16 C 66/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 45 493,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 594,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 505,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 21 472,14 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 45 493,02 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal celkem 21 370 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 21 100 Kč, smluvního úroku ve výši 22 643,50 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 377,38 Kč, poplatku za službu Presto ve výši 155,08 Kč, poplatku za Klidné spaní ve výši 109,80 Kč a poplatku za Informační SMS servis ve výši 28,80 Kč a poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 78,46 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni uhradil 17 713,80 Kč.

2. Žalovaný ve věci nerozporoval, že si peníze od žalované vypůjčil, přesnou částku nebyl schopen říct, uvedl, že se jednalo o částku kolem 30 000 Kč. Nevybavil si, že by čerpal částku 62 Kč, jak je uvedeno v žalobě. Navrhoval zamítnutí žaloby.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka bylo podání žalobkyně v části, ve které se domáhá částky 78,46 Kč jako poplatek za vyplacení tranší úvěru a částky 22 643,50 Kč jako smluvního úroku, a dále částky 109,80 Kč jako poplatku za Klidné splatní, a částky 155,08 Kč jako poplatku za službu Presto, částky 28,80 Kč jako poplatku za Informační servis SMS a částky 1 377,38 Kč jako smluvní pokuty, odmítnuto.

4. Soud nařídil ústní jednání na datum, ke kterému se dostavil pouze žalovaný. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

5. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to:  sdělením právnická osoba., ze kterého vyplývá, že žalovaný je majitelem účtu č. č. účtu a že na tento účet byly od žalobkyně připsány platby dne datum částka 5 300 Kč, dne datum částka 2 225,85 Kč, dne datum částka 3 000 Kč, dne datum částka 2 000 Kč, dne datum částka 1 000 Kč, dne datum částka 1 505,112 Kč, dne datum částka 1 755,04 Kč, dne datum částka 400 Kč a dne datum částka 4 123,99 Kč, kromě platby ve výši 62 Kč, kterou neevidují.  smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne datum, ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky až do výše 71 800 Kč za denní úrokovou sazbu 0,903 % a žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky splatit do datum,  výzvou k úhradě ze dne datum, včetně potvrzení o podání zásilky, ze kterých soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a nákladů na zastoupení nejpozději do tří dnů.

6. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

7. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

8. Žalobkyně se dne datum dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky až do výše 71 800 Kč, při denní úrokové sazbě 0,903 %, se splatností do datum. Žalovaný čerpal celkem 21 308 Kč, když mu byly jednotlivé částky zaslány na jeho bankovní účet č. č. účtu. Banka potvrdila, že majitelem tohoto účtu je žalovaný. Žalovaný byl vyzýván k úhradě předžalobní upomínkou ze dne datum, odeslanou téhož dne, ve kterém žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k úhradě tři dny.

9. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).

15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

16. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně k tomu uvedla, že úvěruschopnost zkoumala z výpisů z účtu a z výplatních pásek a zjistila čistý měsíční příjem žalovaného 25 000 Kč. Žalobkyně dále lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména jakým způsobem ověřila příjmy a výdaje žalovaného, když ani výpisy z účtu ani výplatní pásky žalobkyně soudu nepředložila. Nadto soud uvádí, že není ani dostatečné, pokud žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databází a rejstříků, když toto nemůže vést ke zjištění majetkových poměrů žalovaného.

17. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

18. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 21 308 Kč, přičemž žalovaný dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradil 17 713,80 Kč a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, kolik celkem žalobkyni uhradil. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 3 594,20 Kč (21 308 Kč – 17 713,80 Kč) a ve zbytku jistinu zamítl.

19. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení úspěšnější (s přihlédnutím i k odmítnuté části žalovaného nároku), ale náklady řízení nepožadoval, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Lhůtu k plnění tři dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.