18 C 101/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Schwettrovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 58 652,14 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 58 652,14 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 839,33 Kč od 20. 10. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 58 652,14 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 839,33 Kč od 20. 10. 2021 do zaplacení, když tuto částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené prostřednictvím mandatáře žalobkyně mezi stranami dne 12. 9. 2017 pod [číslo] na podkladě níž poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 99 945 Kč, které přeposlala na účet prodejce dne 18. 9. 2017. Žalovaný se zavázal žalobkyni splácet celou částku formou 60 pravidelných měsíčních splátek po 3 354 Kč počínaje dnem 12. 10. 2017 a to společně se sjednaným úrokem. Žalovaný však svoje povinnosti ze smlouvy porušil, když se dostal do prodlení se splátkami splatnými dne 12. 5. 2021, 12. 6. 2021, 12. 7. 2021, 12. 8. 2021 a 12. 9. 2021, byť byl o úhradu dluhu opakovaně upomínán, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila v souladu s ust. čl. 5 odst. 3 a 5 ke dni 13. 9. 2021. Ke dni podání žaloby přitom žalovaný dlužil celkem částku 58 652,14 Kč představovanou jednak částkou 16 770 Kč za neuhrazené splátky splatné do zesplatnění (tj. 3 354 Kč jako splátka splatná ke dni 12. 5. 2021, 3 354 Kč jako splátka splatná ke dni 12. 6. 2021, 3 354 Kč jako splátka splatná ke dni 12. 7. 2021, 3 354 Kč jako splátka splatná ke dni 12. 8. 2021, 3 354 Kč jako splátka splatná ke dni 12. 9. 2021), částkou 34 069,33 Kč jako jistinou v důsledku zrušení úvěrové smlouvy, částkou 5 533,81 Kč jako smluvní pokutou v důsledku zrušení úvěrové smlouvy, částkou 380 Kč jako úrokem z prodlení, částkou 450 Kč jako účelně vynaloženými náklady na odeslání upomínky, částkou 200 Kč jako účelně vynaloženými náklady na odeslání oznámení o okamžité splatnosti úvěru, částkou 200 Kč jako poplatkem za odeslání dopisu, částkou 1 049 Kč jako smluvní pokutou za prodlení s úhradou jednotlivých splátek.

2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení v tom směru, jak ověřovala tzv. úvěruschopnost žalované při uzavírání smlouvy, žalobkyně doplnila, že si je vědoma své zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a tuto svou zákonnou povinnost v každém jednotlivém případě důkladně a beze zbytku naplňuje. Žalobkyně přitom vychází zejména z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, které jsou jí dostupné z titulu postavení žalobkyně jako banky nebo její účasti v zájmových sdruženích, jejichž členové se vzájemně informují o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce svých klientů. V neposlední řadě žalobkyně vychází také z historických informací o spotřebiteli za celou [právnická osoba], do níž vedle žalobce patří [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], a další společnosti skupiny. Všechny takto získané informace, jakož i informace poskytnuté jí samotným spotřebitelem, žalobkyně s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je také porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout – s ohledem na zásadu ochrany spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním. V intencích shora uvedeného žalobkyně před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru vyhodnotila informace získané především z bankovních a nebankovních registrů (NRKI, BRKI, Registr rizikových subjektů [právnická osoba] banky), registru [příjmení] (registr dlužníků, členy jsou zejména banky, pak nebankovní finanční instituce, telefonní operátoři, atd.), ostatních registrů a databází o interní platební morálce klienta, o interní Black List [právnická osoba] [anonymizováno], o insolvenčním rejstříku, o neplatných dokladech MVČR, o evidenci adres obecních/městských úřadů, o registru hledaných osob, o centrální evidenci exekucí, dále o příjmu žalovaného a jeho výdajích, o jeho výdajích na splátky úvěrů, o jeho finanční rezervě a o demografických a statistických informacích (skóringový model), přičemž žalobkyně nezjistila o žalovaném žádné negativní informace, neměl trvalé bydliště na adrese obecního nebo městského úřadu, nebyl nalezen v seznamu hledaných osob, nebyla na něj vedena žádná exekuce, jeho zaměstnavatel nebyl vyhodnocen jako rizikový, žalovaný při náběru smlouvy uvedl příjem ve výši 36 000 Kč, přičemž na základě statistických dat uváděnými klienty společnosti žalobkyně pak tato částka pro uvedenou profesi nepřevyšuje průměrný příjem uváděným klienty se stejnou profesí ve stejné lokalitě Moravskoslezský kraj. Pokud jde o výdaje žalovaného, posuzoval nejen výdaje sdělené žalovaným, ale konfrontoval je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Výdaje přitom posuzoval i z toho hlediska, zda se jednalo o závazky vůči jiným subjektům nebo zda se jednalo o výdaje spořícího charakteru. Žalovaný mezi svými pravidelnými měsíčními výdaji uvedl náklady na bydlení u příbuzných 0 Kč a ostatní výdaje 2 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bezdětný, tudíž bez vyživovacích povinností. Na základě tohoto popsaného procesu posouzení úvěruschopnosti došla žalobkyně k závěru, že žalovaný bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Je navíc nezbytné připomenout, že porušení povinnosti poskytnout věřiteli v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti úplné, přesné a pravdivé informace, resp. uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru je stíháno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dále poukázala na judikaturu, která konzistentně přiznává poskytovatelům úvěrů velmi široký prostor k úvaze ohledně určení konkrétního rozsahu posuzovaných informací od žadatele (např. rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve svém rozsudku ze dne 15. 11. 2017 ve věci 5868-16, Úřad pro ochranu spotřebitele proti H & M Hennes & Mauritz Sverige AB). Žalobkyně s ohledem na zákonné znění je přesvědčena, že i kdyby řádně nebyla posouzena úvěruschopnost v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tak je takové jednání stiženo pouze relativní neplatností.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 9. 11. 2022 vyzval obě procesní strany, aby se vyjádřily, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 10-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 9. 11. 2022 osobním převzetím a žalovanému dne 24. 11. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž žádný z nich se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že obě strany s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin nazvaných mandátní smlouva [číslo] ze dne 1. 11. 2014, Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 12. 9. 2017, včetně úvěrových podmínek [číslo] žalobkyně, které měly být nedílnou součástí předmětné smlouvy, Standartními informace o spotřebitelském úvěru, jakož i splátkovým kalendářem ke smlouvě a protokolu o stavu vozidla a jeho předání, je v řízení prokázáno, že žalobkyně nejprve uzavřela se [právnická osoba] [právnická osoba] dohodu, na základě které se [právnická osoba] [právnická osoba] zavázala uzavírat jménem žalobkyně úvěrové smlouvy za účelem financování nových nebo ojetých vozů, jejichž prodejem se [právnická osoba] [právnická osoba] zabývá; tímto způsobem pak [právnická osoba] a.s. jako právní nástupce [právnická osoba] [právnická osoba] spol. s r.o., měla uzavřít s žalovaným, jako zájemcem o koupi, resp. kupujícím vozidla ŠKODA Octavia Diesel – 2.0 TDI Ambiente, [číslo], za žalobkyni smlouvu, na základě které se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalovanému na účet prodejce – [právnická osoba] a.s. peněžní prostředky ve výši 99 945 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit bance formou 60 pravidelných měsíčních splátek po 3 354 Kč počínaje dnem 12. 10. 2017 se sjednaným úrokem ve výši 31,95 % a při řádném splácení jí tak zaplatit částku 202 040 Kč, když RPSN dle smlouvy měla činit 37,22 %. V samotné smlouvě je přitom uvedeno u osoby žalovaného jako klienta adresa jeho trvalého bydliště, telefonický kontakt na něj, jeho profese – podnikatel, majitel podniku, jeho čistý měsíční příjem – 36 000 Kč s tím, že v daném pracovním poměru je od 8. 2. 2017. Dne 12. 9. 2017 došlo také k předání vozidla a jeho příslušenství.

6. Výpisem z účtu žalobkyně vedeným u [právnická osoba] je dále prokázáno, že žalobkyně poukázala dne 18. 9. 2017 na účet [právnická osoba] a.s. částku 99 945 Kč.

7. Přehledem plateb pro smlouvu [číslo] ze dne 14. 1. 2022 je dále prokázáno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 181 388 Kč, když poslední platbu provedl dne 18. 5. 2021, od té doby již neuhradil ničeho.

8. Oznámením o zesplatnění pohledávky ze dne 29. 9. 2021 je dále prokázáno, že žalobkyně upozornila žalovaného, že pro řádné neplnění jeho povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy [číslo] ke dni 13. 9. 2021 po předchozích upomínkách přistoupila k zesplatnění celého úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 52 777,33 Kč nejpozději do 19. 10. 2021.

9. Odstoupením od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva k úvěrové smlouvě [číslo] ze dne 11. 10. 2021 je dále prokázáno, že žalobkyně odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke zboží mezi žalobkyní a žalovaným a zároveň vyzvala žalovaného, ať neprodleně zajistí provedení změny vlastníka financovaného vozidla v Registru vozidel. Předmětem zajištění byl předmět financování automobil ŠKODA Octavia Diesel – 2.0 TDI Ambiente, [číslo].

10. Předžalobní upomínkou ze dne 31. 1. 2022, jakož i kopií poštovního podacího archu z téhož dne, bylo v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky s ve výzvě specifikovaným příslušenstvím, a to do 7 dnů od odeslání upomínky s tím, že v případě, že tuto částku žalovaný neuhradí, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou.

11. Z dalších předložených důkazů soud s ohledem na níže rozvedený právní závěr již ničeho nezjišťoval. Všechny shora uvedené důkazy soud následně hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.

12. Po provedeném řízení a dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci písemné dohody mezi žalobkyní, zastoupené mandatářem [právnická osoba] a.s., jako bankou a žalovaným datované dnem 12. 9. 2017 se banka měla zavázat žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 99 945 Kč za účelem úhrady kupní ceny vozidla ŠKODA Octavia Diesel – 2.0 TDI Ambiente, [číslo], které v souladu s dohodou poukázala dne 18. 9. 2017 na účet [právnická osoba] a.s. jako prodávajícího. Žalovaný se naopak měl zavázat vrátit bance formou 60 pravidelných měsíčních splátek po 3 354 Kč počínaje dnem 12. 10. 2017 se sjednaným úrokem ve výši 31,95 % při řádném splácení zaplatit částku 202 040 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalovaný prohlásil toliko to, že od 8. 2. 2017 je zaměstnán jako podnikatel, majitel podniku s čistým měsíčním příjmem 36 000 Kč; přičemž ani ze samotné smlouvy, ani z jiných žalobkyní doložených dokladů, i přes výzvu ze strany soudu v usnesení ze dne 21. 9. 2022, č.j. 18 C 101/2022-17, nevyplývá, jakým jiným způsobem žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalovaný ke dni rozhodování soudu uhradil žalobkyni částku 181 388 Kč.

13. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2 991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.

21. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

23. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně si ničím neověřila jak příjmy, tak uváděné výdaje žalovaného. Soud má za to, že v tomto případě nepostačí ověření udávaných skutečností dle interního statistického modelu žalobkyně, do kterého zaznamenává údaje sdělené ostatními klienty stran jejich příjmů, ale musí si je ověřit v každém individuálním případě, a to ideálně potvrzením zaměstnavatele, výplatními páskami za několik měsíců předcházejících uzavření smlouvy, případně výpisy z účtu za delší období. Shodné lze uvést i o výdajích, které navíc žalobkyně ani důkladně nezjišťovala, natož aby si je čímkoliv ověřila. Náklady na bydlení sice uváděl z důvodu bydlení u příbuzných nulové, přesto má soud za to, že alespoň příspěvek na potraviny a energie žalovaný vynakládá. Navíc žalobkyni zcela chybí přehled a ověření dalších výdajů, které žalovaný v průběhu měsíce vynaloží (potraviny, léky, cestovné a další výdaje, které běžný člověk má). Nelze neupozornit na to, že žalobkyně kromě smlouvy o úvěru nepředložila žádné jiné listiny sloužící ke zkoumání úvěruschopnosti, ačkoliv jejich archivaci jí ukládá § 78 odst. 2 písm. b) ZSU. Ověření a zjištění příjmů a výdajů, jak je provedla žalobkyně tak nemůže v žádném případě obstát.

24. Jelikož posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného, než prohlásit uzavřenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, protože v souladu s § 588 o. z. je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětný úvěr je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

25. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 99 945 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu. Za této situace vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení v totožné výši. Žalovaný však žalobkyni zaplatil částku 181 388 Kč a z tohoto pohledu je zjevné, že to není žalovaný, který se bezdůvodně na něčí úkor obohatil. Vzhledem k této skutečnosti soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

26. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měl ve věci plný úspěch žalovaný, kterému by tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.