17 C 16/2023

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 11 907 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 680 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 7 227 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 907 Kč od , datum, do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 575 Kč, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 11 907 Kč od , datum, do , datum, , se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 907 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalovaný čerpal celkem 9 000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 9 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 160 Kč, poplatku za službu Klidné spaní ve výši 330 Kč, poplatku za službu Presto ve výši 330 Kč, poplatku za službu Informační SMS servis ve výši 87 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 013,60 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 1 575 Kč. Dále požadovala smluvní úrok z prodlení za dobu od , datum, do , datum, . Žalovaný dosud žalobkyni uhradil 4 320 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Řízení bylo přerušeno po dobu trvajícího insolvenčního řízení žalovaného.

4. Soud nařídil ústní jednání na , datum, , ke kterému se žádný z účastníků nedostavil.

5. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to: předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku, ze které soud zjistil, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 15 355,50 Kč a nákladů zastoupení, výzva byla předána k přepravě dne , datum, , výpisem posouzení úvěruschopnosti, ve kterém je uvedeno, že má žalovaný pravidelné měsíční výdaje ve výši 2 500 Kč, a příjem 21 000 Kč. přehledem bankovních transakcí, ze kterého vyplývá, že na účet č. , č. účtu, byla dne , datum, zaslána částka 8 000 Kč a dne , datum, částka 1 000 Kč. smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému částku do výše 9 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpané finanční prostředky vrátit do , datum, spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 2 160 Kč při čerpání celého úvěrového rámce. Žalovaný se dále zavázal žalobkyni platit poplatek za službu "Klidné spaní" ve výši 110 Kč měsíčně, za službu Presto částku 165 Kč a za informační SMS servis 29 Kč měsíčně. Ve smlouvě je uvedeno číslo účtu žalovaného , č. účtu, .

6. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

7. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

8. Žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky až do výše 9 000 Kč, za poplatek za poskytnutí úvěru při plném čerpání ve výši 2 160 Kč se splatností do , datum, . Žalovaný čerpal celkem 9 000 Kč, když mu byla tato částka zaslána na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný byl vyzýván k úhradě předžalobní upomínkou ze dne , datum, , odeslanou téhož dne.

9. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).

15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

16. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně k tomu uvedla, že úvěruschopnost zkoumala podle interní metodiky ČNB nahlédnutím do veřejných databází a dále vycházela z informací získaných od žalovaného, a to z výpisů z účtu a z výplatních pásek. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména jakým způsobem ověřila příjmy a výdaje žalovaného, když ani výpisy z účtu ani výplatní pásky žalobkyně soudu nepředložila. Nadto soud uvádí, že není ani dostatečné, pokud žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databází a rejstříků, když toto nemůže vést ke zjištění majetkových poměrů žalovaného.

17. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

18. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 9 000 Kč, přičemž žalovaný dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradil 4 320 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k úhradě částky 4 680 Kč, a ve zbytku žalobu zamítl, když další uplatněné nároky nebyly pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru platně sjednány.

19. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný plnil dosud žalobkyni jen částečně, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh zcela splnit.

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení úspěšnější, ale z obsahu spisu nevyplývá, že by mu vznikly nějaké náklady řízení, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Lhůtu k plnění tři dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.