40 C 127/2022

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Vlčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o nahrazení rozhodnutí správního orgánu

I. Žaloba o nahrazení rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 7. 2022, [číslo jednací], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 7. 2022, [číslo jednací], kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen„ ČTU“), odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 2. 8. 2021, [číslo jednací] vyř. a to tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 1 609 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč za zaplacený správní poplatek. Žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí předsedkyně Rady ČTU jí bylo doručeno dne 20. 7. 2022 a ke dni podání žaloby je pravomocné. Dle názoru žalobkyně je předmětné rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení a proto navrhuje, aby bylo ve smyslu § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) nahrazeno rozhodnutím soudu. Žalobu dále odůvodnila tím, že dne 10. 9. 2018 uzavřeli účastníci Smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo], na jejímž základě žalobkyně poskytovala žalované připojení k síti internet a související služby. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Jelikož žalovaná soustavně neplnila povinnost platit cenu za poskytované služby, žalobkyně smlouvu jednostranně ukončila před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena. Z tohoto důvodu se žalobkyně následně u ČTU domáhala mimo jiné úhrady za předčasné ukončení smlouvy v částce 1 609 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 2. 8. 2021, [číslo jednací] [anonymizována tři slova], ČTU rozhodl tak, že v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III.). Proti rozhodnutí ČTU uplatnila žalobkyně dne 16. 8. 2021 rozklad, o kterém rozhodla předsedkyně Rady ČTU rozhodnutím, jehož nahrazení se žalobkyně domáhá. Rozhodnutí o rozkladu je dle názoru žalobkyně založeno na nesprávném právním posouzení věci, kdy je na zjištěný skutkový stav aplikována právní norma, která je nesprávně vyložena. Žalobkyně polemizuje zejména se závěrem předsedkyně Rady ČTU, že ujednání smlouvy a obchodních podmínek je pro spotřebitele nepřehledné a v důsledku toho nepoctivé a neurčité. Žalobkyně argumentuje, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je ve všech rysech podstatných pro informované rozhodnutí spotřebitele upraveno již v samotné smlouvě a pro žalovanou z tohoto důvodu nemohlo být překvapivé. Žalovaná byla již z textu samotné smlouvy seznámena se skutečností, že zanikne-li z důvodů majících původ na její straně smlouva předčasně, bude povinna uhradit částku stanovenou dle vzorce uvedeného ve smlouvě. Žalobkyně proto nesouhlasí se závěrem, že by předmětné ustanovení bylo překvapivé, či nepoctivé.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 2. 8. 2021, [číslo jednací] [anonymizováno], rozkladu ze dne 30. 8. 2021 a z rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 15. 7. 2022, [číslo jednací], soud zjistil, že ČTÚ svým prvostupňovým rozhodnutím ve výroku I. vyhověl návrhu žalobkyně v části týkající se dlužných cen za poskytnuté služby elektronických komunikací za období od 1. 11. 2018 do 31. 12. 2018 a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 820 Kč s příslušenstvím. Oproti tomu ve výroku II. nevyhověl části návrhu týkající se položky„ Smluvní pokuta za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 1. 2019 – 19. 9. 2020“ ve výši 1 609 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. pak ČTU rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. Proti výrokům II. a III. citovaného rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který byl rozhodnutím předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu zamítnut a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

4. Soud dále provedl důkaz smlouvou o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 10. 9. 2018, všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, výpovědí smlouvy ze dne 11. 1. 2019, fakturou [číslo] ze dne 6. 2. 2019 a výpovědí smlouvy a předžalobní výzvou ze dne 19. 2. 2019 (vč. doručenky). Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytovat žalované služby elektronických komunikací a žalovaná se zavázala platit za jejich poskytování sjednanou cenu, a to ve výši 660 Kč vč. DPH měsíčně. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 24 měsíců. Článek d) smlouvy obsahuje prohlášení zákazníka (žalované), že„ se v případě porušení svých smluvních povinností zavazuje zaplatit Poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání Služeb; pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů, Zákazník se zavazuje zaplatit Poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání Služeb dle čl.

6. Podmínek“. Dle čl. 6. obchodních podmínek„ v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu ze smlouvy, zejména pokud zákazník smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.“ Z výpovědi smlouvy ze dne 11. 1. 2019 vyplývá, že žalobkyně vypověděla smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 10. 9. 2018, a to z důvodu prodlení žalované s úhradou dvou faktur, splatných 15. 11. 2018 a 17. 12. 2018. Z výpovědi smlouvy ze dne 19. 2. 2019 vyplývá, že žalobkyně opětovně vypověděla smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací a vyzvala žalovanou k zaplacení pěti dlužných faktur v celkové výši 5 561 Kč. Obě výpovědi byly žalované odeslány na adresu [adresa], tedy na adresu místa poskytování služeb, která je ovšem odlišná od adresy žalované, jak byla uvedena ve smlouvě. Fakturou [číslo] ze dne 6. 2. 2019 žalobkyně vyúčtovala žalované„ smluvní pokutu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 1. 2019 – 19. 9 2020“ ve výši 1 691 Kč.

5. Podle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 3. 2020, ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek.

6. Podle § 63 odst. 8 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 3. 2020, smluvní ujednání, která by obsahovala takové podmínky a postupy pro ukončení smlouvy, které jsou odrazující od změny poskytovatele služeb elektronických komunikací, jsou neplatná.

7. Podle § 63 odst. 11 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 3. 2020, smlouvu o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti uzavřenou se spotřebitelem na dobu určitou je možné vypovědět za podmínek uplatňovaných podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajištujícím připojení k veřejné komunikační síti podle odstavce 1 písm. g) a h) pro smlouvy na dobu neurčitou a v souladu s odstavcem 1 písm. p).

8. Podle § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

9. Podle § 1812 odst. 1 o. z., lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

10. Soud aplikoval citovaná zákonná ustanovení na skutkový stav, zjištěný výše popsaným dokazováním a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předsedkyně Rady ČTÚ ve svém rozhodnutí správně konstatovala, že ustanovení článku d) smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací zakládá nárok na sjednanou sankci ve dvou různých situacích. Prvním případem je porušení smluvních povinností zákazníka a v tomto případě se tak jedná o sankční ustanovení mající povahu smluvní pokuty. Druhým upraveným případem, je ukončení smlouvy před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z„ jiných důvodů“. Jak vyplývá z čl. 6 obchodních podmínek, těmito jinými důvody je myšleno především předčasné vypovězení smlouvy ze strany zákazníka a předmětné smluvní ujednání tak lze hodnotit jako sjednání nároku na úhradu dle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb. Ačkoliv jsou oba zmíněné nároky upraveny v jednom odstavci smlouvy, je nutné je navzájem odlišovat. Nárok na úhradu dle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb. v rozhodném znění je totiž specifickým druhem nároku, který je nejen formálně, ale i materiálně odlišný od smluvní pokuty. O tom svědčí i systematika ust. § 63 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, kde pod písm. j) jsou uvedeny„ smluvní pokuty nebo jiná sankční ustanovení za nedodržení nebo porušení smluvních povinností ze strany podnikatele poskytujícího službu nebo zajišťujícího přístup k síti nebo ze strany účastníka“, zatímco pod písm. p) je samostatně uvedena„ úhrada při předčasném ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy…“. Tento nárok představuje peněžitou satisfakci podnikatele pro případ, že dojde k předčasnému ukončení smlouvy uzavřené na dobu určitou. Současně platí, že předčasné ukončení smlouvy nelze sankcionovat smluvní pokutou ve smyslu písmene j), pokud je požadována„ úhrada“ podle písmene p) (srov. komentář k § 63 zákona č. 127/2005 Sb. In: Zákon o elektronických komunikacích: Komentář. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO127_2005CZ).

11. Z faktury [číslo] ale především z obsahu rozhodnutí správních orgánů, se podává, že žalobkyně ve správním řízení vůči žalované uplatňovala nárok z důvodu„ předčasného ukončení smlouvy“, přičemž sama žalobkyně ve svém rozkladu i v podané žalobě tvrdí, že se jedná o úhradu dle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb. Správní orgán proto hodnotil nárok žalobkyně nikoliv jako smluvní pokutu za porušení povinnosti žalované, ale jako nárok na úhradu za předčasné ukončení smlouvy vyplývající z věty druhé článku d) smlouvy. S tímto hodnocením soud souhlasí. Podle § 250b odst. 3 o. s. ř. platí, že návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn. Soud proto rozhodoval o nároku žalobkyně tak, jak byl vymezen ve správním řízení.

12. Po posouzení uplatněného nároku se soud ztotožnil se závěrem správního orgánu o neplatnosti článku d) smlouvy, a to z důvodu jeho neurčitosti. Samotné smluvní ustanovení totiž nárok na úhradu nákladů podmiňuje zcela neurčitou podmínkou skončení smlouvy„ z jiných důvodů“. V kontextu celého článku d) lze vyložit, že se jedná o jiné důvody než porušení povinnosti zákazníka, což je ale pořád značně široky a nedostatečně určitý pojem. V tomto směru lze odkázat na argumentaci druhostupňového správního orgánu ohledně mnohosti„ jiných důvodů“, pro které může smluvní vztah skončit. Neurčitost smluvních ujednání nelze zhojit ani odkazem na obchodní podmínky. Ty můžou obsahovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoliv však nahrazovat základní smluvní náležitosti. To platí obzvlášť za situace, kdy žalobkyně si vymínila možnost obchodní podmínky jednostranně měnit (čl. 1 obchodních podmínek). Navíc, v tomto případě ani smluvní podmínky neposkytují jednoznačný výklad sporného smluvního ustanovení, když pouze demonstrativně uvádějí, že zákazník je povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb, v případě, pokud zákazník smlouvu vypoví či zruší odběr služby. Taková situace ovšem v posuzované věci nenastala, když k ukončení smlouvy došlo výpovědí ze strany žalobkyně, nikoliv žalované. Neurčitost posuzovaného ujednání je dále prohlubována zmatečným označením smluvního nároku, který žalobkyně ve smlouvě (ale například i ve faktuře) označuje jako smluvní pokutu, zatímco v čl. 6 obchodních podmínek se mluví o„ úhradě“ přičemž takto byl nárok uplatněn i ve správním řízení.

13. Kromě toho soud dospěl k závěru, že neurčité je rovněž související ujednání o době, na kterou byla smlouva uzavřena, kteréžto je významné pro posouzení toho, za jakých podmínek bylo možné smlouvu ukončit. Nárok na úhradu dle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb. v rozhodném znění, lze totiž uplatňovat výlučně u smluv, uzavřených na dobu určitou. V posuzované smlouvě se ovšem konstatuje, že„ smlouva je uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 24 měsíců“. Takové ujednání dle názoru soudu odporuje ustanovení § 63 odst. 1 písm. g) zákona č. 127/2005 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2020, podle kterého musí být ve smlouvě srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedena doba, na kterou je smlouva uzavřena. Předmětné smluvní ustanovení soud považuje za vnitřně rozporné a pro spotřebitele klamavé, protože na jednu stranu výslovně konstatuje, že se jedná o smlouvu na dobu neurčitou, ale současně stanovuje minimální délku trvání smlouvy v trvání 24 měsíců, což by z ní fakticky činilo smlouvu na dobu určitou. Tento rozpor by bylo nutné vyhodnotit dle § 1812 odst. 1 o. z. ve prospěch žalované tak, že se jedná o smlouvu na dobu neurčitou a žalobkyni by tudíž nárok na úhradu dle § 63 odst. 1 písm. p) citovaného zákona nemohl vzniknout ani v případě, kdyby byla smlouva uzavřena platně.

14. V neposlední řadě soud konstatuje, že ze smlouvy není jasné ani to, kdy počíná běžet období, za které by žalobkyni měla náležet nárokovaná úhrada. Z čl. 6 obchodních podmínek vyplývá, že zákazník je povinen poskytovateli zaplatit úhradu od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Ze smlouvy ani obchodních podmínek ovšem jednoznačně nevyplývá, k jakému okamžiku by mělo ke„ suspendaci“ dojít v případě zániku smlouvy její výpovědí. O neurčitosti počátku rozhodného období svědčí i to, že žalobkyně ve vystavené faktuře nárokovala náhradu za období od 1. 1. 2019 ve výši 1 691 Kč, zatímco ve správním řízení uplatnila nárok za období od 1. 2. 2019 ve výši 1 609 Kč s odůvodněním, že úhradu za předčasné ukončení požaduje od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k ukončení smlouvy.

15. Z uvedeného důvodu soud dospěl k závěru, že ujednání článku d) smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, z něhož žalobkyně dovozovala svůj nárok je podle § 553 odst. 1 o. z. neplatné z důvodu jeho neurčitosti, kterou nelze překlenout ani výkladem.

16. Jelikož soud po přezkoumání uplatněného nároku dospěl ke stejnému závěru jako předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v rozhodnutí ze dne 15. 7. 2022, [číslo jednací], soud shledává toto rozhodnutí správným. Proto bylo podle § 250i o. s. ř. rozhodnuto tak, že žaloba se zamítá.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V řízení byla plně úspěšná žalovaná, které ale dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.