16 C 82/2021

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Davida Mařádka a z přísedících jméno příjmení a Ing. jméno příjmení ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou JUDr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa o neplatnosti rozvázání pracovního poměru

I. Soud určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u [právnická osoba] s.r.o., [IČO], sídlem [adresa], ze dne 5. 1. 2021, předané žalobci téhož dne, je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 342 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], evidenční číslo ČAK: [číslo].

1. Žalobce se proti žalované domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení svého pracovního poměru ze dne [datum] (dále„ okamžitého zrušení“) se zdůvodněním, že dne 7. 12. 2020 ve [anonymizováno] skutečně opustil pracoviště za účelem oběda, přičemž přestávka byla určena na 30 minut. Žalobce běžně odcházel na přestávku ve 12:

30. I v tomto případě o svém odchodu informoval ostatní zaměstnance. Na přestávce se kvůli dopravním komplikacím zdržel o 20 - 30 minut, o čemž telefonicky zpravil svého kolegu. Po návratu na pracoviště jej kontaktoval vedoucí, pan [příjmení], jemuž se žalobce omluvil a vysvětlil důvod zdržení. To vše není dostatečným důvodem pro okamžité zrušení.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] s.r.o. (dále„ zaměstnavatelka“), přistoupila k okamžitému zrušení proto, že žalobce svévolně opustil pracoviště, bezdůvodně odmítl převzít písemné upozornění na hrubé porušování pracovních povinností a oznámení o způsobené škodě a protože soustavně závažně porušoval své pracovní povinnosti, přičemž svůj postup zdůvodnila tím, že žalobce dne 7. 12. 2020 svévolně opustil pracoviště. Žalobce tak učinil, aniž by informoval nadřízeného zaměstnance a odešel v době, kdy mu nárok na přestávku v práci ještě nevznikl, protože v daný den ještě neměl odpracován dostatek hodin. Žalobce pracoviště opustil mezi 11. a 12. hodinou a vrátil se po 13. hodině. Po návratu informoval nadřízeného zaměstnance – pana [jméno] [příjmení], že v době nepřítomnosti na pracovišti vyřizoval své soukromé záležitosti. Poté se teprve žalobce odebral na přestávku spojenou s obědem ve stravovací místnosti v objektu provozovny zaměstnavatelky, kam zaměstnanci chodí pěšky, neboť se stravovací místnost nachází v. 1. patře provozovny. Žalobce tedy opustil pracoviště mimo dobu přestávky v práci a po příchodu na pracoviště čerpal další přestávku v práci, tentokrát na oběd. Přestávka na oběd je stanovena na 30 minut a zaměstnanci ji čerpají pružně po vzájemné dohodě vždy tak, aby na pracovišti byl přítomen nějaký zaměstnanec. Zaměstnavatelka příchody a odchody na oběd neeviduje, doposud se nikdy nestalo, že by nějaký zaměstnanec zneužil délku přestávky. Doba, kterou žalobce dne 7. 12. 2020 strávil na obědě, není do doby uvedené v okamžitém zrušení započítána.

3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z úřední činnosti je mu známo, že žaloba byla podána dne 12. 2. 2021. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobce byl zaměstnancem [právnická osoba] s.r.o. od 15. 7. 2019. Dne 5. 1. 2021 zaměstnavatelka žalobci doručila listinu označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 1. 2021 pro porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Žalobce jí však po převzetí okamžitého zrušení oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala. Dne 11. 12. 2020 chtěla zaměstnavatelka žalobci předat písemnou výtku, ve které jej upozorňovala na možnost ukončení pracovního poměru; výtku však žalobce na pracovišti odmítl převzít a požadoval po ní, aby mu tuto zaslala poštou, což se nestalo. U zaměstnavatelky byla v době doručení okamžitého zrušení žalobci stanovena přestávka na oběd v délce 30 minut. Zaměstnavatelka nevede o příchodech a odchodech zaměstnanců na přestávku žádnou evidenci (viz též pracovní smlouva, dodatek a novela pracovní smlouvy, okamžité zrušení, nesouhlas s okamžitým zrušením, upozornění na hrubé porušení pracovních povinností ze dne 11. 12. 2020, přehled počátku a konce pracovní doby zaměstnanců). Z níže uvedených důkazů pak vyplynula tato zjištění. Žalobce u zaměstnavatelky působil v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 7. 2019 se dnem nástupu do práce dne 15. 7. 2019, původně na dobu určitou jako asistent prodeje – recepční (pracovní smlouva), později na dobu neurčitou jako prodejce vozidel v [obec] (dodatek a novela pracovní smlouvy). Zaměstnavatelka dne 11. 12. 2020 sepsala dokument, v němž žalobci vytýká hrubé porušení pracovních povinností svévolným opuštěním pracoviště dne 7. 12. 2020 v době od 12 hodin do 13:30 hodin, které je důvodem pro okamžité zrušení. Žalobce upozornila, že by při dalším porušení pracovních povinností mohla přikročit buďto k výpovědi, nebo k okamžitému zrušení. Na listině je napsáno, že ji žalobce odmítl převzít (upozornění na hrubé porušení pracovních povinností ze dne 11. 12. 2020). Zaměstnavatelka žalobce v dokumentu ze dne 18. 12. 2020 chtěla vyzvat k náhradě škody, kterou jí měl způsobit poškozením vozidla, jež převážel mezi autosalony v [obec] a [obec]. I na tomto dokumentu se nachází poznámka, že jej žalobce odmítl převzít (oznámení o škodě). Zaměstnavatelka neevidovala příchody a odchody svých zaměstnanců na přestávku na jídlo a oddech (přehled počátku a konce pracovní doby zaměstnanců). Zaměstnavatelka dne 4. 1. 2021 podepsala dohodu o skončení žalobcova pracovního poměru ke dni 4. 1. 2021, zatímco žalobce nikoli (návrh dohody o skončení pracovního poměru). Důvodem okamžitého zrušení měl být fakt, že žalobce„ dne 7. 12. 2020 svévolně bez vědomí zaměstnavatele opustil pracoviště v pracovní době, konkrétně v době od 12 hodin do 13:30 hodin a v této době nevykonával práci. [obec] pracovních povinností dle vlastního vyjádření řešil své soukromé záležitosti.“ Zaměstnavatelka žalobci okamžité zrušení předala dne 5. 1. 2021 (okamžité zrušení). Téhož dne žalobce písemně oznámil zaměstnavatelce, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala (nesouhlas s okamžitým zrušením). Podle výplatnice žalobce v prosinci 2020 odpracoval 16 dnů, nečerpal žádné neplacené volno a obdržel prémie ve výši 19 100 Kč hrubého (výplatní páska). Výše jmenované důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů v podobě emailové komunikace, pracovní náplně a hlavních pracovních úkolů zaměstnance, přípisu o předání ze dne 4. 1. 2021, nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení, a to vzhledem k právní kvalifikaci, podané v bodech 5. a 6. odůvodnění. Soud nevyslechl žalovanou navržené svědky [jméno] [příjmení] ani Ing. [jméno] [příjmení], protože bylo možno vynést správný a zákonný rozsudek na základě ostatních provedených důkazů a poněvadž měli vypovídat mimojiné o skutečnostech, jež nebyly z níže rozvedených příčin právně relevantní. Soud neprovedl ani důkaz sdělením [právnická osoba] Group, protože mělo svědčit o něčem, co se stalo až po doručení okamžitého zrušení, pročež šlo o právně irelevantní skutečnost. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Žaloba byla podána dne 12. 2. 2021. Žalobce u zaměstnavatelky působil v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 7. 2019 se dnem nástupu do práce dne 15. 7. 2019, původně na dobu určitou jako asistent prodeje – recepční, později na dobu neurčitou jako prodejce vozidel v [obec]. Zaměstnavatelka neevidovala příchody a odchody svých zaměstnanců na přestávku na jídlo a oddech. Důvodem okamžitého zrušení měl být fakt, že žalobce„ dne 7. 12. 2020 svévolně bez vědomí zaměstnavatele opustil pracoviště v pracovní době, konkrétně v době od 12 hodin do 13:30 hodin a v této době nevykonával práci. [obec] pracovních povinností dle vlastního vyjádření řešil své soukromé záležitosti.“ Zaměstnavatelka žalobci okamžité zrušení předala dne 5. 1. 2021.

5. Soud kvalifikoval právní základ žaloby jako pracovní poměr (§ 33n zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. p.“). Žaloba byla včasná, poněvadž ji žalující zaměstnanec podal do 2 měsíců ode dne, kdy měl jeho pracovní poměr skončit okamžitým zrušením (§ 72 z. p.); pracovní poměr měl skončit 5. 1. 2021, žaloba byla podána 12. 2. téhož roku. Zaměstnavatelka uplatnila okamžité zrušení ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) z. p. Podle tohoto ustanovení„ může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.“ Včasné bylo též okamžité zrušení, jelikož jej zaměstnavatelka žalobci doručila do 2 měsíců ode dne, kdy se dozvěděla o jeho důvodu, tedy ode dne 7. 12. 2020 (§ 58 odst. 1 z. p.). Soud nejprve zkoumal otázku, zda není okamžité zrušení neplatné z důvodu, který by vyplynul z tohoto právního jednání samotného. Okamžité zrušení je písemné a bylo předáno žalobci (§ 60 třetí věta z. p.). Je rovněž dostatečně určité; je jasné, co k němu zaměstnavatelku vedlo (§ 60 první věta z. p.). Je nicméně neplatné, protože ve své podstatě neoprávněné. I kdyby totiž bylo pravdou vše, co je v něm napsáno, nemohlo by jít o zvlášť hrubé porušení pracovních povinností žalobce, výjimečně ospravedlňující okamžité zrušení (§ 55 odst. 1 písm. b) z. p.). V rozsudku ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4150/2019, totiž Nejvyšší soud shrnul prejudikaturu obecným závěrem, že„ neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.“ Tento právní názor tedy vyplývá z již ustálené judikatury. V usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 1471/14, č. U 11/73 SbNU [číslo], Ústavní soud řešil případ, v němž měla žalující zaměstnankyně přijít ráno pozdě do práce v jednom případě o více než 4 hodiny, ve druhém o 2 hodiny. Ústavní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že takto krátká absence nemůže být důvodem pro okamžité zrušení. Jestliže tedy žalobce měl v práci chybět pouze cca 1,5 hodiny, nemohlo jít o zvlášť hrubé porušení jeho pracovních povinností, jež by ospravedlnilo okamžité zrušení. To je výjimečným, teprve krajním prostředkem, použitelným právě jen při zvlášť hrubém porušení, jemuž předcházejí přinejmenším dva nižší stupně protiprávnosti zaměstnancova jednání: méně závažné (§ 52 písm. g) část věty za středníkem) a závažné (§ 52 písm. g) část věty před středníkem) porušení. Zaměstnavatelka ani netvrdila, že by se žalobce neomluvené absence dopustil vícekrát či že by jí ta inkriminovaná způsobila nějakou škodu. Vytýkala mu jiné, viditelně nesouvisející, prohřešky. Problém je ovšem v tom, že nebyly v okamžitém zrušení ani náznakem zmíněny.

6. Podle § 60 z. p.„ musí zaměstnavatel i zaměstnanec v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.“ V prvé řadě je třeba říci, že platnost i neplatnost právního jednání jsou vlastnosti, které má právní jednání od počátku. O tom, zda nastoupí právní následek v podobě okamžitého zrušení zaměstnancova pracovního poměru, anebo neplatnosti, se rozhoduje nejpozději v okamžiku jeho dojití adresátovi, tedy 5. 1. 2021. Později nastalé okolnosti nemají na jeho platnost vliv. Proto soud nezkoumal okolnost, zda žalobce záhy po převzetí okamžitého zrušení nastoupil do jiného zaměstnání, ani zda měl okamžiku projevení nesouhlasu s okamžitým zrušením skutečnou vůli pro zaměstnavatelku dále pracovat. Tento moment může mít význam např. pro nárok zaměstnance na náhradu mzdy za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele spočívající v nepřidělování sjednané práce; nikoli ovšem v řízení o žalobě na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Chtěla-li zaměstnavatelka zrušit žalobcův pracovní poměr okamžitě i z jiných důvodů, měla je v okamžitém zrušení zmínit. To se nestalo. [obec] toho v soudním řízení uvedla, že okamžité zrušení učinila i z jiných důvodů, leč zdůvodnila je pouze inkriminovanou absencí ze dne 7. 12. 2020. Právě v tom se skrývá klíčový moment celého případu. Nestačí totiž, aby obě strany„ věděly, jak to bylo.“ Důvod okamžitého zrušení je jeho podstatnou náležitostí a jestliže jeho písemnou formu předepisuje zákon, musí všechny jeho důvody vyplynout právě z onoho písemného dokumentu, nikoli teprve z dokazování v občanském soudním řízení. Spáchá-li totiž zaměstnanec skutky A, B a C, zaměstnavatel se může rozhodnout, že skutek A zaměstnanci odpouští, skutek B nikoli, avšak má své vlastní důvody, proč jej nepoužije jako důvod okamžitého zrušení, a pouze skutkem C nakonec okamžité zrušení podloží. Toto rozhodnutí je v plně v gesci zaměstnavatele stejně jako samotné okamžité zrušení, které je jeho právem, nikoli povinností. Soud ani zaměstnanec tato rozhodnutí nemohou nijak přezkoumávat. Nemohou ani vědět, co zaměstnavatele ve zmíněném hypotetickém případě vedlo k tomu, že skutky A a B neuplatnil. Proto musí být okamžité zrušení nejen písemné, ale i úplné. Požadavek písemné formy má dvě důležité funkce: varující (varuje před závažným právním následkem v podobě rozvázání pracovního poměru) a zajišťovací (upozorňuje na možnou kolizi okamžitého zrušení s veřejným pořádkem, jehož je zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, projevující se též požadavkem písemnosti, podle § 1a odst. 2 z. p. součástí). Tím spíše musí být všechny zaměstnavatelem uplatněné důvody okamžitého zrušení v tomto právním jednání výslovně pojmenovány. Právní pravidla zakotvená v ustanovení § 60 první a druhé věty pak mají čtyři související účely: 1. aby nebyl důvod okamžitého zrušení zaměnitelný s jiným, 2. aby zaměstnanec přesně věděl, proč s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením, 3. aby bylo později ověřitelné, zda byl důvod okamžitého zrušení skutečně naplněn, 4. aby zaměstnavatel nemohl tento důvod dodatečně spatřovat v jiném zaměstnancově skutku. Okamžité zrušení tedy plní důležitou objektivizační funkci. Nyní je důležitý čtvrtý aspekt, poněvadž zaměstnavatelka v podstatě uvedla, že se pro okamžité zrušení rozhodla i kvůli jiným žalobcovým skutkům. Cestou dokazování před soudem tudíž chtěla nikoli přímo zaměnit, nýbrž spíše doplnit další skutek. Chtěla tudíž proti žalobci použít něco, co mu v okamžitém zrušení nevytkla. Je třeba si uvědomit, že kdyby měla dostat v soudním řízení takový prostor, pak by byl zásadní právní význam okamžitého zrušení včetně výše zmíněné objektivizační funkce relativizován až anulován, protože by bylo v každém takovém řízení možno obsáhle dokazovat jiné prohřešky, jež mohly okamžité zrušení rovněž ospravedlnit. Takový důsledek je nepřijatelný. Ostatně, zaměstnavatelce nic nebránilo, chtěla-li jako důvod okamžitého zrušení použít i jiné žalobcovy skutky, tyto do okamžitého zrušení zahrnout. To se nestalo. Proto je to žalovaná, kdo musí nést nepříznivé důsledky rozhodnutí své právní předchůdkyně. Z těchto důvodů soud jako nadbytečnou vůbec nezkoumal skutkovou otázku, zda žalobce skutek uvedený v okamžitém zrušení skutečně spáchal, natož otázku, zda se dopustil i ostatních tvrzených skutků, které v okamžitém zrušení nejsou zmíněny. V tomto případě nebylo okamžité zrušení absolutně neplatné na základě § 19 odst. 1 z. p., protože zaměstnavatelka nebyla povinna k němu opatřit souhlas jiné osoby. Proto mohlo být absolutně neplatné jen tehdy, jestliže by se buďto zjevně příčilo dobrým mravům (§ 4 z. p. ve spojení s § 588 první větou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“), anebo by odporovalo zákonu a zjevně narušovalo veřejný pořádek (tamtéž). Podle § 4 z. p. musí být podpůrná aplikace o. z. souladná se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Podle § 1a odst. 2 z. p. tyto zásady, např. zásada„ zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek.“ Soud v okamžitém zrušení neshledal žádné porušení dobrých mravů. Pokud jde o veřejný pořádek, okamžité zrušení odporuje zákonu svou neoprávněností (§ 55 odst. 1 písm. b) z. p. a contrario). Tento nesplněný požadavek přitom z výše popsaných důvodů manifestuje základní zásadu pracovněprávních vztahů v podobě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, protože výše rozvedeným způsobem brání rozvázání jeho pracovního poměru. Tato zásada je podle § 1a odst. 2 z. p. součástí veřejného pořádku, který zde byl narušen zjevně, jelikož mu okamžité zrušení při znalosti zákona a judikatury odporuje na první pohled (je to patrno z okamžitého zrušení samotného) a zároveň intenzivně, poněvadž spojuje s absencí o 1,5 hodině následky, pojící se však s neomluvenou absencí mnohem delší. Proto je okamžité zrušení neplatné absolutně (§ § 60 první věta a contrario, 58 odst. 1 a contrario, 55 odst. 1 písm. b) a contrario, 4 z. p. ve spojení s § 588 první větou o. z. a s § 1a odst. 2 z. p.). Na okraj soud podotýká, že zákon skutečně nezakotvuje minimální, ale pouze maximální počet hodin, po jejichž odpracování má zaměstnanec právní nárok na přestávku na jídlo a oddech (§ 88 odst. 1 z. p.).

7. Ze všech těchto důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě a určil, že je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné.

8. Výrok II. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce byl v řízení plně úspěšný. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z položek vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § § 9 odst. 3 písm. a) a 7 bodem 5. a. t., tedy částkou 2 500 Kč. Paušální náhradu hotových výdajů pak částkou 300 Kč za 1 úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Další složkou nákladů je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře žalobcovy zástupkyně v [obec] k soudu a zpět v délce 2 započatých půlhodin po 100 Kč, celkově tedy 200 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je možno přiznat požadované 2 půlhodiny (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.). Dále cestovné 452, 823 Kč při ujeté vzdálenosti 70 km, kombinované spotřebě 4,9 l [číslo] km, vyhláškové ceně motorové nafty 36,10 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř., § 13 odst. 1 a. t., § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. v právě účinném znění). Protože je žalobcova advokátka plátkyní DPH, připočítal soud k nákladům též 2 489, 09283 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.). Celkové náklady tedy činí 16 342 Kč. Žalovaná má povinnost nahradit náklady řízení sice vůči žalobci, ale danou částku musí zaplatit advokátovi jako jeho zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). úkon právní služby; ustanovení a. t.; mimosmluvní odměna; náhrada hotových výdajů převzetí a příprava zastoupení; § 11 odst. 1 písm. a); 2 500 Kč; 300 Kč žaloba; § 11 odst. 1 písm. d); 2 500 Kč; 300 Kč další vyjádření; § 11 odst. 1 písm. d); 2 500 Kč; 300 Kč účast na jednání; § 11 odst. 1 písm. g); 2 500 Kč; 300 Kč 9. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě.