16 C 53/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 53 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 23 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 533 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalované zaplacení celkem částky 53 250 Kč s příslušenstvím s tím, že poskytla žalované ve dnech , datum, , , datum, , , datum, a , datum, na bankovní účet žalované peněžní prostředky ve výši celkem 30 000 Kč, za smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny za první měsíc doby čerpání, celkem tedy úrok 12 000 Kč, vše splatné do , datum, .

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. Soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně potvrzení o podání zásilky, ze kterých soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 97 473,62 Kč a nákladů zastoupení, a to do 3 dnů od odeslání této výzvy. Výzva byla předána k přepravě dne , datum, . sdělením , právnická osoba, a.s. ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalovaná je majitelem účtu č. , č. účtu, a že na tento účet byla dne , datum, připsána částka 10 000 Kč, dne , datum, částka 5 000 Kč, dne , datum, částka 5 000 Kč a dne , datum, částka 10 000 Kč. smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že žalobkyně poskytne ve prospěch žalované peněžní prostředky do výše 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úroky ve výši 40 % měsíčně. výpisem z účtu žalované za 3-4/2023 a zesplatněním úvěru ze dne , datum, , ze kterých soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení.

5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.

7. Žalobkyně a žalovaná se dne , datum, dohodly, že žalobkyně umožní žalované čerpat peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč a žalovaná se tyto zavázala vrátit a platit měsíčně úrok ve výši 40 %. Žalovaná obdržela na účet dne , datum, částku 10 000 Kč, dne , datum, částku 5 000 Kč, dne , datum, částku 5 000 Kč a dne , datum, částku 10 000 Kč, celkem 30 000 Kč. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužné částky výzvou ze dne , datum, .

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU.

14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

15. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalované, k tomu žalobkyně v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalované byla ověřována na základě výpisů z účtu nebo výplatních listů poskytnutých žalovanou a dále byla žalovaná lustrována ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně neuvedla, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalované vycházela, přičemž z výpisu z účtu, který byl přiložen k žalobě, soud nezjistil nic podstatného pro posouzení úvěruschopnosti, zejména s ohledem na to, že výpis je z března a dubna 2023, přičemž úvěrová smlouva byla uzavřena v červnu 2024, tedy více než jeden rok poté. Navíc na výpise z účtu jsou uvedeny jen toky příchozích a odchozích plateb na běžném účtu nic neříkající o skutečných příjmech a skutečných výdajích žalované. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání, a proto nemohla být soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů stran řádného posouzení úvěruschopnosti žalované; řádné posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy tak neprokázala. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

16. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byla žalovaná povinna žalobkyni hradit. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úplata ve výši 40 % měsíčně představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni proto právo na úhradu úplatu nevzniklo.

17. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Je-li neplatné ujednání o výši úplaty obsažené ve smlouvě o úvěru, z povahy věci plyne, že smlouva o úvěru nemůže být uzavřena bezúročně. Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel úvěru generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalované, tedy ani žalovaná neočekávala, že obdrží úvěr bez toho, aniž by musela platit odměnu za poskytnutí úvěru. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o úvěru, neboť oddělení této části od smlouvy o úvěru (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o úvěru totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úplatě za absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru.

19. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná dosud žalobkyni neuhradila ničeho. Žalovaná tak dluží žalobkyni částku 30 000 Kč, kterou soud žalovanou zavázal k úhradě žalobkyni a ve zbytku žalobu zamítl. Stejně tak soud zamítl žalobu do požadovaného smluvního úroku a smluvní pokuty, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy o úvěru nebyly platně ujednány.

20. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dosud ničeho neuhradila, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit.

21. Lhůta k plnění byla stanovena na tři dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého žalovaná byla úspěšná ve větší míře, i s přihlédnutím k zamítnutému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení rozhodnutí, avšak náklady řízení nepožadovala, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

23. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 533 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.