce nebyly platně ujednány.

22. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dosud ničeho neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit.

23. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 10 000 Kč představující jistinu a žalovaný co do částky 2 800 Kč a částky 1 036,45 Kč představující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do částky 10 000 Kč a žalovaný co do částky 3 836,45 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 72 % a žalovaný v rozsahu 28 %. Soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 44 %. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a doplatek 200 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč – příprava a převzetí věci, podání žaloby, předžalobní kvalifikovaná výzva dle § 14b odst. 1, písm. c), bod 1 vyhl. 177/1996 Sb., celkem 1 200 Kč, dále 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše včetně 21 % DPH (nikoli ze soudního poplatku) ve výši 315 Kč. Náklady řízení tak činí celkem 2 815 Kč, z toho 44 % činí 1 239 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč.

24. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soudem shledány nebyly. Určené platební místo, k rukám právního zástupce žalobkyně pak vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.

25. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.