20 C 81/2026

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Solanskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně. v likvidaci, IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 23 184,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 912,41 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá, co do zaplacení částky ve výši 14 111,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 10 283,33 Kč za dobu od datum do zaplacení, a částky ve výši 160,86 Kč.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 232 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 23 184,96 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o úvěru, eventuelně bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne datum distančním způsobem na adrese www.právnická osoba.cz (dále jen „Smlouva“), na základě, které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 27 400 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím dle čl. VI a čl. VII Smlouvy v pravidelných denních splátkách dle čl. V odst. 1 Smlouvy ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně (dále jen „VOP“), přičemž první splátka byla splatná dne datum a konec kreditového rámce měl nastat dne datum.

2. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované podle interní metodiky schválené ČNB a zcela v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, především s požadavky stanovenými v § 86 odst. 1 a 2. Žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti nejprve zjistila u žalované celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 25 000 Kč, která umožňovala bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalované. Žalobkyně využívá služeb společnosti Kontomatik, která disponuje licencí pro přístup k osobním bankovním údajům. Banka, u níž je žalovanou uvedený účet veden, nejprve příjme požadavek o poskytnutí informací o účtu. Majitel účtu je následně přesměrován do internetového bankovnictví, aby se autorizoval a potvrdil, že banka může informace o účtu poskytnout. Dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaná nenachází v následujících registrech: Centrální evidence exekucí, Insolvenční rejstřík, Registr neplatných dokladů MVČR, Registr TelcoScore, Společnost pro informační databáze, a.s., Registr hledaných osob PČR, Registr politicky aktivních osob (registr Starostové), Katastrální rejstřík – kontrola platnosti adresy, Registr „sankční seznamy“. Úvěr byl žalované vyplacen na bankovní účet dne datum v celkové částce 10 000 Kč. Žalovaná si při sjednávání Smlouvy zvolila v souladu s čl. VII odst. 4 Smlouvy následující volitelné služby: služba „Klidné spaní“ za poplatek ve výši 106,14 Kč. Žalovaná splatila na jistinu celkem 3,57 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek. Proto dle čl. 7 odst. 1 Smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala emailem ze dne datum, přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaná se tak prokazatelně dostala do prodlení úhradou celého úvěru dne datum. Žalovaná má k dnešnímu dni ve vztahu k žalobkyni nesplacený dluh v celkové výši 23 024,10 Kč. Žalovaná se dle čl. VII odst. 3 a čl. VI Smlouvy zavázala zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 160,86 Kč za prodlení žalované se splácením splátky splatné dne datum. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne datum. Žalovaná uhradila na předmětný úvěr dne datum částku 1 087,59 Kč.

3. Žalovaná se k předmětné žalobě nijak nevyjádřila a do spisu nedoložila žádné důkazy stavící na svou obranu. Za situace, kdy jak žalobkyně, tak žalovaná v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. souhlasili s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, soud postupoval v souladu s tímto zákonným ustanovením a rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.

4. Soud provedl dokazovaní následujícími listinami: smlouva o úvěru ze dne datum, Všeobecné obchodní podmínky, předpis denních splátek, metodika pro posouzení úvěruschopnosti, údaje o poskytovateli úvěru, bankID výpis, údaje o příjmech žalované, výpis o posouzení úvěruschopnosti, přehled bankovních transakcí ze dne datum, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne datum, Předžalobní výzva k plnění ze dne datum vč. dokladu o odeslání, sdělení ČSOB a.s. ze dne datum, výpis z běžného účtu - kontomatik. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o tomto skutkovém stavu: žalobkyně a žalovaná uzavřely dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnou žalované úvěr až do limitu ve výši 27 400 Kč, oproti povinnosti žalované úvěr splatit spolu s denním úrokem ve výši 1,066 %. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do datum, RPSN činilo 1990,61 %. Žalobkyně poskytla žalované na její účet dne datum částku ve výši 10 000 Kč. Emailem ze dne datum žalobkyně smlouvu o úvěru vypověděla z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek – prodlení žalované s úhradou splátek. Žalovaná úhradu dluhu neprovedla ani poté, co jí byla dne datum odeslána předžalobní upomínka. Žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalované.

5. Po právní stránce, soud posoudil smluvní vztah žalobkyně a žalované podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření smlouvy jako smlouvu o úvěru, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně uzavřela smlouvu jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel, jedná se zároveň o spotřebitelskou smlouvu a je nutné na ni vztáhnout i ustanovení § 1810 násl. občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen ,,ZoSÚ“).

6. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 86 ZoSÚ je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jejich schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

13. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Žalobkyně sice tvrdila opak, avšak tato skutečnost byla provedeným dokazování vyvrácena. Žalobkyně zjišťovala údaje o příjmech a výdajích žalované, k tomuto doložila výpis o posouzení úvěruschopnosti a výpis z účtu - kontomatik. Z analýzy účtu vyplývá, že příjmy ze zaměstnání byly dostatečné k pokrytí výdajů v lednu a únoru 2025, kdy činily 24 421 Kč, resp. 23 965 Kč měsíčně. V březnu však příjem od zaměstnavatele ve výši 19 008 Kč již na běžné výdaje nestačil a rozdíl musel být pokryt jinými příchozími platbami. V dubnu 2025 byla situace ještě výraznější, protože do 14. 4. byl zaznamenán příjem ze zaměstnání pouze 1 900 Kč, zatímco výdaje dosáhly přibližně 17 700 Kč. Lze tedy konstatovat, že od března 2025 výdaje převyšovaly příjmy ze zaměstnání a finanční situace byla závislá na dalších zdrojích financování. Běžné příjmy samy o sobě nestačily na tempo výdajů, zejména v dubnu 2025. To naznačuje skutečnost, že bylo nutné během několika dnů čerpat několik krátkodobých úvěrů v souhrnu přes 15 000 Kč. Účet sice vykazuje pravidelný příjem ze zaměstnání, ale velmi vysokou spotřebu, časté využívání rozvozu jídla a několik nebankovních půjček. Koncový zůstatek účtu činil pouze 333,98 Kč. Posouzení úvěruschopnosti žalované proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné a žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud uzavírá, že žalobkyně nesplnila zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru schopnost žalované splácet úvěr, proto soud posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle ust. § 87 ZoSÚ, ve spojení s § 580 a § 588 občanského zákoníku.

14. Okresní soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy s ohledem dobré mravy. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je ujednání o závazku úvěrujícího poskytnout určitou částku úvěrovanému a povinnost úvěrovaného poskytnutou částku vrátit a zaplatit úrok. V řízení bylo prokázáno, že v úvěrové smlouvě ze dne datum si účastníci dohodli úrok ve výši 1,066 % denně tj. 389 % ročně. Výše RPSN pak činila 1990,61 %. Úrok ve výši 389 % ročně je dle názoru soudu odměnou nepřiměřeně vysokou přesahující mnohonásobně průměrnou odměnu bank za jimi poskytované úvěry a půjčky. Za této konkrétní situace je nutno posoudit takto ujednaný úrok pro jeho nepřiměřenou výši hraničící s lichvou jako úrok ujednaný v rozporu s dobrými mravy, tedy úrok ujednaný neplatně, přičemž se jedná o neplatnost absolutní podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, ke které soud přihlíží podle ust. § 588 občanského zákoníku z úřední povinnosti. Jelikož ujednání o úrocích není možné oddělit od ostatního obsahu smlouvy, považuje soud z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích za absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru.

15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ má žalobkyně s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru ze dne datum, právo na vrácení toho, co bylo plněno, tedy vrácení poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč ponížené o žalovanou provedené úhrady. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná zaplatila dne datum částku 1 087,59 Kč, soud proto zavázal žalovanou k povinnosti uhradit žalobkyni částku ve výši 8 912,41 Kč.

16. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSoÚ, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně úvěr nesplácel a nehradí doposud, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit.

17. Nárok žalobkyně na další plnění (poplatky, kapitalizovaný úrok, smluvní pokuta) nemá oporu v provedeném dokazování. S ohledem na výše uvedené soud žalobě částečně vyhověl, uložil žalované zaplatit žalobkyni 8 912,41 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Lhůta k plnění má oporu v ust. § 160 odst.1 o.s.ř. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Z požadovaných částek a obsahu výroků I. a II. vyplývá, že žalovaná byla ve sporu úspěšná v rozsahu 62 %, žalobkyně v rozsahu 38 %. Žalobkyně by tak byla povinna hradit žalované 24 % náhrady nákladů řízení. Jelikož žalovaní dle obsahu spisu žádné nákladů řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

19. Podle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků – přílohy zákona č. 549/1991 Sb., soud ve výroku IV. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek, resp. doplatek soudního poplatku ve výši 232 Kč, když ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.