19 C 247/2023

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Benešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 21 343,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 396,55 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 946,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 343,24 Kč od 26. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 21 343,24 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 21 343,24 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 25. 1. 2023. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Úvěruschopnost žalovaného ověřovala právní předchůdkyně žalobkyně výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného [bankovní účet]. Předmětná pohledávka byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobkyni. Žalovanému byl dne 12. 2. 2023 zaslána předžalobní výzvy, avšak žalovaná částka dosud nebyla uhrazena.

2. K výzvě soudu pak žalobkyně doplnila, že žalovaný čerpal úvěr dne 8. 12. 2021 ve výši 3 000 Kč, dne 24. 12. 2021 ve výši 2 000 Kč, dne 29. 12. 2021 ve výši 5 000 Kč, dne 4. 1. 2022 ve výši 800 Kč, dne 19. 7. 2022 ve výši 3 000 Kč, dne 21. 7. 2022 ve výši 1 100 Kč, dne 19. 9. 2022 částku 3 676 Kč. Žalovaný tak po dobu trvání úvěru celkem čerpal finanční prostředky ve výši 18 576 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil dne 20. 12. 2021 částku 1 000 Kč, dne 24. 1. 2022 částku 1 500 Kč, dne 25. 2. 2022 částku 1 700 Kč, dne 29. 4. 2022 částku 1 500 Kč, dne 12. 7. 2022 částku 1 700 Kč, dne 11. 8. 2022 částku 1 479,45 Kč, dne 7. 9. 2022 částku 2 500 Kč a dne 13. 9. 2022 částku 1 800 Kč. Žalovaný tak celkem zaplatil na úvěr po dobu trvání úvěru částku 13 179,45 Kč. Žalobkyně nevysvětlila, z jakého důvodu bylo původně požadováno po žalovaném zaplacení částky 21 343,24 Kč, žalobu však nevzala ve výši rozdílu mezi částkou 21 343,24 Kč a 18 576 Kč zpět. Zůstalo tak pouze v rovině žalobních tvrzení bez jakýchkoliv důkazů, že by žalovaný vyčerpal cokoli nad částku 18 576 Kč do výše 21 343,24 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Obě procesní strany daly souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů, a to ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu.

5. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: podle smlouvy o úvěru ze dne [datum] žalovaný čerpal z toho úvěru dne 8. 12. 2021 částku ve výši 3 000 Kč, dne 24. 12. 2021 částku ve výši 2 000 Kč, dne 29. 12. 2021 částku ve výši 5 000 Kč, dne 4. 1. 2022 částku ve výši 800 Kč, dne 19. 7. 2022 částku ve výši 3 000 Kč, dne 21. 7. 2022 ve výši 1 100 Kč, dne 19. 9. 2022 částku 3 676 Kč, tj. celkem částku 18 576 Kč. Z vyžádané zprávy od [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že účet č. [bankovní účet] patří žalovanému. Z oznámení o postoupení pohledávky, že žalovaný byl dopisem ze dne 12. 2. 2023 vyzván k zaplacení žalované částky do 3 dnů. Toto oznámení s výzvou k zaplacení bylo žalovanému zasláno dne 12. 2. 2023. Tímto bylo prokázáno, že žalovaný si od právní předchůdkyně žalobkyně načerpal na svůj účet celkem částku ve výši 18 576 Kč a to postupně ve dnech jak je uvedeno v tomto odstavci shora pod [variabilní symbol], a uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 13 179,45 Kč. Právní předchůdkyní žalobkyně byl žalovaný dne 12. 2. 2023 doporučeným dopisem vyzván k úhradě dluhu do tří dnů. Před uzavřením úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Dále z dokladů pak vyšla ze skutečnosti, že žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a právní předchůdkyně žalobkyně pak výpočtem mezi příjmy a výdaji, které musí odpovídat minimálně životní minimu v té době ve výši 3 410 Kč dospěla k závěru, že nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žádné konkrétní doklady k prověření skutečnosti ohledně dosahovaných příjmů a výdajů ani k výzvě soudu však žalobkyně nepředložila a soud proto nevzal za prokázána tvrzení o tom, že by měl žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru dne [datum] dostatečné příjmy ke splácení předmětného úvěru po odečtení jeho skutečných výdajů. Výzvou k zaplacení dlužné částky a předžalobní výzvou vzal soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě jeho dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 vzal soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

6. Na základě shora uvedeného zjištění z listinných důkazů a nesporných tvrzení učinil soud skutkový závěr o tom, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva a žalovaný čerpal z toho úvěru dne 8. 12. 2021 částku ve výši 3 000 Kč, dne 24. 12. 2021 částku ve výši 2 000 Kč, dne 29. 12. 2021 částku ve výši 5 000 Kč, dne 4. 1. 2022 částku ve výši 800 Kč, dne 19. 7. 2022 částku ve výši 3 000 Kč, dne 21. 7. 2022 ve výši 1 100 Kč, dne 19. 9. 2022 částku 3 676 Kč, tj. celkem částku 18 576 Kč. Z této částky žalovaný dosud vrátil žalobkyni 13 179,45 Kč. Co měl představovat další nárokovanou částku ve výši rozdílu mezi částku 21 343,24 Kč a částkou 18 576 Kč nebylo z hlediska skutkového žalobkyní nijak vysvětleno. Před uzavřením úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně sice prověřovala úvěruschopnost žalovaného, avšak nikoli dostatečným způsobem, když soud nemá za prokázané, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřila konkrétní doklady ani příjmovou a ani výdajovou stránku žalovaného, současně pak nemá ani za prokázané, že jaké byly příjmy žalovaného před uzavřením smlouvy a zda by dostačovaly ke splácení úvěru, když sama žalobkyně tato tvrzení ani k výzvě soudu nedoplnila. Soud tak dospěl ke skutkovému závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně nezkoumala ani příjmové poměry, ani výdajové poměry na straně žalovaného, ani jaké jsou jeho majetkové a jiné poměry, které by ospravedlnily závěr, že žalovaný je tzv. úvěruschopný z hlediska odborného posouzení právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávku za žalovaným.

7. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle výše citovaného ustanovení zákona a s odkazem na Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy byla žalobkyně jako věřitel před uzavřením smlouvy povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalované, jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud dospěl k závěru, že touto otázkou se právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí nezabývala, když vycházela pouze z nedostatečných informací a dokladů z veřejně dostupných rejstříků a z výše výdajů určené minimálně životním minimem ve výši 3 410 Kč měsíčně, což však nic nevypovídá o skutečných výdajích žalovaného, když navíc nebyly ani žalobkyní tvrzeny jaké byly příjmy žalovaného v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Soud odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

11. Soud tedy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, dospěl k závěru, že právě tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru, a to absolutní dle § 588 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. K této neplatnosti daného právního jednání se přihlíží i bez návrhu, pokud je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně netvrdila ani nepředložila žádné konkrétní důkazy k prokázání, že by řádným způsobem právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěru založeného Smlouvou. Při závěru o neplatnosti Smlouvy je s ohledem na zásadu iura novit curia nicméně třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 87 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 18 576 Kč náležející právní předchůdkyni žalobkyně, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný z této částky dosud nevrátil 5 396,55 Kč, a proto bezdůvodné obohacení žalovaného stále činí 5 396,55 Kč, přičemž s ohledem na postoupení pohledávky je nyní ve věci aktivně legitimována žalobkyně.

14. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

15. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na zaplacení částky 5 396,55 Kč coby poskytnuté a dosud nezaplacené jistiny. Na úrok z prodlení dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Soud zohlednil, že celý dluh ze Smlouvy měl být uhrazen původně do 25. 1. 2023, výše dluhu představuje 5 396,55 Kč, přičemž poměry žalovaného nebylo možné zjistit, když se žalovaný, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil. Soud proto vyšel z toho s ohledem na okolnosti případu, že je namístě za podpůrné aplikace § 160 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř. uložit žalovanému povinnost k úhradě dlužné částky do 3 dnů od právní moci rozsudku, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

16. S ohledem na výše uvedené byla tedy žaloba částečně zamítnuta pro neplatnost úvěrové smlouvy, a to v rozsahu, který odpovídá rozdílu mezi nároky uplatněnými žalobou a těmi, které byly k zaplacení přiznány žalobkyni (viz výrok I. a výrok II. tohoto rozsudku), a to s odůvodněním a oporou o shora uvedený závěr korespondující s citovanou právní úpravou smlouvy o spotřebitelském úvěru.

17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Protože žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, dle obsahu spisu prokazatelně nevznikly žádné náklady spojené s tímto řízením, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.