17 C 7/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Schwettrovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 14 983,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 485,38 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 485,38 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 498,39 Kč, úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 14 720,34 Kč od [datum] do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 720,34 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 234,96 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem řízení bylo projednání žaloby o zaplacení částky 14 983,77 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku s odůvodněním, že uvedenou částku dluží žalovaná žalobkyni podle smlouvy o kontokorentním úvěru, přičemž účelem smlouvy bylo poskytnutí kontokorentního úvěru k účtu žalované č. [bankovní účet] ze dne [datum]. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr, tzv. kontokorent až do sjednaného limitu ve výši 10 000 Kč. Za poskytnutý kontokorent se žalovaná zavázala platit smluvní úrok ve výši 18,90 % ročně společně s poplatky za služby spojené s vedením kontokorentu dle aktuálního ceníku žalobkyně. Žalovaná byla oprávněna čerpat kontokorent formou výběrů hotovosti a bezhotovostními platbami s tím, že nesmí přečerpat úvěrový rámec a byla povinna poskytnutý kontokorent v celé výši splatit nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání úvěru. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy nedodržela, když překročila povolenou výši kontokorentního úvěru v měsíci dubnu roku [rok] a porušila tím smlouvu. Žalobkyně oznámila dne [datum] žalované, že z důvodu porušení smluvních podmínek a nezaplacení dlužné částky, zůstatek úvěru zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky v termínu do [datum] s tím, že úvěr se stal splatným [datum]. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Na výzvu soudu, jak žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, žalobkyně doplnila, že hodnocení úvěruschopnosti žalované je založeno na porovnání příjmů, výdajů a existujících úvěrových splátek. Ekonomický model počítá s výdaji deklarovanými žalovanou a dále odhaduje existenční výdaje žalované na základě historických dat z ČSÚ a je pravidelně revidován ČNB. Výsledkem výpočtu jsou disponibilní zdroje žalované, které musí být dostatečné na splátku nově poskytovaného úvěru – v případě výše zkoumaného úvěru byly disponibilní zdroje žalované vyšší než splátka nově poskytovaného úvěru. Dále žalobkyně uvádí, že vycházela z informací poskytnutých žalovanou při sjednávání úvěrové smlouvy a žalobkyně prozkoumala výpisy z účtu žalované, ze kterých její schopnost úvěr splácet vyplývala. Žalobkyně také namítá, že zákon o spotřebitelském úvěru neukládal žalobkyni povinnost k uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, když tuto povinnost zavedl až zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v době uzavření smlouvy o úvěru účinný nebyl. Žalobkyně také provedla kontrolu platební morálky žalované v registrech BRKI, v registru exekucí a v insolvenčním rejstříku.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne [datum] náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky.

5. Ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to listiny označené jako rámcová smlouva o finančních službách ze dne [datum], smlouva o kontokorentním úvěru, upomínka k úhradě ze dne [datum] s dodejkou, poslední výzva před podáním žaloby ze dne [datum] s dodejkou, výpis z účtu za období od [datum] do [datum] [anonymizováno] [rok] a výpis z účtu za období od [datum] do [datum].

6. Soud vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně o tom, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] rámcovou smlouvu o finančních službách, jejíž součástí bylo uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru. Žalované byl poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala nepřekročit sjednanou výši kontokorentu. V dubnu roku [rok] však povolenou výši kontokorentního úvěru žalovaná překročila. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána pouze dotazem na žalovanou při sjednávání úvěrové smlouvy, když žádný zápis z toho není k dispozici a z výpisů z účtu žalované. Z těchto výpisů vyplynulo mínusové zůstatky na účtu žalované. Zjištěný skutkový stav (na rozdíl tvrzení od žalobkyně) nevychází z toho, že by žalobkyně řádně zkoumala tzv. úvěruschopnost žalované, když neověřila řádně příjmovou ani výdajovou stránku žalované.

7. Podle § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebitelce byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku až do výše 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Není přitom sporu, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích, což ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.

14. I když žalobkyně tvrdí, že zákon o spotřebitelském úvěru neukládal žalobkyni povinnost k uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, když tuto povinnost zavedl až zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v době uzavření smlouvy o úvěru účinný nebyl, tak soud je toho názoru, že žalobkyně by měla alespoň prokázat, že dokumenty k posouzení úvěruschopnosti žalované měla v době tohoto posuzování. Mělo by být napsáno například v kartě klienta, že žalovaná předložila výplatní pásky, potvrzení o zaměstnání od zaměstnavatele, nájemní smlouvy, výpisy z účtu a podobně. Nic z toho ani zapsáno nebylo. Z toho je patrné, že žalobkyně s velkou pravděpodobností tyto dokumenty při posuzování úvěruschopnosti k dispozici neměla. Žalobkyně sice v době poskytování úvěru nebyla povinna tyto dokumenty uchovávat, ale byla povinna je při posouzení úvěruschopnosti žalované mít k dispozici.

15. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závaru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.

16. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalované poskytla celkem částku 12 485,38 Kč, přičemž žalovaná nevrátila žalobkyni nic. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na její plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 12 485,38 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne [datum], přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne [datum]. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne [datum]. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne [datum] podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení, jehož výše 8,5 % ročně odpovídá úpravě ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloby jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

17. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na relativně nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny a tím méně prokázány.

18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 19 858,43 Kč (14 983,77 Kč jistina, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 12 485,38 Kč od [datum] do [datum] činí 2 023,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8,5 % z částky 14 720,34 Kč od [datum] do [datum] činí 2 437,33 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 14 720,34 Kč ve výši 8,5 % od [datum] do [datum] činí 51,42 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 2 234,96 Kč od [datum] do [datum] činí 362,25 Kč) a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 14 509,04 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 12 485,38 Kč + 2 023,66 Kč), jež představuje 73 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí 5 349,39 Kč (2 498,39 + 2 437,33 + 51,42 + 362,25 Kč), což představuje 27 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 46 %.

19. Náklady řízení jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a paušální náhradou hotových výdajů žalobkyně ve výši 200 Kč, a to za dva úkony podle § 2 odst. 1, § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (sepis žaloby, výzva k plnění). Vzhledem k výše uvedenému úspěchu ve věci žalobkyně, je tak žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 460 Kč.