17 C 22/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Schwettrovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 29 354 Kč s příslušenstvím

I. Soud zamítá žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 29 354 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 29 354 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 %.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. se zdůvodněním, že s ním dne [datum] uzavřela dohodu o narovnání (podle § 1903 občanského zákoníku a § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru), jež plně nahradila práva a povinnosti týchž stran ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum]. V dohodě se žalovaný zavázal splatit částku 56 355 Kč v 19 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 966 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje březnem [rok], pod ztrátou výhody splátek. Pohledávka byla zesplatněna, žalovaný zaplatil celkem jen 27 000 Kč. Žalovaný se v dohodě o narovnání zavázal uhradit žalobci částku 56 354 Kč (narozdíl od původní smlouvy bez úroků). Žalovaná částka ve 29 354 Kč je závazkem vzniklým z dohody o narovnání a není tak v ní obsaženo příslušenství či jiné sankce. Žalobkyně má za to, že jak dohoda o narovnání, tak smlouva o úvěru byly nepochybně uzavřeny platně. Dále má za to, že v případě uzavírání původní smlouvy o úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost, když výši příjmů si žalobce ověřil u žalovaného, z výplatních pásek a výpisů z účtu žalovaného a zjistil průměrnou výši příjmu žalovaného ve výši 52 510 Kč. Výdaje žalovaného určil částkou 20 000 Kč, kterou tvrdil žalovaný, když ze statistik by vyplývala přibližně částka 12 431 Kč. I po připočítání nákladů na úhradu splátek vyšly žalovanému k dispozici finance ve výši 31 310 Kč, a proto nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Strany měly dne [datum] uzavřít písemnou smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (smlouva o revolvingovém úvěru). Žalobkyně se v tomto dokumentu žalovanému zavázala na požádání poskytnout úvěr v podobě opakovaně čerpatelného limitu ve výši 118 000 Kč. Žalovaný se zavázal do konce každého kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, uhradit minimální splátku úvěru. Výše minimální splátky úvěru činila jednu pětinu částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce; nejméně však výše minimální splátky úvěru činí 300 Kč; pokud byla částka dlužná k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, byla výše minimální splátky úvěru rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Žalovaný se zavázal za každé čerpání úvěru uhradit poplatek ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Výše poplatku za čerpání úvěru je stanovena s ohledem na náklady žalobkyně související zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o úvěr a se zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany žalobkyně, jejich rezervací pro úvěr a vyplacením peněžních prostředků žalované. Dále se žalovaný zavázal zaplatit z dlužné částky úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně. V případě, že by se stal celý dluh splatným (zesplatnění v důsledku prodlení žalovaného), byl by za dobu od prvního dne splatnosti celého dluhu až do splacení dluhu žalovaný povinen zaplatit sjednaný úrok z peněžních prostředků ve výši 15 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně (smlouva o úvěru). Žalovaný na úvěr splatil před uzavřením dohody o narovnání 102 009 Kč. Dne [datum] účastníci uzavřeli„ dohodu o narovnání a o splátkovém kalendáři“ (dále také jen„ dohoda“) ve smyslu § 1903 občanského zákoníku a § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, v níž je uvedeno, že žalovaný na výše zmíněném úvěru čerpala celkem 118 000 Kč, dluží 56 355 Kč a zavazuje se žalobkyni zaplatit částku 56 354 Kč (bez jakýchkoli úroků) v 19 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 966 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje březnem [rok], pod ztrátou výhody splátek (dohoda o narovnání a o splátkovém kalendáři). V čl. 2 dohody se píše, že se žalovaný ocitl v prodlení se splácením úvěru a není schopen jej dále splácet. Žalobkyně prohlásila, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, smlouva že je platná a účinná, žalobkyně že má na danou částku právní nárok a že tedy„ nastávají sporná práva a povinnosti vyplývající ze Smlouvy“ V čl. 3 dohody je uvedeno, že se„ smluvní strany za účelem odvrácení případného řízení o nárocích Úvěrujícího vůči Klientovi na úhradu výše uvedené dlužné částky dohodly, že Smlouva (…) a veškerá práva, povinnosti a dluhy, které kdy mezi smluvními stranami v souvislosti se Smlouvou vznikly, ke dni účinnosti této dohody zanikají a v plném rozsahu se nahrazují následujícím závazkem Klienta: (následuje výše citované prohlášení žalované o splacení dluhu – pozn. sou.; viz dohoda o narovnání a splátkovém kalendáři)“. Z výpisu z účtu vyplynulo, že na účet byly zasílány platby od [právnická osoba] s.r.o., a to konkrétně platba z listopadu [rok] ve výši 1 297 EUR a 8 510 Kč, z října [rok] ve výši 1 744 EUR, ze září [rok] ve výši 1 299 EUR. Z výplatních pásek vyplynulo, že žalovanému bylo v listopadu [rok] vyplaceno 8 510 Kč nejspíše od [právnická osoba] s.r.o. (nápis však není příliš čitelný) a v říjnu [rok] vyplaceno [právnická osoba] s.r.o. částku ve výši 12 065 Kč. Zcela jasně nevyplývá, že se jedná u doložených výpisů z účtu o výpisy z účtu žalovaného zejména z absence jména žalovaného či přímo čísla účtu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Strany uzavřely dne [datum] písemnou smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Žalobkyně se v tomto dokumentu žalovanému zavázala na požádání poskytnout úvěr v podobě opakovaně čerpatelného limitu ve výši 118 000 Kč. Žalovaný se zavázal do konce každého kalendářního měsíce, počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, uhradit minimální splátku úvěru a s tím spojené i poplatky za čerpání úvěru. Žalovaný na úvěr splatil před uzavřením dohody o narovnání 102 009 Kč. Dne [datum] účastníci uzavřeli„ dohodu o narovnání a o splátkovém kalendáři“ ve smyslu § 1903 občanského zákoníku a § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, v níž je uvedeno, že žalovaný na výše zmíněném úvěru čerpal celkem 118 000 Kč, dluží 56 355 Kč a zavazuje se žalobkyni zaplatit částku 56 354 Kč (bez jakýchkoli úroků) v 19 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 966 Kč, splatných vždy do konce příslušného měsíce počínaje březnem [rok], pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný na základě této dohody o narovnání uhradil splátky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný měl příjmy od [právnická osoba] s.r.o., což bylo doloženo dvěma výplatníma páskami. Z předloženého není zřejmé, jaký a na jakou dobu má žalovaný uzavřen pracovní poměr s předmětnou společností a také z výpisu z účtu není patrné, zda platby v eurech jsou nějakou platbou navíc každý měsíc ve výplatním termínu nebo z jakého důvodu byla částka zaslána. S jistotou tedy nelze určit příjem žalovaného a už vůbec ne ve výši žalobkyní zmiňovaných 52 510 Kč.

5. Žalobkyně postavila existenci tvrzeného právního nároku na dohodě ze dne [datum]. Tu právně kvalifikovala jako narovnání podle § 1903 o. z. a § 5 odst. 4 z. s. ú. Nejprve soud zkoumal otázku, zda lze předložený dokument kvalifikovat jako narovnání. O. z. ani z. s. ú. obecně nevylučují možnost narovnání závazku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Narovnání má skutečně funkci zrušení starého závazku a jeho nahrazení novým (§ 1903 odst. 1 první věta o. z.). To je rozdíl oproti uznání dluhu, často také v těchto právních vztazích používanému. Uznání je totiž pouze utvrzením stávajícího závazku, nikoli jeho rozvázáním a založením závazku nového (§ 2053 o. z.). Je-li pak smlouva absolutně neplatná kvůli porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele (§ 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.), nelze tuto neplatnost zhojit následným uznáním (neexistujícího) dluhu. Bylo by však možné založit narovnáním nový závazek, vzniklý právě z narovnání. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda žalobkyně nechtěla narovnáním legalizovat neexistující právní důvod nebo pohledávku ve výši neodpovídající zákonu (§ 1904 odst. 1 druhá věta o. z. a contrario), případně se využitím této právní formy vyhnout zkoumání otázky, zda splnila povinnost analyzovat úvěruschopnost žalované (§ 86 odst. 1 z. s. ú.). Pokud by totiž žalobkyně nebyla v dobré víře stran existence či výše své pohledávky, pak obecné pravidlo o irelevanci otázky existence rušeného závazku neplatí, protože jinak by byla popřena zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního či nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 první věta o. z.). Tím spíše, byl-li druhým subjektem závazku spotřebitel. Předpokladem možnosti narovnání je pochybnost nebo spornost vzájemných práv a povinností (§ 1903 odst. 1 první věta o. z.). Pochybnost znamená, že pro alespoň jeden ze subjektů závazku jsou existence či obsah vzájemných práv a povinností nejisté. Spornost znamená, že si je každý ze subjektů„ jist něčím jiným,“ tedy že mají odlišný pozitivní názor na existenci nebo obsah práv a povinností. Podle čl. 2 předložené dohody měla být vzájemná práva a povinnosti sporná. A sice proto, že žalovaný úvěr nesplácel. Spornost mohla nastat, jestliže by ji alespoň jedna strana subjektivně považovala za danou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019). To by sice mohlo být splněno u žalobkyně, avšak takový výklad by neumožnil zohlednit možné, výše naznačené, nepoctivé jednání a absenci dobré víry. Již z dohody je jasné, že vzájemná práva a povinnosti sporná nebyla, protože dohodu podepsaly obě strany, které v ní stručně a jasně a ve vzájemné shodě definovaly obsah závazku. Spornost rozhodně nelze vykládat jako stav hrozícího soudního sporu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019). I v takové situaci totiž úvěrovaný nemusí existenci ani obsah závazku nijak rozporovat; prostě jen nemůže nebo z jiného důvodu nechce úvěr splácet. V tom případě soudní spor slouží jen ke konečnému získání exekučního titulu proti úvěrovanému. Je navíc třeba vidět, že by taková interpretace pojmu spornosti umožnila dosáhnout výše uvedených zakázaných účelů a tím zkrátit práva spotřebitele. V této souvislosti soud uvážil okolnost, že původní úvěrovou smlouvu k žalobě žalobkyně nepřiložila a po jejím předložení jasné, že řádně nezkoumala úvěruschopnost. Ze všech těchto důvodů není předložený dokument narovnáním.

6. Podle § 5 odst. 4 z. s. ú. se„ na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.“ Zde tak z. s. ú. upravuje změnu existujícího závazku, tzv. restrukturalizaci úvěru. Tedy nikoli zrušení závazku a nahrazení novým (to je patrno i z ustanovení § 109 odst. 1 z. s. ú.), nýbrž pouze jeho změnu. Ekonomickým účelem této změny je restrukturalizace úvěru v situaci, kdy dlužník úvěr nesplácí a věřitel může v blízké budoucnosti podat žalobu. Místo toho se ale rozhodne ve prospěch dlužníka změnit smluvní podmínky tak, aby to udělat nemusel a aby dlužník začal úvěr řádně splácet. Aby se tak stalo, musí být pro dlužníka nové podmínky výhodnější než podle původní smlouvy. Kdyby byl obsah závazku sporný či pochybný, nemohla by tato druhá šance vytvořit příznivější podmínky, poněvadž by kvůli spornosti či nejistotě obsahu původního závazku nemohlo být jisté, jsou-li nové podmínky příznivější. To vše znamená, že ustanovení § 5 odst. 4 z. s. ú. nemůže upravovat narovnání. Žalobkyně tudíž pro dohodu zvolila dvě navzájem si odporující právní kvalifikace. V případě restrukturalizace úvěru nemusí úvěrující znova posoudit úvěruschopnost úvěrovaného. Právě proto, že z. s. ú. počítá s tím, že tak učinil již před uzavřením smlouvy s pozitivním výsledkem, a protože navíc nyní poskytuje úvěrovanému ekonomicky schůdnější podmínky, nedávalo by smysl jej znova takovou povinností zatížit. Mohlo by to způsobit důsledek, kdy by žádný věřitel ustanovení § 5 odst. 4 z. s. ú. raději neaplikoval, čímž by mohla být spotřebiteli – dlužníkovi odepřena možnost úvěr doplatit mimo soudní či jiné úřední řízení. Konečným smyslem § 5 odst. 4 z. s. ú. je tudíž odvrácení řízení o nárocích věřitele. Žalobkyně ovšem mohla ve skutečnosti sledovat některý z výše zmíněných zakázaných účelů. Tomu nasvědčuje jednak volba dvou rozporných právních forem, které však zároveň mají společný rys v podobě odpadnutí povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Text dohody i žaloby spíše vyvolávají dojem snahy příslušnému orgánu, který dohodu jednou bude zkoumat, jaksi„ připomenout možnost výběru“ mezi kvalifikacemi, které žalobkyni umožní vyhnout se přezkumu obsahu původní smlouvy. Tento pohled podporuje již fakt, že podobný účel jako dohoda – pokud by ji soud měl kvalifikovat podle § 5 odst. 4 z. s. ú. – plnilo již ujednání z úvěrové smlouvy o snížení řádného úroku na 15 % ročně v případě zesplatnění úvěru následkem prodlení žalovaného.

7. Jelikož nebylo možné bez znalosti faktu, jakou přesnou částku žalovaný, v jakou dobu načerpal, a tudíž ani jak vysoká měla být původní měsíční splátka úvěru a toho, zda byl úvěr zesplatněn a zda tudíž žalovanému vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení, ověřit, zda byly nové podmínky zakotvené v dohodě příznivější, nebo nikoli, a zda tudíž byl namístě restrukturalizace úvěru, proto soud žalobkyni vyzval k dotvrzení úvěruschopnosti. Žalobkyně tyto okolnosti sama v žalobě netvrdila. Po výzvě soudu žalobkyně tvrzení k posouzení úvěruschopnosti doplnila a soud je vyhodnotil tak, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně. Poskytovatel úvěru musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Příjmy žalovaného měla žalobkyně ověřené ze dvou výplatních pásek, z nichž vyplývá příjem ve výši 8 510 Kč a 12 065 Kč, z toho však není zřejmé, jaký a na jakou dobu má žalovaný uzavřen pracovní poměr s předmětnou společností, pracovní smlouva doložena nebyla. Dále žalobkyně předkládala výpisy z účtu, na němž byly platby předmětné společnosti ve vysokých částkách v eurech, nicméně není patrné, zda platby v eurech jsou nějakou platbou navíc každý měsíc ve výplatním termínu nebo z jakého důvodu jsou platby zasílány. S jistotou tedy nelze určit příjem žalovaného a už vůbec ne ve výši žalobkyní zmiňovaných 52 510 Kč. Výdaje žalovaného (náklady s bydlením, vyživovací povinnosti, …) nebyly zjišťovány vůbec. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru.

8. V případě restrukturalizace úvěru nemusí úvěrující znova posoudit úvěruschopnost úvěrovaného, protože se počítá s tím, že tak učinil již před uzavřením smlouvy s pozitivním výsledkem. Jelikož zde však nebyla úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně, nemůže se tedy jednat o naplnění dohody podle § 5 odst. 4 z. s. ú. Tímto úkonem chtěla žalobkyně zkrátit práva spotřebitele a takový projev vůle nemůže požívat právní ochrany.

9. Soud nemohl vzájemný vztah účastníků kvalifikovat ani podle § 1903 o. z., ani podle § 5 odst. 4 z. s. ú. Jelikož zde není žalovaný žádný platný právní titul, ze kterého by měla vyplývat povinnost žalovaného k zaplacení žalované částky, musel soud žalobu zamítnout.

10. A i pokud by žalobkyně žalovala z původní smlouvy o úvěru, tak by žaloba byla taktéž zamítnuta, právě s ohledem na závěr týkající se nesprávného posouzení úvěruschopnosti, který by měl za následek neplatnost smlouvy o úvěru. S ohledem na takový závěr by žalobkyně poskytla žalovanému částku 118 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu. Za této situace vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení v totožné výši. Žalovaný však žalobkyni zaplatil částku 147 009 Kč a z tohoto pohledu je zjevné, že to není žalovaný, který se bezdůvodně na něčí úkor obohatil.

11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měl úspěch žalovaný, který by tak měl právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.