16 C 63/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 29 890 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 890 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 662 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 299 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 890 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal celkem 20 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 20 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 8 440 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: sdělením , právnická osoba, ., ze kterého vyplývá, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, a že na tento účet byly od společnosti , právnická osoba, připsána dne , datum, částka ve výši 20 000 Kč, smlouvou o spotřebitelském úvěru, ze které soud zjistil, že žalobkyně (dříve označená jako , právnická osoba, ) a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky až do výše 20 000 Kč za měsíční úrokovou sazbu 40 %, na dobu neurčitou a žalovaný se zavázal platit žalobkyni měsíčně úroky a nejpozději ke konci úvěru vrátit i poskytnuté peněžní prostředky, předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku z téhož dne, ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, potvrzením o provedené platbě, ze kterého soud zjistil, že společnost , právnická osoba, , a.s. odeslala z účtu žalobkyně vedené u platební brány částku 20 000 Kč na účet č. , č. účtu, , potvrzením o schválení úvěru, ze kterého soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení.

5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

7. Žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky až do výše 20 000 Kč, při měsíční úrokové sazbě 40 %, na dobu neurčitou. Žalovanému byly na jeho účet č. , č. účtu, zaslány dne , datum, peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Banka potvrdila, že majitelem tohoto účtu je žalovaný a že tyto peněžní prostředky byly na účet žalovaného připsány. Žalovaný byl vyzýván k úhradě předžalobní upomínkou ze dne , datum, .

8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).

14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně k tomu uvedla, že úvěruschopnost zkoumala prostřednictvím aplikace Kontomatik a zjistila čistý měsíční příjem žalovaného 48 192 Kč a výdaje 8 870,75 Kč. Žalobkyně dále lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména jakým způsobem ověřila příjmy a výdaje žalovaného, když výpis z účtu (vyplývající z aplikace Kontomatik) není dostačující a jsou v něm uvedeny toliko toky příchozích a odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o skutečných příjmech a skutečných výdajích žalovaného, tedy již z tvrzení vyplývá, že to je nedostatečné. Nadto soud uvádí, že není ani dostatečné, pokud žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované nahlédnutím do databází a rejstříků, když toto nemůže vést ke zjištění majetkových poměrů žalovaného.

16. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

17. Soud dále shledává smlouvu o úvěru za neplatnou z důvodu zcela zjevně nepřiměřeného úroku ve výši 40 % měsíčně. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni proto právo na úhradu úplatu nevzniklo. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o úvěru ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, tedy ani žalovaný neočekával, že obdrží úvěr bez toho, aniž by musel platit odměnu za poskytnutí úvěru. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy, neboť oddělení této části od smlouvy (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o úvěru totiž neuzavřela.

18. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil ničeho a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, zda a kolik celkem žalobkyni uhradil. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 20 000 Kč. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, když vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nebyly platně ujednány ani poplatky a smluvní pokuta.

19. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dosud ničeho neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit.

20. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 20 000 Kč a žalovaný co do částky 9 890 Kč a částky 3 702,55 Kč představující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, tedy celkem co do částky 13 592,55 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 60 % a žalovaný v rozsahu 40 %. Soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 20 %. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 196 Kč a doplatek 299 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč – příprava a převzetí věci, podání žaloby, předžalobní kvalifikovaná výzva dle § 14b odst. 1, písm. c), bod 1 vyhl. 177/1996 Sb., celkem 1 200 Kč, dále 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše včetně 21 % DPH (nikoli ze soudního poplatku) ve výši 315 Kč. Náklady řízení tak činí celkem 3 310 Kč, z toho 20 % činí 662 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soudem shledány nebyly. Určené platební místo, k rukám právního zástupce žalobkyně pak vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.

21. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 299 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.