19 C 321/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Benešovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o 53 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 53 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 53 500 Kč od 18.6.2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 062,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 53 500 Kč s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč na účet č. , č. účtu, , který měl být splacen v celé výši dne 17. 6. 2024. Dle čl. 8.1 smlouvy se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaná byla v prodlení s úhradou 5 splátek, celková výše jednorázové sankce tak činí 2 500 Kč. Dle čl. 3.1 smlouvy má žalobkyně nárok na poplatek za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení. Žalobkyně požaduje tento poplatek jen za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky úvěru. Celková výše poplatku za poskytnutí úvěru činí 21 000 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 21 000 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalované byla zaslána výzvy k zaplacení, avšak žalovaná částka dosud nebyla uhrazena.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná odpor bez odůvodnění. K výzvě soudu ze dne 3.1.2025 a ke kvalifikované výzvě soudu dle ustanovení § 114b o. s. ř. doručené žalované 29.1.2025 pak žalovaná doplnila, že navrhuje žalobu zamítnout. K tomuto uvedla, že jako žalovaná byla sice identifikovaná v uzavřené smlouvě o úvěru ze dne , datum, jako podnikatelka, ovšem podnikatelem se stala výlučně za účelem získání úvěru od žalobkyně. Ke dni 9. 4. 2024 podnikatelskou činnost nevyvíjela, ačkoli oprávnění k podnikání měla. Smlouvu o úvěru neuzavřela v souvislosti se svým podnikáním a podnikání pak ukončila ke dni 20. 6. 2024. Dále poukázala na současnou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3140/2023 ze dne 27. 6. 2024., který se zabýval tím, že pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem, ale to, zda při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské či jiné obchodní činnosti. Vždy je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Dále pak poukázala i na zákon na ochranu spotřebitele z.č. 257/2016 Sb. a také uvedla, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že i po věřiteli, který poskytuje podnikatelské úvěry, je třeba vyžadovat to, aby soud zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním svého dluhu. Žalobkyně jako věřitel si pak nevyžádala žádné informace stran její podnikatelské činnosti, ani neprozkoumala její majetkovou situaci. Nepožadovala od ní daňové přiznání za předcházející zdaňovací období nebo výpis z účtu žalované, prokazující příjmy z podnikání nebo zaměstnání či přehled jejího nemovitého majetku. Z tohoto důvodu by měla být žaloba zamítnuta.

3. Soud nařídil na 17.6.2025 ústní jednání ke kterému se však nedostavila žádná z procesních stran. Soud proto věc projednal a rozhodl na základě provedení důkazů a obsahu spisu v nepřítomnosti procesních stran.

4. Soud provedl důkazy listinami předloženými mu žalobkyní i žalovanou.

5. Z listiny označené jako Smlouva o podnikatelském úvěru soud vzal za prokázané, že dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovanou jako podnikatelem prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč. O identifikaci žalované pak svědčilo to, že žalovaná žalobkyni zaslala ze svého účtu , č. účtu, 1 Kč. Potvrzením o provedené platbě žalobkyně prokázala, že byla žalované částka 30 000 Kč skutečně dne , datum, poskytnuta žalobkyní na shora uvedený účet (jedná se o účet, který je rovněž stejným způsobem označen ve smlouvě ze dne , datum, ), což žalovaná nijak nezpochybňovala. Úvěr měl být uhrazen do 17.6.2024 v 5měsíčních splátkách po 10 200 Kč, kdy část této splátky tvořila částka na splátku jistiny ve výši 6 000 Kč a 4 200 Kč pak připadlo ve splátce na poplatek za poskytnutí úvěru. Nárok na smluvené poplatky ve výši 21 000 Kč a smluvní pokutu (zde požadovanou ve výši 5 x 500 Kč za porušení povinnosti hradit splátky řádně a včas) prokázala žalobkyně smlouvou o úvěru. Z předžalobní upomínky ze dne 31.10.2024 vč. podacího lístku soud zjistil, že žalovaná poskytnuté prostředky žalobkyni nevrátila a před podáním žaloby byla vyzvána k dobrovolné úhradě dlužné částky. Z listiny předložené k důkazu žalovanou a označenou jako Společný výpis z bankovního a nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že žalovaná měla ke dni 26. 6. 2024 (tj. nikoli ke dni uzavření úvěrové smlouvy dne , datum, ) vícero existujících dluhů (13 půjček, 1 úvěr na bydlení, 1 kontokorent na běžném účtu a 7 revolvingových úvěrů), a to jak u bankovních, tak i u nebankovních institucí, když celkový dluh byl ve výši 3 530 000 Kč, z toho ve výši 2 254 906 Kč u bankovních institucí a 1 272 157 Kč u nebankovních institucí. K tomuto dni (26.6.2024) měla žalovaná také měsíční splátky po splatnosti ve výši 52 300 Kč. Z internetového výpisu z živnostenského rejstříku pak soud zjistil, že žalované vzniklo oprávnění k podnikání k 25. 1. 2024 a zánik tohoto živnostenského oprávnění nastal ke dni 20. 6. 2024.

6. Všechny shora provedené důkazy soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto důkazy zcela postačují a prokazují nárok žalobkyně, který odpovídá tomu jak je popsáno pod bodem 1. tohoto odůvodnění.

7. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu byla dne , datum, uzavřena prostředky komunikace na dálku smlouva o úvěru, na podkladě které žalobkyně poskytla žalované jako podnikateli úvěr ve výši 30 000 Kč k financování jejich podnikatelských aktivit, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 21 000 Kč do 17.6.2024 v 5 měsíčních splátkách po 10 200 Kč. Jelikož svůj závazek nesplnila (ani částečně) a nesplácela řádně to, k čemu se zavázala, vyzvala dne 31. 10. 2024 žalobkyně po datu splatnosti žalovanou k úhradě dlužné jistiny 30 000 Kč, poplatku 21 000 Kč včetně smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč.

8. Tím že se žalovaná nedostavila k ústnímu jednání, ač měla předvolání k tomuto jednání řádně doručeno dnem 31.3.2025 na adresu, kterou sama uvedla ve svém vyjádření k žalobě jakož i v odporu, který podala proti elektronickému platebnímu rozkazu, zbavila se tak možnosti být soudem poučena při tomto jednání dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a k nim označila důkazy, které by se vztahovaly k jejímu podnikání, osobní a majetkové situaci nejpozději ke dni 9.4.2024, jakož i k tomu, z jakého důvodu ve smlouvě o úvěru uvedla, že prostředky ve výši 30 000 Kč použije výlučně na financování svých podnikatelských potřeb, avšak po obdržení této částky, v rozporu s tímto ujednáním v úvěrové smlouvě, dle svého vyjádření k žalobě ze dne 26.1.2025, smlouvu o úvěru ,,neuzavřela v souvislosti se svým podnikáním“.

9. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná a lze jí proto vyhovět. Soud má za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou podnikatelkou byla platně dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru, a částka 30 000 Kč byla žalované dne , datum, poskytnuta na účet označený žalovanou ve smlouvě o úvěru. Podle bodu II. 2.

4. úvěrové smlouvy bylo výslovně vyjádřeno, že úvěr je sjednáván a poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalované, avšak bez uvedení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Tato smlouva měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

11. Protože žalovaná řádně a včas svůj dluh nesplnila, neuhradila na úvěr ničeho, dostala se tak s úhradou popsaného dluhu ve smyslu ust. § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení s úhradou celé částky nejpozději dne 17.6.2024. Žalobkyni tak vznikl vůči žalované též nárok na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně, a to ve smyslu ust. nař. vl. č. 351/2013 Sb. Nárok na smluvní pokutu vyplývá ze smluvních ujednání a z § 2048 občanského zákoníku.

12. Vzhledem k výše uvedenému proto soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl.

13. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku.

14. Procesní obranu žalované soud neshledal důvodnou. Ta spočívala v tom, že žalovaná byla sice identifikovaná v uzavřené smlouvě o úvěru ze dne , datum, jako podnikatelka, když uvedla, že podnikatelem se stala výlučně za účelem získání úvěru od žalobkyně, neboť k , datum, podnikatelskou činnost nevyvíjela, ačkoli oprávnění k podnikání měla a smlouvu o úvěru neuzavřela v souvislosti se svým podnikáním a podnikání pak ukončila ke dni 20. 6. 2024. Nebylo jakkoliv v silách žalobkyně zjistit (vnitřní pohnutku a motiv), zda žalovaná zamýšlí použít uvedené prostředky z úvěru na svou podnikatelskou činnost či zda je použije v rozporu s ujednáním v úvěrové smlouvě. Žalovaná se ve smlouvě zavázala, že je použije výlučně k podnikatelským účelům. V té době byla v živnostenském rejstříku vedena jako podnikatelka a s ohledem na výši poskytnutého úvěru 30 000 Kč, soud nevyhodnotil obranu žalované jako důvodnou (např. o tom, že by si žalobkyně měla daňovým přiznáním, příp. jinými doklady ověřovat solventnost žalované, či zda a jak žalovaná podniká). Jiná situace by byla v případě, pokud by žalované byl poskytován úvěr násobně vyšší a také po té, co by již žalovaná nějakou dobu podnikala (v tomto konkrétním případě měla žalovaná oprávnění k podnikatelské činnosti teprve od 25.1.2024), pak by bylo lze souhlasit s tím, že žalobkyně by měla povinnost rámcově zjišťovat, zda žalovaná je schopna takto poskytnutý úvěr alespoň rámcově vrátit (tj. zda má majetek, má rozjeté podnikatelské aktivity apod). Ale s ohledem na výši úvěru, která se pohybovala pod měsíční průměrnou mzdou v ČR, bylo naprosto dostačující, že žalobkyně jako úvěrující ověřila, že žalovaná jako podnikatelka, má oprávnění k podnikatelské činnosti, a to velmi krátce, žalovaná je (cca 2,5 měsíce před poskytnutím úvěru) vedená v živnostenském rejstříku a pro své podnikání, případně na jeho rozjezd, potřebuje takto uvedenou částku úvěru ve výši 30 000 Kč. Vylákala-li tímto způsobem žalovaná od žalobkyně částku 30 000 Kč a ve smlouvě o úvěru uvedla v čl. II.2.4. nepravdivé údaje o tom, že tento úvěr použije výlučně pro podnikatelské účely a však rozhodla se použít jej jinak., pak se také mohla dopustit úvěrového podvodu s trestněprávním přesahem v posuzované věci, toto však není předmětem zjišťování v této civilní věci a nemůže to jít k tíži žalobkyně jako úvěrující. Nicméně toto žalovanou nezbavuje povinnosti žalobkyni vrátit dluh ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, . Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne , datum, nemůže být kvalifikována jako smlouva o spotřebitelském úvěru, neboť byl úvěr poskytnut výlučně k financování podnikatelských potřeb žalované, toto nebylo v řízení ničím zpochybněno. Dle ustáleného názoru Nejvyššího soudu je pro posouzení postavení fyzické osoby uzavírající smlouvu rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, nebo ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014). Pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem (má podnikatelské oprávnění, v jiných vztazích jako podnikatel vystupuje) či jaké má s obchodními vztahy zkušenosti. Podle definice spotřebitelských smluv a spotřebitele zakotvené v ustanovení § 52 obč. zák. je naopak významným, zda v tom kterém vztahu je spotřebitel osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012). Je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (srovnej např. také usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II.ÚS 1176/21). Jak soud objasnil shora, s ohledem na výši poskytnutého úvěru (velmi nízký) a délce podnikání žalované (cca 2,5 měsíce), jakož i jednoznačně vyjádřený účel úvěru v úvěrové smlouvě (výlučně na financování podnikatelských potřeb žalované) a nikoli jen identifikace žalované jako podnikatelky, je soud přesvědčen o nedůvodnosti procesní obrany žalované, jakož i o tom, že žalobkyně vycházela při uzavírání smlouvy o úvěru z deklarovaných postojů žalované (úvěr potřebuje výlučně k financování podnikatelských aktivit), podložených přinejmenším zmíněným výpisem z živnostenského rejstříku. Ničeho dalšího nebylo potřeba s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu.

15. Dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 7. 2011 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), se pro účely tohoto zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

16. Soud však v dané věci zjistil, že žalovaná (v písemné podobě) potvrdila přímo ve smlouvě, že jedná v rámci své podnikatelské činnosti, a proto soud uzavírá, že žalovaná uzavřela dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru výlučně za účelem financování své podnikatelské činnosti, což vyplývá přímo z textu úvěrové smlouvy (II.2.4.). Smlouva tak nemůže být jen k námitce žalované kvalifikována jako smlouva o spotřebitelském úvěru a námitky žalované týkající se tvrzeného porušení předpisů o ochraně spotřebitele ze strany žalobkyně je nutno hodnotit v konkrétních souvislostech projednávané věci jako zcela nedůvodné.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, přiznal tuto náhradu ve výši 15 062,80 Kč vůči žalované, která ve věci úspěch neměla. Náklady řízení jsou v daném případě tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 140 Kč, odměnou advokáta za 3 úkony právní služby po á 3 260 Kč dle § 7 vyhl. 177/1996 Sb. (předžalobní výzva, převzetí a příprava věci a sepis žaloby), třemi režijními paušály po 300 Kč a 21 % DPH ze všech těchto částek vyjma soudního poplatku. Dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit tyto náklady k rukám právního zástupce žalobkyně.