16 C 73/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 15 940,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 399 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 541,37 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 910,53 Kč, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 13 431,92 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 343,22 Kč od , datum, do , datum, , úrok z prodlení z částky 15 940,37 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 14,75 %, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 15 940,37 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná načerpala celkem 13 958 Kč. Jednalo se o účelový spotřebitelský úvěr na úhradu zboží prodejce , právnická osoba, Žalovaná se zavázala hradit žalobkyni pravidelné měsíční splátky ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Doposud uhradila pouze 559 Kč. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

2. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: sdělením , právnická osoba, . ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že žalovaná zakoupila u této společnosti Televizi JVC , číslo, za kupní cenu 13 958 Kč, přičemž kupní cena byla uhrazena žalobkyní, smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky až do výše 14 000 Kč za roční úrokovou sazbu 26,28 % a žalovaná se zavázala čerpané peněžní prostředky splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky, minimálně 400 Kč, výzvou k úhradě ze dne , datum, , včetně podacího archu ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, kartou klienta, ze které soud zjistil, že je v ní uvedena výše měsíčních příjmů žalované 18 000 Kč a výše měsíčních výdajů 5 000 Kč.

3. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovanou, že jí poskytne peněžní prostředky až do výše 14 000 Kč, při roční úrokové sazbě 26,28 %, a žalovaná se zavázala splácet úvěr ve výši 4 % měsíčně z dlužné částky. Žalovaná čerpala celkem 13 958 Kč, když tato částka byla v její prospěch zaslána společnosti , právnická osoba, . na zaplacení kupní ceny za zboží.

5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).

11. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

12. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalované, žalobkyně k tomu toliko obecně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala lustrací žalované ve veřejně dostupných rejstřících, zjišťováním kreditního skóre žalované a výpočtem částky, která žalované zbývá po odečtení všech mandatorních výdajů. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení o konkrétní výši příjmů a výdajů žalované, a o způsobu ověření těchto příjmů a výdajů, a označila k tomu důkazy. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by postupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

13. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalované pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 13 958 Kč, přičemž žalovaná dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradila 559 Kč a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, kolik celkem žalobkyni uhradila. Soud tak zavázal žalovanou k úhradě částky 13 399 Kč a ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, když vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nebyly platně ujednány ani úroky, ani poplatky a ni smluvní pokuta.

14. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dosud téměř ničeho neuhradila, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení úspěšnější (s přihlédnutím i k zamítnutému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení rozsudku), ale z obsahu spisu nevyplývá, že by jí vznikly nějaké náklady řízení, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.