16 C 74/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 9 002 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 002 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 002 Kč za dobu od 23. 9. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud částečné zamítá žalobu co do zákonného úroku z prodlení z částky 9 002 Kč od 23. 9. 2021 do zaplacení ve výši 0,25 %.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. coby náhrady nákladů zdravotních služeb, které smluvní zdravotnické zařízení poskytlo pojištěnci žalobkyně, jméno příjmení, datum narození, kvůli jeho fyzickému napadení ze strany žalovaného dne 30. 8. 2019. Žalovaný byl z tohoto důvodu uznán vinným přestupkem na základě rozhodnutí Městského úřadu Rýmařov.

2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále„ o. s. ř.“). Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 10 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.

3. Soud založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Příkazem ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. anonymizováno číslo, magistrát města Rýmařov uznal žalovaného vinným přestupkem proti občanskému soužití, kterého se dne 30. 8. 2019 dopustil fyzickým napadením jméno příjmení, datum narození, a uložil mu za to pokutu 2 000 Kč. Dne 30. 8. 2019 byl poškozený právě z tohoto důvodu převezen a ošetřen ve smluvním zdravotnickém zařízení v obec, které potom žalobkyni vystavilo vyúčtování zdravotních služeb poskytnutých poškozené jako pojištěnci žalobkyně, celkovou částkou 9 002 Kč. Žalobkyně tuto částku zdravotnickému zařízení proplatila. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení do 30 dnů ode dne doručení výzvy, která byla uložena na poště dne 15. 9. 2020. V roce 2021 žalovanému odeslala další platební výzvu.

4. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako právní povinnost žalovaného nahradit žalobkyni náklady zdravotních služeb, které uhradila svému smluvnímu zdravotnickému zařízení, které v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného muselo ošetřit třetí osobu, jež byla pojištěncem žalobkyně, přičemž vynaložilo náklady výše specifikované (§ 55 odst. 1 první věta zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto ustanovení má totiž„ příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.“ Zákon nezakotvuje splatnost této pohledávky. Proto platí § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ podle nějž,„ neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Výzva k zaplacení se dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 15. 9. 2020 a lhůta 30 dnů, kterou soud považuje za odpovídající zákonné lhůtě bez zbytečného odkladu, uplynula v říjnu 2020. Soud tedy žalobkyni přiznal též úrok z prodlení (§ 1970 první věta o. z.). Žalobkyně úrok z prodlení požadovala ža v návaznosti na druhou platební upomínku z roku 2021. Žalovaný se ovšem v prodlení ocitl již v říjnu 2020, poněvadž příslušná upomínka mu došla dříve. Pokud jde o počátek placení úroku z prodlení, soud byl vázán žalobou (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), protože kdyby úrok z prodlení přisoudil již od roku 2020, přiznal by žalobkyni více, než kolik žádá. Co se týče výše úroku z prodlení, vyšel soud ze skutečného počátku prodlení žalovaného, tedy z roční výše repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 druhá věta o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). jméno 8,50 % ročně, protože takový úrok by mohl přiznat jen tehdy, jestliže by se žalovaný do prodlení dostal až v době, od které žalobkyně úrok požadovala, nikoli již v říjnu 2020. Zde naopak žalobkyně žalovala více, než na co měla nárok. Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost převážné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Z těchto důvodů soud žalobkyni výrokem I. přiznal většinu žalované částky až na část úroku z prodlení, na kterou nárok nevznikl. V tomto rozsahu soud žalobu výrokem II. zamítl.

5. Výrok III. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, 142a odst. 1, 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), § 2 odst. 1 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. v prvním účinném znění, protože žalobkyně žalovanému v časovém limitu předvídaném zákonem odeslala předžalobní upomínku a protože byla ve sporu plně úspěšná. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 100 Kč za předžalobní výzvu a za žalobu, celkem tedy ve výši 600 Kč. Soud tedy náhradu určil ve snížené sazbě, poněvadž je mu z úřední činnosti známo, že v těchto právně i skutkově jednoduchých věcech advokát žalobkyně opakovaně podává podobně formulované žaloby lišící se jen minimálně. Jednotlivé úkony tudíž měly spíše charakter administrativní.

6. Lhůty k zaplacení soud ve výrocích I. a III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiným lhůtám vzhledem k zanedbatelné výši pohledávky, k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.